Valentýn: Vyznání lásky expedicí do džungle!
Vyznání lásky spojené s cestováním - Michal překvapil Lucku cestou do Karibiku, o které neměla předem nejmenší tušení.
Manželé Lucie a Michal Jonovi, známí cestovatelé, jednoho dne vzali kola a rozhodli se objet za tři roky celý svět. Od té doby ujeli další desítky tisíc kilometrů a kola jsou stále jejich srdcovou záležitostí.
Proto se také jejich vyznání lásky pojí s cestováním - Michal překvapil Lucku cestou do Karibiku, o které neměla předem nejmenší tušení a která byla nakonec pro oba nejdobrodružnější expedicí z těch, které doposud zažili.
Jak jste se k cestování dostali?
L: Cestovala jsem od malinka s rodiči, hodně jsme chodili pěšky.
M: Mám to stejné, na začátku byli moji rodiče. Na kole jsme začali ale jezdit až spolu.
Spojovala vás láska k cestování už od začátku?
L: Jsme spolu od jara 1992, seznámili jsme se na pražském kongresu k 400. výročí narození J. A. Komenského, kde jsme oba byli na brigádě, tehdy ještě jako studenti učitelství.
M: Ale svatbu jsme měli před třemi lety, v květnu 2012, tj. po dvaceti letech a dvou měsících společného života na kole i bez něj.
L: Myslím, že těch 125 000 expedičních kilometrů na kole s brašnami po světě náš vztah dokonale prověřilo.
Jakou roli pro vás na cestování hrají kola a proč jste si zvolili zrovna tento prostředek?
M: Začalo to tím, že jsme chtěli naše první společné prázdniny vyrazit na Šumavu a cestou navštívit babičky a příbuzné. Kolo nám přišlo jako ideální, ekonomický prostředek, autobusy nebo vlaky by stály fůru peněz. Nabalili jsme brašny a vyrazili. A další léto zas, postupně dál a dál. Za pár let jsme pak stáli na startu tříleté cesty kolem světa.
L: Dnes už jinak než na kole cestovat ani neumíme. Líbí se nám, že jsme na kole o hodně blíž k projížděným oblastem, k lidem i přírodě, lépe se nasává ta místní atmosféra a člověk si všechno lépe zapamatuje.
M: Někdy je s tím spojená fyzická i psychická dřina, ale vždy je to nakonec krásný. Svoje zážitky pak moc rádi sdílíme na našich stránkách luciemichal.cz.
Jak jde podle vás dohromady vyznání lásky s cestováním?
L: Určitě se to k sobě hodí báječně. K cestování patří romantika a řada lidí to přece právě takhle bere - jezdí si vyznávat lásku na exotická, romantická místa.
M: A třeba i žádost o ruku se mnohdy spojuje s romantickou cestou. V dnešní moderní uspěchané době je v cestování stále cosi kouzelného, tajemného, pohádkového.
Michale, tvoje vyznání Lucce je o expedici, kterou jsi pro ni připravil, jak tě to napadlo?
M: Je to už pár let, co jsme si prožili hodně zlou životní etapu, a já jsem si tehdy řekl, že někde daleko bychom se s tím vším mohli lépe vyrovnat a snad i zapomenout, hlavně Lucka. Potřeboval jsem ji vytrhnout z té celé nešťastné doby a napadlo mě, že další cyklovýprava by mohla být tím odrazovým můstkem do dalšího života. Nechtěl jsem ale, aby to byla obyčejná cesta, hledal jsem nějaký bod, kterým bych Lucku překvapil, šokoval.
Lucko, jak jsi na to reagovala ty? Vnímala jsi to jako vyznání lásky?
L: Zpočátku vůbec ne, Michal mi oznámil, že pojedeme na dva měsíce na kola. Bylo to v zimě, takže Florida mi přišla jako fajn řešení, jen mi nebylo jasné, co tam budeme dva měsíce tak dlouho dělat, vždyť je to malý stát… Netušila jsem, co se za tím skrývá. Dozvídala jsem se to postupně.
Jak vlastně probíhala celá cesta, když jsi nevěděla, kam jedete?
L: Až na letišti ve Vídni mi Michal prozradil, že letíme do San Juanu.
M: Musel jsem částečně s pravdou ven, protože by to mohlo skončit hned na začátku - při vstupním pohovoru s americkými imigračními úředníky je dobré mluvit pravdu.
Řekněte to po svém i vy a vyhrajte dárkový koš plný dobrot
L: Akorát mi Michal nechtěl prozradit, který San Juan. Znám jich několik, a že to je ten na Portoriku, mě vůbec nenapadlo. Vypadlo to z něj až později, když nám uletělo letadlo na přestupu, ale mně bylo vlastně celkem jedno, který San Juan, hlavní bylo, že jsme někam vyrazili na kolech.
