reklama

Mladí muži už nemusí dokazovat, že jsou těmi drsňáky, říká návrhář Jan Černý

Mezi mladými českými návrháři není jméno, které by se teď skloňovalo častěji. Jan Černý se nejdřív proslavil na pražském fashion weeku, kde opakovaně zaujal kolekcemi s divokými barevnými vzory. Loni odjel na stáž do pařížského Louise Vuittona a letos se stal uměleckým šéfem české značky Kara. V rozhovoru mluví o udržitelné módě i o tom, jak nastupující generace získává odvahu v oblékání vyčnívat.

"Mladí muži už si kolikrát nepotřebují dokazovat, že jsou chlapi, a naopak jim nevadí ukázat i své citlivější stránky. Přijde mi to velmi zdravé," říká návrhář Jan Černý v rozhovoru.
"Mladí muži už si kolikrát nepotřebují dokazovat, že jsou chlapi, a naopak jim nevadí ukázat i své citlivější stránky. Přijde mi to velmi zdravé," říká návrhář Jan Černý v rozhovoru. | Foto: Honza Mudra

Oběma nám je 26 let, a když si vzpomenu na módu svého dospívání, vybavím si, že na gymplu kluci i holky nosili hlavně mikiny s kapucí a skejťácké boty. Kdo si na sebe navlékl něco elegantnějšího, byl divný. Vypadalo to na gymnáziu v Hodoníně, kde jste vyrůstal, podobně?

U nás hodně letělo "háemko" a podobné řetězce s rychlou módou, které byly jenom ve větších městech. Měli jsme radost, kdykoli jsme si tam mohli zajet něco koupit. Skejťácké věci se v naší třídě tolik nenosily, ale taky si u nás všichni brali na sebe víceméně to samé a nikdo moc nevybočoval. Myslím, že dneska už se mladí lidi, co jsou teď na střední, vyčnívat nebojí.

Taky si teď v Praze všímám, že středoškoláci nosí všechno možné, od streetwearu až po šaty s dlouhou sukní nebo saka s kalhotami, které mají vyžehlené puky.

V Praze logicky žije vzorek lidí, kteří jsou kosmopolitnější, a nevím, jak to vypadá na maloměstě. V každém případě teď ale mladí lidi díky sociálním sítím víc vnímají, co se na poli módy děje ve světě, a když se rozhodnou v oblékání vybočit z davu, vědí, že v tom nejsou sami. I když se něco nenosí v jejich třídě, díky internetu mohou získat odvahu vzít si na sebe něco, co ve svém okolí nevidí.

Vy se specializujete na pánskou módu, která v Česku možná i kvůli desítkám let v totalitě bývala ještě konzervativnější než ta dámská. Nastává podle vás mezigenerační posun ve vnímání módy i u mužů?

Ano a paradoxně mám pocit, že se teď u nás pánská móda vyvíjí možná rychleji než ta dámská. U mladé generace to pozoruju třeba na společenských akcích, jako jsou taneční nebo maturitní plesy. Zatímco kluci už se hezky adaptovali na dobře padnoucí obleky s úzkými kalhotami, co se nosí v zahraničí, spousta holek pořád zůstává u lesklých, dortových šatů, kterým jinde ve světě už dávno odzvonilo. Možná je to tím, že kluci tolik nedají na to, co si o nich myslí ostatní.

Nebo to může souviset s tím, jak se dnes proměňují představy o genderových rolích. Mladí muži se už tolik nestydí být jemnější a upravenější.

Určitě. Všímám si toho u kluků na svých přehlídkách. Mladí muži už si kolikrát nepotřebují dokazovat, že jsou chlapi, a naopak jim nevadí ukázat i své citlivější stránky. Přijde mi to velmi zdravé. Za přetvařováním a nuceným drsňáctvím se totiž často skrývá spíš nějaký problém, než že by to byl důkaz opravdového mužství.

Co gymnazistu z jihomoravského maloměsta, jehož táta je chirurg, přivedlo ke studiu oděvního designu? Volbou tohohle oboru jste taky musel jít proti proudu, nebo ne?

