„Svět je hezčí místo, když jste krásná žena.“ Pohledná tvář je výsadou i prokletím
Říká se, že krása je subjektivní. Podle výzkumníků se ale jedná také o tvrdý kapitál na trhu práce srovnatelný s dosaženým vzděláním nebo s kompetencemi. Atraktivní vzhled může pomoci vyváznout z různých konfliktů a nepříjemných situací. Stejně tak ale dokáže ženám zavařit. Předsudky nás totiž přinutily uvěřit, že kdo v genetické loterii vyhrál atraktivní vzhled, tomu příroda ubrala na intelektu.
Britská média informovala začátkem října o ženě, která dala v přepočtu skoro milion a půl korun za to, aby se podobala Kim Kardashian. Osmi plastických operací, které podstoupila, prý nelituje. Zakouší totiž společenské výsady, které plynou ze stereotypně atraktivního vzhledu. V angličtině se pro jev vžil termín "pretty privilege". "Když přijdete do restaurace a není tam volný stůl, stejně pro vás nějaký najdou, pokud jste krásná žena," vysvětluje, v čem nově nabyté výhody spočívají.
Osmadvacetiletá žena svým příběhem zároveň poodhaluje rasový aspekt tohoto privilegia - dnes už totiž nikdo nepozná, že je Korejka. Právě v Jižní Koreji jsou čím dál běžnější třeba i plastické operace očních víček. Zejména mladí lidé, kteří touží po kariérním úspěchu, a mají oči s takzvanou kožní řasou, si je nechávají upravit dle "západního střihu". Po operaci jejich oči působí větším a také "evropštějším" dojmem. Mají jim zajistit úspěch na korejském mimořádně kompetitivním trhu práce.
Byla jsem neviditelná
Výsady pretty privilege si všímají zvláště ženy, které ji nabyly až během dospívání nebo v dospělosti, případně se k ní "vyhladověly" pomocí diet. "V pubertě jsem trpěla záchvatovitým přejídáním, měla jsem výraznou nadváhu a obrovské problémy s pletí. Pro okolí jsem byla neviditelná, měla jsem pár kamarádek, ale kamkoliv jsme šly, kolem nich se točili kluci a já jako bych tam vůbec nebyla. Trpěla jsem extrémně nízkým sebevědomím, depresemi a pocitem, že můj život nemá smysl. Věřila jsem, že pokud nejsem hezká, není možné mě milovat," svěřuje se Nela, jedna z žen, která zareagovala na výzvu redakce ohledně zkušenosti s tímto fenoménem.
Její život se začal měnit kolem dvacítky, když se jí pleť spravila, zhubla a přitom jí zůstala větší prsa. S dlouhými světlými vlasy a modrýma očima naplňuje všeobecně přijímaný standard krásy. "Roky jsem vůbec nevěděla, co si s tím počít, absolutně jsem nevěřila tomu, že ti všichni muži mají o mě opravdu zájem a proč se ke mně najednou chovají tak moc jinak. Nedokázala jsem je odmítat, jako bych si musela ten dosavadní nedostatek zájmu vynahradit. Pár let trvalo, než jsem si upřené pohledy přestala vysvětlovat tak, že se někdo dívá, protože jsem ošklivá," vypráví.
Nela přiznává, že posledních patnáct let je pro ni život nesrovnatelně snazší. I když je její zaměstnání hlavně intelektuální, má pocit, že vzhled má na její profesní úspěch velký vliv. Vnímá také, že jsou k ní lidé vstřícnější, chtějí s ní vycházet a leccos jí projde. "Když nás s manželem zastavila policie a chovali se k němu jako k řidiči odměřeně, vstoupila jsem do diskuse já a s úsměvem začala omluvně vysvětlovat důvod pochybení, šlo o totéž, co říkal předtím manžel. Policista najednou zcela změnil tón a chápavě přikyvoval. Nakonec vše vyřešil domluvou," vypráví. "Svět je najednou hezčí místo, když jste krásná žena. Okolí vás vidí," dodává.
