reklama

Politice nemohou rozumět, když se fotí v bikinách. Představy o chování žen jsou jasné

Česká i světová média nedávno rozvířila několik kauz, které znovu otevřely debatu o tom, jakou váhu mají hlasy mužů a žen ve veřejném prostoru - od bulvárního pokrytí hádek slavných hollywoodských exmanželů po nešťastná vyjádření české vedoucí Úřadu vlády. Ukazuje se v nich mimo jiné to, že mediálních stereotypů o tom, jak má žena vypadat a jak se má chovat, přetrvává celá řada.

Ilustrační snímek.
Ilustrační snímek. | Foto: Shutterstock

Světová média a mnoho zapálených internetových fanoušků se aktuálně vyžívá v důkladném rozebírání kauzy herce Johnnyho Deppa a Amber Heardové. Internet je plný videí a komentářů o tom, kdo co řekl nebo neřekl, kdo byl uvěřitelný a kdo to jenom hraje. V soudním sporu, kde zatím faktické důkazy svědčí o vině obou stran, je ale veřejné mínění převážně na straně Deppa, zatímco jeho expartnerka je nejčastěji nálepkována jako "hysterka". 

Zabývat se detaily celé kauzy nemá na tomto místě smysl (snad jenom připomenout, že tím, kdo soudní spor vyvolal, byl Depp a jedná se o spor o poškození dobrého jména, nikoliv obvinění z domácího násilí, i když by to tak mohlo vypadat). Ovšem bez ohledu na to, jak to celé dopadne, polovina lidí na internetu už má jasno - Depp je zábavný, sexy týpek, co mu to občas ujede, a Heardová zase emocionálně nevyrovnaná, zhrzená žena, která to na soudce a porotu hraje. Její slzy jsou falešné a utrpení přehrávané. 

Ženy pláčou málo, jsou neautentické

Podle všech dosavadních důkazů to vypadá, že sklony k násilí a rizikovému užívání návykových látek mají obě strany sporu, ale jenom u jedné to generuje shovívavost a humor. Nebudu první, kdo upozorní, že neustálé omílání toho, že Amber Heardová je hysterka, která pláče jenom naoko, uškodí ze všeho nejvíc reálným obětem domácího násilí, které už tak mají problémy s tím, aby jim někdo uvěřil. Bez ohledu na to, kde je konkrétně v téhle děsivě bulvární kauze vinen, zapadá mediální vyobrazení Heardové jako neautentické fúrie, která vše jenom hraje, do dlouhodobě udržovaného mediálního stereotypu o nedůvěryhodných a přehnaně emocionálních ženách.

Příkladů ze světa celebrit je mnoho - stačí si vzpomenout, jak loni mnohé české osobnosti soudily mediální vystoupení vévodkyně ze Sussexu Meghan Markleové. Ta to podobně jako zmíněná Heardová schytávala za to, že je málo autentická a že její emoce, zvláště ty negativní, nejsou skutečné, ale slouží jenom k manipulaci publika. Podobné zobrazování žen má blízko ke stereotypu, který britská výzkumnice Melanie Kennedyová nazývá "trainwreck myth" - mýtus ženy, která neudržela emoce na uzdě a jejíž zkázu publikum sleduje s jakousi zvrácenou fascinací. Britney Spearsová by mohla být dalším příkladem. 

Jak se stát hysterkou rychle a snadno

Stereotypy o tom, jak se může nebo nemůže autenticky projevit žena ve veřejném prostoru, se ale zdaleka netýkají jenom světa celebrit, přenášejí se i do politické debaty a rozhodování o podstatných problémech dneška. V tomto kontextu je tak možné vnímat třeba i nedávné vyjádření vedoucí Úřadu vlády Jany Kotalíkové, která chtěla diskutovat o tématech, jako je rovné zastoupení žen ve vedoucích pozicích "bez sklonů k feminismu". 

