Příběh: Jsem závislá na nakupování a mám dluhy. Co dál?
Všichni si stěžují, že žijí od výplaty k výplatě, jenomže mně ani ta výplata nestačí. A přitom je můj plat na ženu dokonce lehce nadprůměrný. Jenomže jsem závislá na nakupování, pořád bezhlavě utrácím a nedokážu šetřit. Naopak jsem čím dál víc zadlužená.
Všichni si stěžují, že žijí od výplaty k výplatě, jenomže mně ani ta výplata nestačí. A přitom je můj plat na ženu dokonce lehce nadprůměrný. Jenomže jsem závislá na nakupování, pořád bezhlavě utrácím a nedokážu šetřit. Naopak jsem čím dál víc zadlužená.
Jakmile mi na účet dorazí výplata, rychle zaplatím nájem a účet za telefon a pak už jen utrácím, utrácím a utrácím. Mám pocit, že když mám v tu chvíli tolik peněz, můžu si klidně koupit kabelku za pět tisíc, a boty za tři tisíce, i když to znamená, že týden před výplatou budu jíst suché rohlíky, nebo si peníze půjčovat.
Nedokážu na tohle myslet a utrácení zkrotit nebo ho alespoň odložit na konec měsíce, kdy už do další výplaty nebude tak daleko. Nad penězi neumím uvažovat. Prostě pokud je mám, utrácím, když nemám, smůla. Přitom si moc dobře uvědomuju, kde dělám chybu, jsem schopná si klidně každých pět minut opakovat nejmíň deset důvodů, proč si nesmím nic koupit, jenomže pak jdu kolem výlohy, kde visí úžasné džíny, a za pět minut už ze zmíněného obchodu odcházím s taštičkou a s báječným pocitem, jak budu v těch džínách krásná.
Výčitky nejsou k ničemu
Pocit vydrží jen do té doby, než dojdu domů a začnu si to vyčítat. Vyčítám si to klidně až do večera, do noci či do rána, jenomže další den jsem schopná udělat úplně to samé. Jen si místo džínů tentokrát koupím šaty. Když se v tu chvíli přede mnou mihne moje černé svědomí, jsem schopná si nákup okamžitě odůvodnit - takové šaty jsem sháněla roky, potřebuju je na páteční večírek, na který jinak nemám v čem jít, mají poslední v mé velikosti, jsou ve slevě...
Tohle všechno by vlastně ani tolik nevadilo. Dokud utrácím jen svoje peníze, je to vlastně moje věc, kromě toho, že pak nemám na chleba, bych tím žádný průšvih nezpůsobovala. Jenomže u mě to došlo tak daleko, že jsem přesně takhle jednou viděla úžasné zlevněné džíny a zrovna v peněžence neměla ani korunu. Nenapadlo mě nic lepšího, než zajít do banky a vzít si půjčku. Chtěla jsem jen dva tisíce, jen na ty džíny. Jenomže takhle malou částku samozřejmě nepůjčují, takže mi u účtu zavedli kontokorent na pět tisíc.
Poslouchejte rádio Frekvence 1 online ZDE! >>
Utratila jsem je do hodiny. Za týden jsem byla v bance znovu a kontokorent zvedla na dvacet tisíc. S mým platem přece můžu úplně bez problémů postupně splácet. Mohla bych - kdybych to nebyla já. Utekl rok a já byla pořád dvacet tisíc v mínusu.
Navíc jsem musela do banky pro novou kartu, protože na staré mi vypršela platnost. A nabídli mi tam nějakou další kartu, kde mám k dispozici dalších dvacet tisíc. Za pár dní už jsem byla v mínusu čtyřicet tisíc.
Ani dluhy mě nezastaví
Hrozně mě to štvalo, vyčítala jsem si utrácení ještě víc než dřív. Ale změnilo se jediné - místo drahého oblečení jsem začala nakupovat levnější, ovšem ve větším množství. Což mi samozřejmě došlo až mnohem později - jak už jsem říkala, při nákupech nepřemýšlím, jako by mi někdo úplně vypnul mozek.
Našla jsem si pak kluka a po nějaké době jsem se mu s tím mým dluhem svěřila, což byl dobrý tah, protože on mě začal hlídat, abych si vážně nic nekupovala a dávala si peníze stranou. Pár měsíců se to dokonce i dařilo. Pak už jsem to ale nedokázala vydržet a začala nakupovat tajně. Za chvíli jsem utratila všechno, co se mi díky němu podařilo ušetřit.
Nadávala jsem si, byla zoufalá sama ze sebe a rozhodla se, že s tím vším skoncuju. Zašla jsem tedy do banky, aby mi dali klasickou půjčku, kde se neplatí tak vysoké úroky jako na té zpropadené kreditní kartě. Chtěla jsem jen oba dva velké a pár drobnějších dluhů, které jsem si nadělala u kamarádek, najednou splatit a mít klid. Paní za přepážkou se ale jen tak mimochodem zmínila, že mám nárok na půjčku ve výši sto tisíc!
Jsem maniak. Co s tím?
A tak teď visím sto čtyřicet tisíc a vůbec vám nedokážu říct, za co jsem je utratila. Mám spoustu nových hadrů, pozvala jsem všechny kamarádky na bezva večeře a na koktejly, koupila si nový mobil... Přítel se se mnou rozešel, protože na všechno přišel a s chorobnou lhářkou se prý nebude zahazovat.
Jsem naprosto neschopná se svojí situací něco udělat. Vážně nevím, jak dál. Milionkrát si řeknu, že s utrácením je konec, že začínám znovu, ale nikdy jsem to nevydržela déle než dva dny.
Navíc to o mně kromě bývalého kluka nikdo neví. Stydím se o tom mluvit, svěřit se rodičům... Zkouším proto aspoň anonymně napsat na tenhle web - třeba se najde někdo, kdo něčím podobným taky prošel, a poradí mi nějaký zázračný lék...
Předem děkuju za jakoukoli pomoc i rady!
Podobné příběhy i jejich možná řešení budou už zítra námětem pořadu Dámský klub na rádiu Frekvence 1.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Jste otrokem své výplaty? Víme, co s tím!
Proč ženy neumějí hospodařit s penězi?
Martovský syndrom: Když si máma připadá nepostradatelná
