Do naší vesnice jsem jezdil už jako kluk za babičkou. Když pak onemocněla, nastěhoval jsem se k ní, aby nemusela někam do domova, a pak už v jejím domě zůstal. Celá vesnice mě zbožňovala a měla mě za nejlepšího vnuka pod sluncem. Dokud jsem si nepořídil bulteriéra.

Bydlím na malé vesničce, kde se všichni dobře známe, a kde mě místní usedlíci v podstatě viděli vyrůstat, o čemž velmi rádi vypráví. Tedy vyprávěli... Vždycky o mně říkali, jaké mám dobré srdce, když jsem se až do konce o babičku staral a dopřál jí, aby mohla dožít doma, ne někde ve sterilním ústavu.

Při každé příležitosti se vyptávali, jak se mám, babiččiny kamarádky a sousedky mi dokonce s oblibou domů nosily koláče, a díky tomu si mě oblíbili i rodiny, které se sem přistěhovaly později.

Nechtěl jsem být sám

A potom stačilo, abych si koupil "špatného" psa a najednou všichni dělají, že mě neznají. Víte co, žiju v tom docela velkém domě sám, a myslím, že nějakou dobu ještě sám žít budu. Ne že bych se tam bál, ale občas se nějaká společnost hodí. Pes vás navíc celkem dobře zabaví, donutí vás chodit na procházky a podobně...

Takže jsem začal o koupi psa uvažovat. Samozřejmě jsem se pár lidem ve vesnici s nápadem svěřil. Byli nadšení. Že tu prý aspoň budu mít veseleji, a že si ke mně budou děti chodit se psem hrát. 

Přece si nekoupím pudla

Jenže pak jsem se rozhodl si ze všech plemen koupit nějaké bojové plemeno. Připadalo mi to přirozené. Nejsem přece holka, abych si pořizoval pudla, retrívra nebo čivavu. Nevím, co čekali. Navíc bydlím sám na velkém pozemku, kousek od lesa, takové plemeno tu má všechno, co potřebuje. Navíc ve vedlejší vesnici máme cvičák, kam s ním pravidelně jezdím.

Dokud to bylo malé štěňátko, nebyl téměř žádný problém. Z očí sousedů jsem sice četl obavy, ale roztomilost zvítězila. Jenže tihle psi rostou dost rychle, a tak rychle přišly i neshody.

Bylo mu asi půl roku, když jsme šli po ulici, naproti nám maminka s kočárkem a ještě jedním dítětem. Pes se nesmyslně rozštěkal, ale to bylo všechno. Měl jsem ho na vodítku, a on ani neměl tendence k nim utíkat, nebo je snad dokonce napadat. Naopak si myslím, že spíš viděl malé dítě, a tak projevoval radost, chtěl si hrát.

Čtěte také: Člověk je horší než pes: Příběhy, které vás rozpláčou

Jenže maminka se samozřejmě vylekala, a tak se od té doby povídá, že můj pes je agresivní, a že by si na něj raději měli všichni dávat pozor. Už několikrát se mi stalo, že jsem s ním šel vesnicí a někoho potkal a dotyčný mi doporučil, abych se s ním neprocházel tady, kde bydlí lidi a děti. Prý ať si ho chodím venčit někam daleko do lesa, nebo ať zůstane na mé zahradě.

Nikdo ve vesnici se se mnou už nebaví, protože pro všechny jsem ten, kdo do jejich poklidné vsi přivedl psa zabijáka. Přitom nikdy nikomu nic neudělal. Nejen lidem, ale ani jiného psa by nenapadl. Naopak je opravdu dobře vycvičený, poslouchá, a spíš než ubližovat by se pořád chtěl spíš mazlit. Je schopný vám vylézt na klín a lísat se stejně jako miniaturní pudl.

Co s tím?

Je to někdy až k smíchu, ale lidem tohle nevysvětlíte. Mají svoji pravdu a ta vaše, respektive skutečná pravda, je nezajímá. Takže teď mám sice psa, ale místní mě tak maximálně pozdraví, o přátelských rozhovorech nebo snad dokonce koláčích na ochutnání už nemůže být ani řeč. Stačí pes a zapomenou na všechno, pro co vás někdy měli rádi a vážili si vás. 

Pokud někdo ze čtenářů-pejskařů ví, jak lidi přesvědčit, že jim můj pes opravdu nic neudělá, budu moc rád za jakékoli vaše rady a zkušenosti. Myslím, že je na čase zbavit českou společnost všech nesmyslných předsudků...

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Zničila jsem kamarádce vztah. Žárlila jsem!

Včela vás může zabít, i když jste alergii nikdy neměli

Vstoupit do galerie | 10 Celebrity v klobouku: Troufnete si na něj i vy?