Kritických hlasů, které ji upozornily, že bez sklonů k feminismu by nejspíš neseděla na židli vysoké vládní úřednice a možná by neměla ani volební právo, se sice ozvalo mnoho, ale podstatné je, proč vůbec mají ženy jako Kotalíková potřebu se vůči feminismu vymezit. V české debatě totiž často zaznívá argument, že feminismus je něco překonaného, protože rovnost pohlaví už přece existuje, a když žena chce být ve stejné pozici jako muž, tak přece může. 

Z feminismu se tak stává zbytečný přežitek a ženy, které o něm mluví, dostávají opět nálepku "hysterek". I kdybychom opominuli všechny naprosto reálné strukturální problémy jako nerovnosti v odměňování a nespravedlivý systém péče, které udržují nerovnosti ve společnosti, je pořád potřeba se zamyslet nad tím, proč se žena může stát hysterkou tak snadno. 

Nová generace influencerek "správné ženství" umí nabourat 

Když jsem se v rámci svého výzkumného projektu, který se zabývá autenticitou a genderovými stereotypy na českém Instagramu, bavila s českými influencerkami a influencery a sledovala reakce jejich publika, ukázalo se, že představa toho, jak vypadá a projevuje se žena, kterou považujeme za autentickou, upřímnou a se kterou se dokážeme ztotožnit, je dost zásadně odlišná od představy autentického mužství. 

Zatímco muži kladou ve své prezentaci na sociálních sítích důraz na svoji profesionalitu, integritu svých názorů a nebojí se komentovat politiku, aby svým fanouškům ukázali, že mají vlastní názor, pro ženy stejné vystupování neznamená popularitu, ale hlavně extrémní množství kritiky - že mluví o věcech, kterým nerozumí, že přece nemůžou komentovat politiku, když se fotí v bikinách, že na jejich názory v lepším případě není nikdo zvědavý. 

Neplatí to samozřejmě - a naštěstí - stoprocentně a zvláště mezi mladší generací českých influencerek je už mnoho těch, které se politiky nebojí (Johana Bázlerová a její instagramový profil @jsemvobraze je skvělým příkladem). I tak ale pořád platí, že očekávání ohledně mediálního vystupování žen a mužů jsou prostě zásadně odlišná - a že u zásadních politických témat nemá slovo žen stejnou váhu jako slovo mužů. 

Představa o autentickém ženství mění voličské preference 

Představa o tom, co je to autentické ženství a jak se může projevovat, tak ovlivňuje i voličská rozhodnutí a v důsledku tak přispívá k nevyrovnanému zastoupení žen v politice. Pokud se totiž žena chce vůči těmto stereotypům výrazněji vymezit a vyjadřovat se k tématům, která běžně považujeme za mužská (a jako taková je často vnímaná politika vůbec), jsou pak vystaveny násobně většímu množství nejenom kritiky, ale i otevřené nenávisti než muži. 

Jak upozorňuje například Rada Evropy (a také značné množství akademických studií), většina veřejných mediálních prostorů je vnímána jako mužská a politicky aktivní ženy, které se v nich snaží prosadit, jsou tak v mediálním prostoru a na sociálních sítích zvláště vystaveny většímu množství takzvané hate speech, tedy nenávistných projevů. Nenávist směřovaná vůči ženám má navíc jinou podobu než ta směřovaná vůči mužům - je mnohem častěji sexualizovaná, zaměřená na vzhled, rodinnou situaci a tak podobně.

Jednoduše řečeno - muži to schytávají za své politické názory, ženy to schytávají mnohem intenzivněji prostě za to, že jsou ženy (na jejich politické názory často v diskusi ani nedojde). Zároveň si ale musí dávat velký pozor na to, aby dávaly najevo jakékoliv emoce, aby se nerozčilovaly a příliš aktivně nebránily - nálepka hysterky totiž jinak padne okamžitě. Hlavně žádné sklony k feminismu, protože jinak by nás nebral vážně už vůbec nikdo. 