Michale, jak těžké bylo celé tohle vyznání zorganizovat?
M: Zařizování záležitostí ohledně cestování mě baví, je to pro mě snadné, pár kliků myší a letenky jsou na světě, ani objednat loď není dnes těžké. Jenže přípravy jsou jedna věc a realizace druhá… Začalo se to komplikovat hned na začátku. Letěli jsme z Vídně a tam nám řekli, že nepoletíme, protože v Londýně napadly tři centimetry sněhu a letiště nefunguje. Poslali nás přes Atlantik až druhý den jiným spojem.
L: A pak nám kvůli dalšímu zpoždění uletělo letadlo do San Juanu, takže jsme místo horké karibské noci spali v mrazivém Washingtonu. A já jsem stále nevěděla, proč je Michal tak nervózní, letištní hotel jsme dostali zadarmo a Portoriko je maličký ostrov, který na kole projedeme za pár dnů. Nebylo mi jasné, proč tam Michal naplánoval celý měsíc.
M: Normálně bych byl zcela v klidu, ale my jsme postupně přišli o dva dny, které jsme měli trávit před naloděním…
L: A to je to, co jsem právě vůbec netušila, neměla jsem ani ponětí, že nebudeme jen jezdit po Portoriku na kole. Když nás hned první etapa zavedla od letiště do centra města, kde je přístav výletních lodí, a cestou Michal ani moc nezastavoval, začala jsem něco tušit.
M: Teprve až přímo u lodi jsem šel s celou pravdou ven: než začneme cykloputování na Portoriku, strávíme s našimi koly prvních 14 dní na několika dalších karibských ostrovech.
Prožili jste na cestě nějaký silný moment, kdy se opravdu projevila síla vašeho vztahu?
L: Silné momenty prožíváme při každé expedici. Při cestě Karibikem to bylo právě na Portoriku, když jsme se museli prosekávat po nepoužívané horské silnici v pralese El Yunque, která je už několik let pro motoristy zavřená a smí se na ni jen pěšky nebo na kole.
M: Akorát jsme netušili, že na kole to už zřejmě několik let nikdo neprojel, vegetace byla hodně hustá… Připadali jsme si jako Indiana Jones. Bez mačety bychom to nedokázali překonat, naštěstí nám ji místní na kraji pralesa doslova vnutili.
L: V jednom místě jsme si museli postupně podávat všechny brašny a pak prázdná kola. Tam už totiž nešlo ani kola vést, ani jít pěšky, byly tam obrovské jámy, tak dvacet metrů široké a pět metrů hluboké. Při jejich překonávání šlo o slušný horolezecký výkon, ale bez horolezecké výbavy. A když u té poslední jámy Michal přetahoval poslední kolo, utrhl se s ním balvan a on se řítil po blátě tou kolmou stěnou kamsi dolů směr hluboká propast. Trvalo to jen pár vteřin, ale ten pohled na mizejícího partnera nikdy nezapomenu. Pak se najednou zastavil, povedlo se mu volnou rukou zachytit nějakého kořenu, druhou rukou stále držel kolo. Začal se soukat nahoru, pak už mi mohl podat kolo, to jsem chytila a Michal po něm vyšplhal nahoru. Byla to úleva.
M: Cesta za námi však byla definitivně stržena, zpět už se jít nedalo, museli jsme už jen kupředu.
L: Ale po pár desítkách metrů jsme zase uviděli náznak schůdné cesty, která byla lepší a lepší. Tak jsme z toho vyvázli. Tenkrát se náš andělíček strážníček hodně zapotil… Takovéhle momenty také vztah prověří a posílí. Když jsme dojeli na normální sjízdnou cestu, všechno ze mne spadlo a úlevou jsem se rozbrečela. Ve chvíli, kdy šlo o život, na to nebyl čas.
M: Pak jsme se shodli, že takhle blízko definitivního konce jsme na našich cyklocestách ještě nikdy nebyli.
Co vás inspirovalo na projektu Milky - Řekni to po svém natolik, že jste se do něj zapojili?
L: Čas plyne a život je krátký. Myslím si, že člověk by neměl v tom fofru prožít život sám. Život je o emocích ve dvou jsou ty emoce vždy silnější.
M: Dnešní doba je hodně rychlá a je dobré se nehnat jen slepě kupředu, někdy jsou v životě chvíle, kdy je třeba se zastavit, zamyslet a poslechnout své srdce.
L: A pak to své srdce můžeme pootevřít i ostatním, protože tím můžeme někoho přimět k zamyšlení, inspirovat ho, pomoci.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Kam vyrazit na valentýnskou večeři? Tipy na skvělé menu
Jak hezky oslavit Valentýna za méně než 300 korun
Sexy Emily: Zbořila YouTube a dostane i vás!
