reklama

Drexler: Mám názor, který se Čechům líbit nebude. Ze StarDance jsem zvažovala odejít

Už více než deset let je Tatiana Drexler v Česku spojená s populární televizní soutěží StarDance. Jako porotkyně a pedagožka působí i v Německu, kam před 34 lety ze Slovenska emigrovala. V rozhovoru mluví o tom, co jí pomohlo se vyhnout psychiatrické léčebně, jak se jí žije v Hannoveru a co v Česku nedokáže nikdy pochopit.

"Nejvíc mě baví kontakt s mladými lidmi, oni mají ještě ideály, které jsem měla já," říká bývalá profesionální tanečnice a porotkyně Tatiana Drexler.
"Nejvíc mě baví kontakt s mladými lidmi, oni mají ještě ideály, které jsem měla já," říká bývalá profesionální tanečnice a porotkyně Tatiana Drexler. | Foto: archiv Tatiany Drexler

Když jsme spolu dohadovaly rozhovor, byla jste ještě v Česku, dnes si spolu telefonujeme o dva dny později, už sedíte doma v Hannoveru. Nepřijde vám někdy, že toho cestování je až příliš?

Musím se přiznat, že jsem ráda, že sedím na svém pohodlném gauči. Zrovna dneska jsem si říkala: "Táňo, proč to vlastně děláš?" Teď to bylo skutečně všechno až příliš stresové. Po vysílání StarDance mám vždycky vysoký adrenalin a dvě tři hodiny pak nemůžu usnout, druhý den ráno jsem musela brzy vstávat, jelikož jsem měla jít do dalšího televizního vysílání na rozhovor, pak mě zase hnali do rádia na další. Poté jsem sedla do auta a pět hodin švihala směrem na Hannover. Dojela jsem kolem šesté večer, kde na mě už čekali mí žáci a ptali se, kde jsem, že jdu pozdě, což je prý u mě nezvyklé. Skoro jsem jim dala přes držku, ale za tu situaci samozřejmě nemohli. Takže teď když sedím v klidu na gauči, jsem za to ráda.

Když vás tak slyším, napadá mě otázka, zda vám vaše účast ve StarDance skutečně stojí za to. Nepřemýšlela jste někdy nad tím, že byste už na další nabídku být součástí poroty nekývla?

Dneska je bohužel ten den, kdy skutečně přemýšlím, že je ten čas skončit. Letošní covidové vysílání je o mnoho náročnější než ty roky předtím. To mě nikdy taková myšlenka o konci nenapadla. Je to náročnější. I kvůli tomu strachu. S covidem to skutečně beru vážně. Mám z toho strach. A to to celé ztěžuje. Dneska je ta chvíle, kdy si říkám, že by do poroty StarDance mohla jít už nějaká mladší teta. Ale ono to rychle přejde a řeknu si, že se to nedá odmítnout. Přijdou zase klidnější dny a já se rozpomenu, jaká to je krása tam být. Vždyť je hezké, že někdo chce ještě takovou starou ženu někde mít.

Za necelé dva roky oslavíte kulatiny. Je to pro vás moment, kdy se ohlížíte za svým životem?

Nemám takový patos. Kulatiny mi jsou vcelku jedno, ať už šlo o dvacetiny, nebo čtyřicetiny. Neohlížím se, to k mému životu nepatří. Já nechci ani vlastní pohřeb. Vím, že to teď asi nemám říkat, ale mám to tak. Pokud někdo se mnou chce být nebo žít či se dozvědět něco z toho, co doopravdy jsem, tak to musí stihnout za mého života. Ani moje pohřební řeč nebude. Nic. Kdo mi chce kupovat věnce, ať mi donese květiny už nyní. Z toho budu mít podstatně větší radost. A kdo chce o mně pěkně mluvit, ať to řekne nebo napíše teď.

Měla jste takový životní postoj vždycky, nebo to přišlo až se zkušenostmi, které jste v životě prožila?

To nevím. Myslím, že to přišlo potom, co mi zemřela maminka. Poprvé jsem začala přemýšlet o tom, co je v životě skutečně důležité. To už je ale 20 let, maminka zemřela mladá, tehdy jí bylo 64 let.

V Německu žijete od roku 1987, tehdy jste se svým tanečním partnerem emigrovala ze Slovenska. V jednom rozhovoru jste řekla: "Chtěla jsem kapitalismus polepšit, cítila jsem se vyvolená, abych ten svět zlepšila." Když se na to dnes, po více než 30 letech, podíváte, máte pocit, že se vám to podařilo?

