Devětadvacetiletá Markéta B. se s námi podělila o svoji zkušenost s upskirtigem.
Bylo úterní ráno, obyčejný pracovní den jako každý jiný. Jela jsem metrem z Jižního Města do centra. V kupé bylo plno, stála jsem u dveří, sluchátka v uších, soustředila se na písničku a těšila se na kávu, kterou si dám cestou do kanceláře. Měla jsem na sobě letní šaty a sandály – ten den bylo přes 25 stupňů.
Zaznamenala jsem ho periferně. Muž kolem padesátky, nenápadný, v obyčejném triku. Nehýbal se, jen stál podezřele blízko a něco dělal s mobilem. Nejdřív jsem si myslela, že si čte zprávy. Pak jsem si všimla, že má telefon otočený vzhůru a míří přímo mezi mé nohy.
Nejdřív jsem ztuhla. Pak jsem udělala krok stranou a podívala se na displej. V tu chvíli mě zalil vztek. Křikla jsem na něj: „Co to děláte?!“ Trhl sebou, schoval mobil a bez jediného slova vystoupil na další stanici. Nikdo nezasáhl. Nikdo nic neřekl.
Cítila jsem se příšerně. Ponížená, zneužitá, neviditelná. A především – nechráněná. Na stanici jsem vystoupila i já, sedla si na lavičku a rozbrečela se. Nevěděla jsem, co mám dělat. Zavolat policii? A co bych jim řekla? Neměla jsem důkaz. Jen pocit vzteku.
Od té doby si dávám větší pozor, ale něco se ve mně zlomilo. Nejhorší na tom nebyl on. Nejhorší bylo, že si toho nikdo jiný nevšiml. Jen já – a on.