Mediální stereotypy jsou problém především proto, že nezůstávají v mediálním prostoru, ale mají naprosto jasný a konkrétní dopad na realitu - vedou k tomu, že většina politického dění zůstává výsostně mužským tématem a ženy, které se chtějí do diskuse zapojit, překonávají bariéry v podobě otevřené nenávisti, neustálého usměrňování a poučování o tom, jaké by měly nebo neměly být. Zároveň si musí svůj veřejný obraz neustále pečlivě hlídat a nikdy jim to nesmí ani trochu "ujet". A to platí pro političky i náhodné uživatelky sociálních sítí úplně stejně. 

Ženy jako pasivní oběti, muži jsou hybateli

Kromě přetrvávajících překážek například ve formě stále nevyvážené péče o děti a rodinu tak musí ženy aktivní ve veřejném prostoru vynakládat mnohem větší množství energie a práce na to, aby splnily očekávání ohledně svého vlastního pohlaví. A to samozřejmě vede k tomu, že spousta z nich kapacitu a mentální energii na neustálé balancování už prostě nemá - a důležitým politickým debatám tak stále dominují muži. 

V některých politických kauzách je to tak viditelné, až se tomu můžeme smát (jako když v americké televizi reprodukční práva žen komentuje panel složený pouze z mužů). Ale méně nápadné je to třeba v informování o válce, protože ta je oním typickým "mužským problémem". 

Válka má odlišné dopady na ženy a na muže a její genderový rozměr nelze přehlížet. Hlasy žen jsou ale v mediálním prostoru slyšet mnohem méně a koncentrují se na určitá témata, jako je například humanitární pomoc či péče o válkou postižené děti. O ženách se většinou mluví jenom jako o pasivních obětech, ne jako o aktivních hybatelkách dění. Na tento důležitý rozměr upozorňuje například analytička Míla O'Sullivan, která upozorňuje, že hlasy žen jsou ve válce dlouhodobě ignorovány. Ženy jsou málo reprezentované v organizacích jako NATO nebo OSCE, které jsou naprosto klíčové při válečných i mírových vyjednáváních. O'Sulivan ale upozorňuje i na to, že hlasy žen chybí i v médiích a že přesto, že válka postihuje cíle, které významně postihují ženské životy (nemocnice, školy, školky), v médiích jsou jejich příběhy většinou viděny spíše optikou vojáků - mužů. Když k tomu připočteme fakt, že v ukrajinské armádě je nadprůměrný počet žen, nedává odsouvání žen do pasivní, neviditelné pozice žádný smysl. O tom, že ženy jsou v mediálním zobrazování války odsouvány na okraj, přestože hrají klíčovou roli v tom, jak se válka odehrává a často jsou doslova v první linii, píše také analytička Luba Kassova v časopise Foreign Policy a doslova říká, že "ženy jsou sice v prvních liniích (in the frontlines), ale ne na prvních stránkách (in the headlines)".

Volat po tom, abychom brali vážně hlasy žen v bulvárních kauzách rozvádějících se celebrit, může znít možná trochu uhozeně - protože bulvární kauzy tady přece nejsou od toho, abychom je brali vážně. Ale dokud nebudou mít slova mužů a žen stejnou váhu úplně všude, problém bude přetrvávat i v mnohem vážnějších a podstatnějších oblastech. Ona v úvodu zmíněná představa svobodné společnosti, kde si každý může říkat, co chce, tak zůstane utopií, dokud nepřekonáme představu o tom, že některé věci přece ale chtějí říkat jenom muži. Dokud žena, která vybočuje z běžných očekávání, je moc hlasitá, aktivně se brání nařčením proti své osobě, a dokonce projevuje negativní emoce, bude pokaždé onálepkována jako přehrávající hysterka, potřebujeme sklony k feminismu jako sůl.  

Teršová: Sudety jsou pořád tak trochu chudé a zastrčené. Aš je pro mě hezký zapadákov | Video: Michael Rozsypal

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama