Darovala jsem ditě cizím lidem a jsem šťastná
Jeden z největších darů - lidské vajíčko.
"Slyšela jsem, jak Evka, moje sestra, zase celou noc brečí. Bylo mi jí hrozně líto a rozhodla jsem se, že jí pomůžu," začíná Helena příběh, který změnil život nejen jí, ale mnoha lidem z okolí.
Sestra měla problémy počít a donosit dítě. Helena viděla, jak je z toho nešťastná ona i zbytek rodiny, a tehdy poprvé přemýšlela o darování vajíček. "Pochopila jsem, jak je to pro lidi drsné, když chtějí a nemůžou mít dítě. Měla jsem pocit, že bych to měla udělat. Někomu takhle pomoci. Někdo daruje krev, někdo peníze, někdo pomáhá jinak. Já daruji vajíčka," říkala si tehdy.
Měla jsem strach
Nakonec to ale dopadlo dobře i bez její pomoci. Helena si dodělala školu a odjela na nějakou dobu do Anglie. Pár týdnů po návratu v čekárně u lékařky uviděla ležet letáky, hledající dárkyně vajíček. Jeden si odnesla. A začala o tom znovu přemýšlet.
Doporučujeme: Neplodnost může přijít, i když děti máte, říká lékař
"Když vidíte na vlastní oči, jak jsou lidé nešťastní, že nemůžou mít dítě, pochopíte, že to má smysl," líčí dnes pětadvacetiletá fotografka Helena Kučerová. Před pár týdny skutečně vajíčka darovala ."Když jsem vstupovala do dárcovského centra Unicy, byla jsem trochu nervózní," přiznává Helena. Ale na příkladu vlastní rodiny věděla, jakou radost a životní naplnění dítě znamená. A ona je chtěla darovat někomu, kdo tolik štěstí zatím neměl.
Čtěte dál, jak popisuje svůj zatím největší a nejdůležitější životní krok.
Jdu do toho
Ujala se mě ale jeho vedoucí a zavedla mě do kanceláře, kde si se mnou začala povídat. Chtěla vědět, proč jsem se rozhodla darovat, jestli mě prý něco netrápí nebo jestli nepotřebuji s něčím pomoct. Vyptávala se i na můj zdravotní stav, vzdělání a spoustu dalších věcí. Pak mi podrobně vysvětlila, jak odběr a celá příprava na něj probíhá, a na závěr mi doporučila, ať to doma ještě všechno v klidu vstřebám a pak se rozhodnu, jestli do toho chci jít nebo ne. Já už jsem ale byla rozhodnutá předem, navíc se mi líbil její přístup, a tak jsem odpověděla, že do toho jdu.
Když jsem své plány oznámila rodičům, mé rozhodnutí respektovali. Hodně je ale zajímalo, jestli mě to nemůže ohrozit do budoucna a jestli budu moct mít vlastní děti. Také trvali na tom, že je budu průběžně informovat o tom, co se se mnou zrovna děje, a dost si o tom načetli.
Naděje zapudila zoufalství
Při příští návštěvě mi v centru nabrali krev na genetické testy a pohlavně přenosné nemoci, taky jsem byla na ultrazvuku. Potom jsem odešla domů a měla čekat, až najdou vhodnou příjemkyni. Během několika týdnů ji měli. Často jsem na ni myslela. Na to, jak musela být zoufalá, a jak v ní teď určitě roste naděje. A za pár týdnů už možná v bříšku poroste i miminko...
Znovu jsem šla na kliniku, kde mi lékař podle výsledků vyšetření určil, jak velkou dávku léků budu při stimulaci vaječníků užívat. Největší strach jsem měla z toho, jestli si zvládnu sama píchnout injekci do břicha. Nikdy předtím jsem to nedělala a ta představa mi nebyla moc příjemná. Je to jen šest injekcí, říkala jsem si v duchu, a ta jehla je tenká. Stejně jsem se ale dlouho odhodlávala, než jsem píchla. Nakonec jsem to však zvládla a nebylo to zas tak zlé (smích).
Nebudu se stresovat!
Den po poslední injekci jsem zase jela na ultrazvuk, podle kterého určil lékař den odběru. Snažila jsem se nepřipouštět si žádné obavy, ale trochu nervózní jsem přece jen byla. Lékař mi znovu trpělivě vysvětloval, jak to celé probíhá. Přemýšlela jsem, že si na internetu přečtu pár diskuzí od holek, které už odběr podstoupily. Ale nakonec jsem to zavrhla s tím, že bych se zbytečně stresovala.
Poslední injekci jsem si ještě píchla 36 hodin před odběrem a následující den jsem mohla jíst jen lehkou stravu a nesměla pít alkohol. Byla jsem taky dost unavená, a tak jsem skoro celý den prospala.
V den odběru jsem už od půlnoci nesměla nic jíst ani pít, jen malé doušky vody. Když jsem přijela na kliniku, ujala se mě sestřička, změřila mi tlak a zjišťovala, jestli nemám alergii - prý kvůli anestezii. Poté mě odvedla na pokoj, kde jsem čekala na samotný odběr.
Bylo mi dobře
Po chvíli mě sestřička odvedla na sál, kde jsem si lehla na lehátko. Pak už to šlo rychle: přišel pan doktor, představil se mi a paní anestezioložka mi oznámila, že se mi začne motat hlava a ať myslím na něco hezkého, třeba na příjemnou dovolenou. Během chvilky už jsem běhala po louce a bylo mi krásně (smích).
Na probuzení si pamatuju jen matně, vím jen, že jsem chvilku přemýšlela, jestli vůbec nějaký zákrok proběhl. Usnula jsem vůbec? Nic mě nebolelo, jen jsem cítila lehký tlak v břiše, stejný, jako jsem měla pár dní před odběrem. Další tři hodiny jsem jen ležela a odpočívala a sestřička mě chodila neustále kontrolovat, jestli je všechno v pořádku.
Také jsem přemýšlela, jak asi vypadá rodina, která na vajíčka čeká. A představovala jsem si, jak z mých vajíček, miniaturních a neviditelných, možná bude do roka pár hezkých zdravých dětí a jejich rodiče budou šťastní. Cítila jsem se dobře a byla jsem sama šťastná, že jsem mohla pomoci.
Po pár dnech jsem zase normálně fungovala. Neztloustla jsem. Nerozházel se mi cyklus. Klidně bych do toho šla znovu, uzavírá Helena Kučerová (www.helena-photography.com).
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Kamarádka nemůže otěhotnět? Tyhle věci jí neříkejte
Plastiku pod stromeček? Nedejte se nachytat!