No jasně. Dlouhou dobu jsem měl pocit, že po škole musím jít dělat něco takzvaně normálního, něco, co bude mému okolí připadat aspoň trochu snesitelné. S tím, jak se blížila maturita, si ale i moji kamarádi a rodiče začali všímat, že by mě nejspíš bavilo dělat něco tvůrčího, něco jiného než všichni ostatní. Naštěstí mě v tom všichni podporovali. To, že bych se mohl věnovat módě, mi ale docvaklo až ve čtvrťáku, když jsem jel se školou na výlet do Prahy. Zrovna se tam konal fashion weekend a já jsem si s kamarádkou zašel na přehlídku Jakuba Polanky.

Do té doby jsem uvažoval, že bych šel na architekturu, což je kreativní obor, který z pohledu běžného člověka zároveň působí dostatečně seriózně. Když jsem se byl ale na některé architektonické školy podívat, došlo mi, že to nebude nic pro mě. Než se dům podle vašeho návrhu postaví, trvá to přece jenom dost dlouho a na to já nemám dostatečnou trpělivost. Na módu jsem se přihlásil spontánně až na poslední chvíli, a kdybych to tehdy neudělal, tak spolu dneska nevedeme rozhovor. Proto všem mladým lidem říkám, ať jdou na školu, na kterou je to táhne. Člověk může být úspěšný v kterémkoli oboru, pokud na něj má talent a pokud se snaží. Neexistuje práce, která by vám za předpokladu, že ji děláte dobře, nemohla vydělat dost peněz.

Na své první přehlídce jste přišel s přešitými armádními uniformami, na další jste se inspiroval módou prostitutů z 90. let a následovala třeba i show vycházející z estetiky automechaniků. Baví vás hledat krásu ve věcech, které na první pohled působí nevábně?

Dá se to tak říct. Odjakživa mě přitahovala estetika pracovního oblečení. Baví mě surovost, pevné látky a věci, které jsou už nějak oprýskané nebo zdeformované. Patina podle mě dodává oblečení uvěřitelnost. Najednou před sebou nemáte kus oděvu, kterého se pomalu bojíte dotknout, abyste ho neponičili, ale textil, co už na sobě nějaké stopy má. Moje úplně první minikolekce, kterou jsem vytvořil jako klauzurní práci na univerzitě ve Zlíně, byla celá bílá. Tehdy jsem si uvědomil, že mi na té čistotě něco chybí. Oblečení se nedalo využít běžnými lidmi ve skutečném světě, což je pro mě dneska zásadní.

Začal jsem  proto oblečení patinovat, někdy ho barvit, jindy naopak odbarvovat nebo ho různě brousit. Baví mě na tom nejen výsledek, ale celý ten proces. Dnes už samozřejmě techniky patinování znám a vím, že když dám například Savo na tmavou látku, vznikne z toho oranžový flek. Jak přesně bude flek vypadat, ale úplně ovlivnit nedokážu. Dřív se mi pochopitelně občas stávalo, že experiment nevyšel, kus oděvu jsem patinováním jenom znehodnotil a musel se vyhodit. V současnosti už ale ve většině případů skvrny nakonec vypadají líp, než jsem čekal, a jenom mě příjemně překvapují. Když ty fleky tvořím, je to pro mě trochu jako malování abstraktních obrazů.

Zmínil jste, že kladete důraz, aby vaše návrhy neskončily jen jako výstřelky na molech a dalo se v nich chodit i venku. Na druhou stranu teď sedíme ve vašem ateliéru a na ramínkách vám tu visí kousky, které jsou hodně barevné, a kdybychom v nich vyšli na ulici, tak si nás každý všimne.

Návrhy, které jsou k vidění na mých show, samozřejmě někdy působí trochu vyhroceněji, ale kdybyste si z nich vzali jenom jednotlivé košile, kalhoty nebo trika a ty pak zkombinovali s něčím minimalističtějším, zjistíte, že je můžete klidně normálně nosit. Pochopitelně to není pro každého, ale já své věci třeba běžně nosím a v publiku na svých přehlídkách taky vídám lidi, co je mají na sobě. To mě vždycky fascinuje, protože se s nimi na ulici většinou nesetkám a najednou jich tam je spousta. Navíc pod svou značkou navrhuju třeba i trika a nátělníky, které jsou nositelné úplně pro každého.

