Říká se, že žárlivost je roztomilá a že když někdo žárlí, alespoň víte, že vás má rád. Kdysi jsem si to myslel také, ale dnes už vím, že je to spíš pěkně zákeřná nemoc, která zřejmě nejde vyléčit.

Nikdy bych nevěřil, že se někdo může po dvou letech společného života docela radikálně změnit. Myslel jsem si, že o Markétě vím úplně všechno, ale když jsme se po dvouletém vztahu vzali, došlo mi, že až "tohle" je moje opravdová žena.

Od začátku sice byla trochu žárlivá, ale tak nějak hezky. Vždycky se mě podrobně vyptávala na všechny známé a na všechny akce, kam jsem kdy šel, ale měl jsem za to, že se o mě jen zajímá, což mi dělalo dobře. Nikdy mi to nebylo protivné, protože to zřejmě ještě ovládala a snažila se působit klidně.

Na moje kamarádky koukala trochu skrz prsty, ale nikdy nebyla zlá, nic mi nevyčítala, ani nezakazovala, takže jsem to bral spíš tak, že si mě hlídá, protože mě miluje a nechce mě ztratit.

Může za to svatba?

Scény jako z filmu začaly až po té nešťastné svatbě. Do té doby jsem nechápal, co může uzavření sňatku pro někoho znamenat. Jako by si dlouho šetřila třeba na auto, pak si ho konečně koupila a najednou měla pocit, že jí ho chce někdo sebrat.

Když jsem chtěl jít s kamarády na pivo, začala vést řeči o tom, že jsme přece manželé, že bych měl být s ní, ne ji takhle sprostě opouštět. Namítal jsem, že si přece občas od sebe musíme odpočinout, načež ona začala vyvádět. Střídavě nadávala a plakala, zkoušela mě vydírat. Musel jsem si s ní sednout, dlouze vysvětlovat a slibovat, že se hned vrátím, že tam nejdu, abych ji pomlouval, že jsem s ní pořád rád, že nejdeme balit holky, nebo že si nevymýšlím a nejdu za milenkou.

Čtěte také: Jak zvládnout žárlivost a neztrapnit se?

Stalo se to jednou a já to přičítal tomu, že je jen chvilkově přecitlivělá, moc unavená a podobně. Jenže hysterické scény se začaly opakovat, stupňovat a hlavně prodlužovat. Jestli to na začátku bylo deset minut, teď už je to hodina, a pokud mám jet třeba na služební cestu přes noc, je nepříjemná už několik dní dopředu.

Nemluvě o tom, když věděla, že na místě, kam odcházím, bude nějaká jiná žena, nebo snad dokonce ženy. V takovém případě má občas tendence pouštět se do mě pěstičkami, a když už konečně odejdu, bombarduje mě esemeskami či telefonáty. Střídá přitom zamilované s naštvanými, vyčítavými a ponižujícími.

Žárlí i na mé příbuzné

A nejhorší na tom je, že už žárlí i na moji rodinu. Nedávno jsem jel s něčím pomoci vlastní sestře a předcházel tomu naprosto stejný kolotoč. Moje drahá mi totiž úplně přestala věřit. Vsugerovala si, že když už jsme manželé, bude pro mě už jen stará, ošklivá a okoukaná ženská. Pořád mě z něčeho podezírá. Když přijdu z práce jen o půl hodiny déle než normálně, je zle. 

Že mi pravidelně prohlíží mobil a mailovou schránku už asi ani nemusím dodávat. Vůbec se tím netají - prý jsme manželé a co je moje, je i její, takové heslo vyznává. Dokonce mi založila facebook a pár týdnů s ním operovala jen tak bez mého vědomí. Přidala si do přátel moje známé, samozřejmě hlavně ženy a čekala, co bude. Občas některé z nich napsala, aby zjistila, která z nich je asi tou mou tajnou milenkou. 

Poslouchejte rádio Frekvence 1 online ZDE! >>

Jenomže já samozřejmě žádnou nemám. Svoji ženu miluju a s jinou jsem si nikdy nerozuměl lépe. Nebýt téhle proklaté žárlivosti.

O "svém" facebooku jsem se dověděl náhodou od kamarádů, když si ze mě dělali legraci, že já, zapřisáhlý odpůrce sociálních sítí, jsem nakonec také podlehl. Doma jsem pak pro změnu udělal scénu já (samozřejmě ne první na podobné téma), a tak se zase omlouvala, litovala, slibovala, že s tím přestane, že se jí její žárlení také hnusí... Jenže za pár dní už se mě zase vyptávala na nějaké "podezřelé" esemesky.

Mám se nechat omezovat?

Já bych si z té žárlivosti snad i dovedl dělat legraci, protože tím ubližuje stejně nejvíc sama sobě. Jenomže ono to dost podstatně omezuje můj život. Za kamarády už téměř nechodím, protože mě ty scény na rozloučenou unavují. Kromě toho chodím všude pozdě, protože vždy musím absolvovat ještě dlouhé vysvětlovací kolečko. Nedávno jsem se vymluvil z třídenního teambuildingu, který pořádala naše firma. Absolutně jsem si nedovedl (a nechtěl) představit, jak by na takhle dlouhou zábavu s kolegy manželka reagovala.

Co si o tom myslíte vy?

Budu tyhle scény muset trpět až do smrti (eventuelně do rozvodu)? Nebo se dá žárlivost nějak vyléčit? Setkali jste se s něčím podobným? A jak jste se s tím vypořádali?

Podobný příběh navíc bude již zítra tématem pořadu Dámský klub na rádiu Frekvence 1. 

PŘEČTĚTE SI TAKÉ:

Kdy zničit rodinu aneb Je rozvod nejlepším řešením?

Hledám pořádného chlapa, ne holčičku. Existuje vůbec?

Antikoncepce ovlivňuje výběr muže. Zradit vás může čich