Každá mince ale má dvě strany. Nela zároveň upozorňuje, že na přehlížení si nakonec od jistého věku musejí zvykat i stereotypně atraktivní ženy. "Vnímám, jak společnost reaguje na starší ženy, a je mi z toho strašně smutno. Moje matka vždy také byla krásná žena, kolem níž se pohybovalo mnoho mužů, a nyní, po padesátce, byť stále vypadá výborně, se vše hodně změnilo. Je to velmi pomíjivé a ztráta oné moci a vlivu mě upřímně děsí. Doufám, že najdu důstojnou cestu, jak se s ní vyrovnat," přeje si.
Krásná hlavně pro kluky
Podobnou zkušenost má také Inka, ale její cesta k pretty privilege byla o něco dramatičtější. "Odmala mi říkali, že mám být hezká, hlavně pro kluky a budoucího přítele. Moc mě to nezajímalo, ale okolo deseti let jsem si začala kvůli okolí všímat, že jsem tlustší než ostatní, i když ne o moc. Řeči o tom, že bych se měla hýbat, jestli "tamto" vážně chci jíst, fotky z magazínů a diety mojí mámy mě začaly ovlivňovat. Mrzelo mě, že se nevejdu do stejně velkého oblečení jako kamarádky nebo do velikosti, která je vyznačená jako ideál pro věkovou kategorii 11-12 let," vypráví.
Kvůli svému vzhledu zažívala Inka na osmiletém gymnáziu krutou šikanu a začala zkoušet diety, které její matka našla na internetu nebo v časopisech. "Jojo efekty mě po čase nebavily a zjistila jsem, že je nejlepší nejíst vůbec, nebo když už se utrhnu a něco sním, tak to vyzvracet. Do téhle spirály jsem bohužel táhla i svou sestru a kamarádky, hubly jsme všechny. Nikdy jsem si ale nepřipadala dost hubená," vysvětluje, jak si přivodila poruchu příjmu potravy.
Puberta se u Inky projevila o něco později, asi v 16 letech. Tehdy začala navíc hrát tenis, malovat se a po ortodontické léčbě měla rovné zuby. "Poprvé v životě jsem vnímala pozitivní pozornost. Moje máma byla nadšená, že mám 'nohy jako dvě tyčky'. Že můžu nosit oblečení svojí malé sestry a sedí mi," říká s tím, že se o ni však zajímali spíše starší muži a "oplzlí strýcové".
Přistup rodiny se najednou změnil. Už neslýchala, že o ni nikdo nebude mít zájem, místo toho dostávala ponaučení, že nesmí nikam chodit a jakou by měla brát antikoncepci. "Výhody pretty privilege jsem hrozně chtěla a pořád chci, dodnes stále analyzuju, jak vypadám. Ale když jsem tyto výsady skutečně měla, projevovaly se spíš jako nechtěná pozornost a strach, že mě někdo napadne," vysvětluje.
"Je příjemné, když vám lidé pomáhají, prominou vám, že jste přišla pozdě, koupí vám drink nebo zastaví autem u přechodu. Když se ale nestihnu upravit, lidé to vnímají a párkrát mi to i vytkli. Pokud si obarvím vlasy a obléknu se maskulinně, chovají se ke mně, jako bych si ubližovala," říká Inka. Výsada pretty privilege je nakonec jedním z důvodů, proč se stala feministkou. "Štve mě, že mám být 'hezká'. Femininní člověk nemůže zvítězit, jeho tělo patří hlasu lidu, ať vypadá, jak chce," je přesvědčená.
Barbie bez názoru
Vlivem atraktivity na životní úspěch se zabývali sociologové Petr Matějů a Petra Anýžová. Ve své stati Krása jako kapitál z roku 2017 se pokusili dokázat, že vzhled je specifická forma kapitálu, která může fungování na trhu práce usnadnit, ale také ztížit. Z jejich analýzy vyplynulo, že atraktivnější lidé mají šanci na zaměstnání s vyšším společenským statusem a finančním ohodnocením. "I když, zcela hypoteticky, porovnáváme jedince se stejným vzděláním, stejnou inteligencí, stejným sociálním původem a ve zhruba stejném věku, atraktivita sama o sobě působí jako 'kapitál', který trh práce zhodnocuje," shrnují autoři.