Ještě se vrátím k tomu hledání krásy ve zdánlivě nehezkých věcech. Vám se totiž podařilo navrhnout moderní design pro prestižky, kultovní tenisky, nad kterými mladá generace ještě před pár lety ohrnovala nos. Pustil jste se do tohohle úkolu s nadšením, nebo se vám do něj kvůli nechvalné pověsti, kterou boty mají, příliš nechtělo?

Firmu Moleda, která prestižky vyrábí, jsem dokonce sám oslovil. Spolupracovali jsme už na jedné studentské přehlídce ve Zlíně, kdy jsme já a moji spolužáci dostali každý jeden pár prestižek a měli jsme za úkol je nějak upravit. Když jsem po nějaké době už vytvářel vlastní kolekce, mrzelo mě, že v nich nemůžu představit i vlastní obuv. Vyrobit si vlastní boty tak, aby byly opravdu kvalitní, je totiž pro návrháře příliš složité. Vzpomněl jsem si ale, že přímo ve Zlíně, kde jsem tehdy studoval, se přece vyrábějí prestižky.

Přestože vůči těm botám přetrvávají předsudky z minulosti, připadaly mi krásné a šlo jenom o to, ty staré stereotypy zbourat. Čekal jsem na správný moment, a když už jsem chystal svou druhou přehlídku na pražském fashion weeku, měl jsem nějaký dosah a sledovala mě docela početná komunita lidí, tak jsem se jim ozval. Dopadlo to skvěle a od té doby pro ně na každou sezonu vytvořím několik nových barevných variant.

Když jste byl loni na stáži u Louise Vuittona v Paříži, ocenil vaši verzi prestižek i kreativní ředitel značky Virgil Abloh. Čím boty z východní Evropy světoznámého návrháře, kterého na poli módy asi už jen máloco překvapí, tak zaujaly?

Možná právě tím, že měl najednou před sebou boty, které ještě neviděl, boty malé lokální značky s designem, který obstojí. Přišel jsem v nich do práce a Virgil mi při fittingu nové kolekce Louis Vuitton pořád koukal na nohy. Nedokázal si ty tenisky nikam zařadit, a tak se nakonec zeptal, co jsou zač. Hodně se mu líbilo, že boty nebyly nijak dekorované, že na sobě měly vyryté jen informace o výrobci. Domluvili jsme se, že mu jeden pár nechám vyrobit.

Paříž bývá označovaná za Mekku módy. Když jste během své stáže pozoroval, jak se běžní Francouzi a Francouzky oblékají, všiml jste si nějakých zásadních rozdílů oproti tomu, co vídáme v českých ulicích?

U lidí ve Francii jsem neviděl takový ten divný východoevropský nevkus, který v sobě mají někteří Češi zažitý. Ženy si tam třeba nedávají na hlavu křiklavé barevné přelivy a na obličeji nemívají přehnaně výrazný make-up. Cítí, co jim sluší, a i když si na sebe vezmou zdánlivě nenápadné věci, působí to neuvěřitelně přirozeně a elegantně. Vůbec si nemyslím, že každý musí chodit v dokonale stylovém outfitu. Stačí se oblékat vkusně a nesklouzávat k úplným bizarnostem, třeba k nošení trekkingového oblečení po městě. Co tak pozoruju v Praze, i u nás se přístup k oblékání pomalu zlepšuje.

Jan Černý (26)

Jan Černý (26)

  • Vyrůstal v jihomoravském Hodoníně. Původně chtěl být architekt, ale nakonec po maturitě odešel studovat obor Design oděvu na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.
  • O módu se začal více zajímat díky přehlídce Jakuba Polanky a právě k němu během studia vyrazil na první stáž. Další zkušenosti sbíral u britské značky Cottweiler a loni byl na stáži u Louise Vuittona.
  • První autorskou přehlídku představil v roce 2016 na akci Fashion LIVE! v Bratislavě a o rok později poprvé zazářil na Prague Fashion Week, kde se od té doby objevuje každý rok.
  • Vedle vlastní značky nazvané jeho křestním jménem pravidelně spolupracuje na designech tenisek Prestige a od letoška je uměleckým šéfem trutnovské firmy Kara zaměřené na módu z pravé kůže a kožešiny.

