Buďte sami sebou. Ale nepředělávejte ostatní

Nedávno mi dal kamarád nejlepší radu v životě. Zněla: Měj se rád takový, jaký jsi, nechtěj nikoho předělávat a od nikoho nic neočekávej. Najednou se mi dýchá mnohem líp.

Foto: Isifa

11. 4. 2013

Nedávno mi dal kamarád nejlepší radu v životě. Zněla: Měj se rád takový, jaký jsi, nechtěj nikoho předělávat a od nikoho nic neočekávej. Najednou se mi dýchá mnohem líp.

Když se nad tím totiž zamyslíte, celý život je jen o tom, že se někomu přizpůsobujete a automaticky očekáváte, že se ostatní budou přizpůsobovat vám. A když to nedělají, můžete puknout vztekem. Alespoň já jsem takový život vždycky měl. Cítil jsem se jako svázaný, neustále pod tlakem, navíc bezmocný vůči chování druhých lidí.

Třeba moje poslední přítelkyně. Byli jsme spolu pět let a já si už tak nějak myslel, že to bude napořád, proč bychom to měnili. Jenomže v poslední době na mě měla čím dál větší nároky. Toho, co na mě vždycky měla ráda, si úplně přestala všímat, a najednou viděla jen to špatné. Neustále mi říkala, co dělám špatně a co bych měl dělat jinak, případně nedělat vůbec.

Snažil jsem se měnit

A já se samozřejmě strašně dlouho snažil. Říkal jsem si: "Je to přece tvoje holka, chceš ji udělat šťastnou, tak se sebou sakra něco udělej!" Vždycky jsem chtěl alespoň najít nějaký kompromis, aby ona byla spokojenější a já se nezměnil v někoho úplně jiného. Nehledě na to, že prostě není technicky možné, aby vám někdo řekl: "Teď se začneš chovat takhle a takhle," a vám se to hned, z minuty na minutu podařilo změnit.

A nejhorší je, že já jsem jí nejspíš dělal to samé. Určitě ne s takovou důsledností, ale také jsem si představoval, že bude spoustu věcí dělat jinak, než dělá, najednou jsem po ní chtěl něco, na co jsem si do té doby ani nevzpomněl.

Čtěte také: Závidíte kamarádce její vztah? To je dobře

Nebudu vám tady rozepisovat, co všechno jí nebo mě vadilo a v čem jsem se neuměl změnit. Za prvé byste třeba řekli, že jsou to malichernosti a že nevíme, co jsou opravdové starosti, a za druhé o to vůbec nejde. Jde tady o ten princip, že jsme se vzájemně pomalu přestávali bavit, a tak jsme jeden druhého chtěli předělat na někoho jiného.

Prostě mezi námi pořád docházelo k nějakým střetům, a to jen a pouze kvůli tomu, že jsme se snažili jeden druhého přeměnit. Nedokázali jsme se brát takoví, jací jsme. A jak jsme pořád přemýšleli, jak druhému vyhovět, dávali jsme sami sebe pod tlak, díky čemuž jsme byli čím dál více protivní.

Bylo to nesnesitelné

To samé mám v práci. Kolegové neustále řeší, že s tím nebo tím pracovat nebudou, protože pracuje pomalu, nebo naopak moc rychle, má příliš šílené nápady, mluví sprostě, mluví potichu... Já byl samozřejmě jedním z nich. Neustále nějaké výhrady k charakteru druhých lidí.

Místo abychom toho člověka respektovali a snažili se jeho vlastnosti správně využít, dávali jsme mu najevo, že ho začneme brát, teprve až změní své chování.

Čtěte také: Přetvařování způsobuje deprese

Přitom to není zase tolik těžké. Kdybychom se teď tady všichni domluvili, že budeme druhé lidi respektovat a naučíme se s nimi jednat a zacházet, uleví se nám hlavně proto, že nikdo nebude chtít měnit nás samotné.

Jen si to představte

Představte si tu úlevu, že se můžete chovat, jak chcete, nemusíte předstírat nějaké vlastnosti či činnosti, abyste se druhým zavděčili, nebo abyste nebyli za divné.

Pojďme přestat předělávat druhé. Nikdo si pak nebude na nic hrát, nebudeme protivní, naopak budeme v obrovské pohodě, budeme milí, příjemní, upřímní a nikomu to nebude vadit. Máme přece demokracii a navíc už jsme dospělí, tak proč by nám měl pořád někdo diktovat, co máme dělat?

Poslouchejte rádio Frekvence 1 online ZDE >>

Kromě toho - není náhodou to, že nám někdo nebo něco neustále vadí, znakem toho, že spíš s námi není něco v pořádku? Myslím, že to tak trochu funguje jako zrcadlo. Začněme tedy nejdřív sami u sebe a dejme všem ostatním pokoj. Oni nám ho potom snad dají také.