Zároveň se jim podařilo zjistit, že lidé z atraktivity nejvíce těží ve středním věku, kdy jsou obvykle na vrcholu svých kariér. Zatímco mužům nadprůměrná krása pomáhá spíše při získávání pracovní pozice s vyšším společenským uznáním, u žen se vzhled silněji projevuje na výši příjmů. Finanční bonus za nadprůměrnou atraktivitu je u žen 15 procent mzdy, "trest" za podprůměrné vzezření činí šest procent. Průměrný rozdíl v příjmech mezi atraktivní a neatraktivní ženou je tedy 21 procent. Podprůměrný vzhled ale připravuje o část příjmu i muže.
Někdy se v souvislosti s jevem pretty privilege mluví také o tak zvaném efektu svatozáře. Jde o myšlenkové zkreslení, který navozuje pocit, že co je krásné, je také dobré. Jedinec má pak tendenci připisovat pozitivní vlastnosti těm, kteří mu připadají atraktivní. Nemusí to však být pouze ku prospěchu. Pro "příliš" atraktivní ženy se může efekt svatozáře proměnit v tak zvaný "bimbo efekt", tedy přesvědčení, že konvenčně krásná žena je také mělká charakterem a hloupá, což může pracovní život naopak ztěžovat.
Pro ženy zde platí dvojí metr, a jak říká Inka, rozhoduje o nich "lidový soud". Studie Attractive but Unintelligent odhalila, že zatímco v případě mužů lidé věří, že krása a inteligence se doplňují, v případě žen mají pocit, že tyto dvě kvality jdou proti sobě - čím je žena hezčí, tím je hloupější a naopak. Výzkumníci zároveň zjistili, že děti tento předsudek nemají a předpokládají, že atraktivita a inteligence jdou ruku v ruce bez ohledu na pohlaví. Autoři věří, že lidé si spojují krásu u žen s nízkou inteligencí až v postpubertálním věku a toto zkreslení je proto naučené.
Zkušenost s podhodnocováním kvůli atraktivitě popisuje Kateřina. "Občas mi to v něčem pomohlo, ale každou chvíli mě někdo otravuje na ulici a myslí si, že jsem Barbie bez znalostí, schopností a názoru. Spousta lidí věří, že se nemusím v životě o nic snažit, protože mi stačí, když si najdu bohatého manžela. Jeden muž mi dokonce napsal, že chtěl, aby mu na nějaké společenské akci dělala doprovod slečna z escort služby, když ale viděl můj profil, napadlo ho, že by to zkusil se mnou. Zdá se, že hezké ženy jsou podle mnohých jen tělo na sex, ale nic víc," míní.
Biologická danost, nebo společenská norma?
Je nutné říct, že pretty privilege zřejmě není jen čistě sociální konstrukt. Jak uvádí již zmiňovaní sociologové Petr Matějů a Petra Anýžová, povaha krásy je dodnes součástí vědeckého sporu. Ekonomové, psychologové nebo evoluční biologové se v devadesátých a nultých letech snažili dokázat biologickou povahu atraktivity, většinou v reakci na Naomi Wolfovou a její slavnou knihu The Beauty Myth (Mýtus krásy) z roku 1990.
Wolfová v ní tvrdí, že čím většího množství práv se ženám dostává, tím nesnesitelnější jsou standardy krásy, jež na ně společnost klade. Spolu s emancipací žen v druhé polovině 20. století rostl i výskyt poruch příjmu potravy a zákroků estetické medicíny. Oponenti Wolfové věří, že krása má biologickou povahu. Americký lékař Sharon Moalem ve své knize How Sex Works vysvětluje, že lidé obecně přitahují symetrické tváře a těla, protože bývají zárukou kvalitního genetického materiálu, zdraví a plodnosti potenciálního partnera. Všechny kultury pak u žen považují za atraktivní užší pas a širší boky.
To, že se prototypem krásy staly zejména ženy s bělošskými rysy, je však spíše důsledek společenských norem. Ukazuje se to nejen v případě zmíněných operací očních víček v Asii, která se mají více podobat těm bělošským. Dokladem může být i skutečnost, že v řadě asijských zemí, třeba ve Vietnamu, lidé považují za atraktivnější světlejší pokožku coby symbol sociálního statusu. A jak ve své knize Amerikána píše nigerijská spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichieová, věta "Vypadáš jako míšenka" je v její rodné Nigérii tou největší lichotkou.
Velkým tématem jsou pro část žen také dlouhé vlasy, které veřejnost vnímá jako symbol krásy zřejmě také důsledkem společenských konvencí. Psycholožka Sol Maria Fernandez Knightová ve svém výzkumu o vlasech zjistila, že dívky se prostřednictvím svého účesu odmala učí komunikovat svou sexuální orientaci nebo sociální status. "Lidé si tvoří na ženu názor podle toho, jak vypadá, a vlasy nejsou žádná výjimka," řekla v rozhovoru.
Zkušenost s tím, jak délka vlasů ovlivňuje chování okolí, má další z respondentek, Dominika. Ani ona si během dospívání nepřipadala atraktivní a privilegium krásy začala pociťovat až v jednadvaceti letech. "Ale před rokem jsem šla dohola a všechny výhody zmizely. Lidé se mě často ptali, co jsem za pohlaví nebo jestli nejsem transgender. Teď se výhody zase vracejí a je to neuvěřitelně zajímavé," pozoruje.
Proti vlastním předsudkům
Markéta reprezentuje odlišný pohled. Domnívá se, že do skupiny stereotypních krásek nepatří. Ostatním ženám podle ní nejvíce škodí, když jejich konvenčně atraktivní souputnice své výhody popírají nebo je nechtějí vidět. "Tím shazují existenci privilegia a uměle ještě zvyšují laťku nám ošklivým. Ani ženy feministky si neuvědomují, nakolik podkopává pozici v práci nebo psychiku ve veřejném prostoru, když ošklivý člověk řekne kontroverzní myšlenku a je s ní poslán do háje, aby ji pak později, klidně i v dobré víře, přebral atraktivní člověk a byl za ni pochválen a ještě si vyslechl, jak je statečný, že myšlenku vyslovil," sdílí svou zkušenost. Je přesvědčena, že nevšimnout si výhod pretty privilege je snazší než přehlížet "ugly misfortune", neboli "ošklivé neštěstí."
Markéta se také domnívá, že lidem, kteří nesplňují standardy krásy, to společnost dává pocítit celý život. "Ačkoli budou člověku jeho nejbližší opakovaně říkat, že je pěkný, myslím, že 'oškliví lidé' to záhy zjistí. Od učitelů začnete v určitý moment vnímat lítost a trochu větší benevolenci. Začnou vás víc motivovat ke studiu, protože se domnívají, že na nic jiného nemáte. Nikdo vás neoznačí přívlastkem "krásná". Nikdy. Pokud dospíváte a začnete se zakulacovat na "správných" místech, můžete se alespoň utěšovat komplimentem 'sexy' od lidí, co vám celou dobu budou koukat do výstřihu," vypráví.
Předsudky jsou téma, kterým se zabývají i vědecké studie, třeba výzkum s názvem The self-regulation of Prejudice. Autoregulace předsudků doporučuje lidem, aby proti zakořeněným názorům aktivně bojovali a začali u sebe. Nejlepší způsob je si úsudek, který není založen na spolehlivém poznání, upřímně přiznat.
"Lidé si své předsudky hýčkají tím, že si je racionalizují a ospravedlňují. Lepší cesta je ale tyto názory rozpoznat, konfrontovat se s nimi a postupně je minimalizovat," doporučují autoři výzkumu. Předsudky nejsou záležitostí nějaké cizí anonymní skupiny. Jak přiznala řada žen, největší zranění často zakoušely od těch nejbližších a zejména od rodiny v dětství a dospívání.
Mohlo by vás zajímat: Ženy zažívají teror kvůli vzhledu, naší povinností ale není líbit se druhým, míní Ahmedová