Tématem vaší poslední kolekce, kterou jste v září předvedl na Veslařském ostrově, je útěk z přetechnizovaného světa směrem k přírodě. Patříte podobně jako řada vašich vrstevníků k lidem, jimž leží na srdci ochrana životního prostředí a boj s klimatickými změnami?

Na ekologii se dívám se zdravým odstupem. Nepatřím k lidem, kteří by si v žádném případě nedali drink s plastovým brčkem. Pokud těch brček nespotřebuju deset denně, přijde mi to v pořádku. Stejně tak si občas zajdu do "mekáče", ale nechodím tam tak často, protože vím, že jejich byznys není z hlediska životního prostředí úplně bez problému. Nijak neodsuzuju lidi, co si občas koupí triko v "háemku", ale nezdá se mi zodpovědné, když si jich tam někdo pořídí deset každý týden. Myslím, že jenom spotřebováváme zbytečně velké množství výrobků, a proto se snažím, abych to sám nedělal. Kupuju si méně věcí a vybírám si ty kvalitnější, které jsou sice dražší, ale zase mi déle vydrží.

Jak moc z vaší zkušenosti debata o udržitelném rozvoji ovlivňuje módní průmysl? Cítí značky potřebu na ni reagovat?

Najde se samozřejmě několik menších firem, které udržitelnost berou opravdu vážně. Jinak se z toho ale stal spíš takový marketing. Byznys velkých značek totiž stojí na tom, aby výrobků prodávaly co nejvíc, takže logicky budou lidi pořád tlačit, aby si koupili něco z jejich nové kolekce a vyměnili to za to staré. Snahy o udržitelný rozvoj jdou úplně proti nim. Když tedy třeba H&M slavnostně představí udržitelnou kolekci z recyklované bavlny, člověk by to měl brát s velkou rezervou. Klíčem k udržitelnému rozvoji podle mě je, aby se zákazníci nenechávali zmanipulovat a nakupovali jenom to, co opravdu potřebují.

Je podle vás v souladu s ekologií byznys trutnovské značky Kara, která se zaměřuje na kožené a kožešinové výrobky? Letos na jaře jste se stal jejím uměleckým šéfem.

Když si koupíte jednu drahou koženou bundu, kterou budete nosit dalších 20 let, přijde mi to jako nejvíc udržitelná věc, co můžete udělat. Kůže coby přírodní materiál vydrží opravdu hodně, a i když se vám u bundy po čase rozpadne látková podšívka, která takovou životnost nemá, u Kary vám ji rádi vymění. Proto se pro Karu snažím navrhovat věci s nadčasovým designem, které budou stárnout jenom tím, jak se na kůži začne tvořit patina. A patina je přece krásná.

Oproti designování pro vlastní přehlídky tedy v Kaře musíte pracovat o poznání střídměji.

Ano, v Kaře vůbec nemám tendenci dělat cokoli výstředního. Snažím se tvořit věci, které ve vašem šatníku můžou zůstat navždy. Celé je to takové dospělejší.

Na Instagramu vás sleduje přes 19 tisíc lidí, časopis Forbes vás loni zařadil do žebříčku 30 pod 30. Cítíte se jako influencer?

Vůbec ne. Je pravda, že se kolem mě rychle vytvořila nějaká fanouškovská komunita, ale ta pro mě není motivací. Baví mě kreativní proces od navrhování až po samotnou přehlídku, která má být pro lidi plnohodnotným audiovizuálním zážitkem a skládá se nejen z módy, ale i z lokace nebo z doprovodné hudby. Nedělám to proto, abych se pak mohl na afterparty vyfotit s někým slavným, ani proto, abych lidem na sociálních sítích mohl ukazovat, co zrovna jím… I když dneska jsem zrovna sdílel fotku, na které snídám nějaké máslo, co mi někdo poslal.

Prokop: Lidí, kteří nechtějí žádná opatření, je málo. Roušky jich odmítá pár procent | Video: Martin Veselovský
reklama
reklama
reklama