Bohužel ne, možná trochu, ale považuju za dobré a myslím, že je to i nevyhnutelné, aby mladí lidé žili v té představě, že je to možné. Vidím to i na svých mladých studentech, říkají mi, že dostanou Nobelovu cenu za fyziku nebo že vyhrají mistrovství světa, že ten svět zlepší. Neberu jim ideály, přestože vím, že se to jen málokomu podaří, aby udělal svět o kousek lepším. Ale nechám je v tom a podporuju je, aby to tomu věřili. Stejně jako jsem tomu věřila já, že jdu dělat lepší svět. Na to ale jeden život nestačí. Já jsem šla zlepšit kapitalismus, který jsem neznala a o kterém jsem si kvůli socialistické propagandě myslela, že je velmi špatný. Ale on ve skutečnosti ten německý kapitalismus není až tak špatný. V podstatě je to nejlepší, co se mi v mém životě mohlo stát.

Sama jste zmínila, že období covidu je pro vás osobně i vaši profesi náročné. Co vám probíhá hlavou, když jedete domů do Hannoveru, na co se jako první těšíte?

Vždycky se těším na svůj gauč. Každý má svůj gauč, který považuje za ten nejlepší na světě. Vždycky si s mužem říkáme, když jedem spolu v autě, že se těšíme, jak si večer sedneme na gauč a podíváme se na televizní noviny. Musím se přiznat, že se ráda dívám na politické debaty v Německu, a člověk má pak příjemný pocit, že je konec dne.

Kdybyste porovnala život v Česku či na Slovensku a v Německu, v čem jsou tyto země pro život odlišné? A co víc vyhovuje vám?

Možná je to výsledek mé životní cesty, ale já jsem přestala rozdělovat lidi podle země, pro mě nehraje roli, v jaké zemi jsem. Mám ráda lidi, kteří mají rádi mě, a vážím si jich. Přestala jsem myslet nacionalisticky. Nemám ráda povídání o klišé, které se v souvislosti se zeměmi a národy tradují. Nemyslím si třeba, že každý Čech souhlasí s korupcí a neplacením daní jen proto, že Češi, pro mě nepochopitelným způsobem, už tolik let podporují pana Babiše, který nám rozkrádá eurofondy. Něco podobného se traduje i o Němcích, říká se o nich, že nemají humor a jsou přemoudřelí. To taky není podle mě pravda. Také si nemyslím, že Slováci umí pěstovat jen brambory.

Přesto v Německu žijete déle než tři dekády. Neuvažovala jste někdy o tom, že byste se vrátila zpátky na východ, ať už do Česka, nebo na Slovensko?

V takových dimenzích já nepřemýšlím. Tehdy když mi zemřela maminka a můj otec zůstal na Slovensku úplně sám, mi můj muž vážně nabídl, že bychom se mohli přesunout na Slovensko a žít tam. Ale já jsem mu na to řekla, že neví, o čem mluví. On to nikdy nezažil. Nikdy bych nechtěla, aby byl přesazený do prostředí, které nezná. Vždyť nezná tamní písničky, historii, neuměl by se s lidmi bavit. On se sice hájí, že by to dokázal, ale není to stejné, jako když umíte dobře tři slova. Jakmile by se chtěl s někým pobavit i o důležitějších věcech než o řízku nebo říct, že má hlad, potřeboval by společnou historii a kvalitu řeči. Takovou variantu jsem zamítla. A jelikož mám svého muže ráda, tak jsem tu s ním.

Vy jste ve stejné situaci tehdy byla. Původně jste měla při odchodu ze Slovenska namířeno do Anglie či Austrálie, ale nakonec jste zůstala v Hannoveru, a to i přesto, že jste neuměla německy. Je to ten důvod, proč to nechcete opakovat?

Tatiana Drexler (58)

Tatiana Drexler (58)

  • Bývalá profesionální tanečnice, pedagožka a porotkyně.
  • Narodila se 12. února 1963 v Martině, tehdejším Československu.
  • V Bratislavě studovala matematiku a tělesnou výchovu, ovšem v roce 1987 se svým tehdejším tanečním partnerem emigrovala.
  • Na Slovensku se stala několikanásobnou mistryní v tanci a semifinalistkou mistrovství světa. Devětkrát se účastnila tanečního finále mistrovství Německa.
  • Od roku 2007 je porotkyní v televizní soutěži StarDance.
  • Je bezdětná a v Hannoveru žije se svým druhým manželem.

Přesně tak, nechtěla bych, aby to musel taky zažít. Pro mě je ten život po těch letech už tady lepší. Ta první fáze byla skutečně dramatická - učení se jazyka, sžívání se s prostředím. On by sice svou práci mohl dělat i ze Slovenska, to není problém. Teď je to o trochu lehčí díky internetu, ale v době, kdy jsem sem přišla já bez znalosti jazyka, neměla jsem ani ponětí, jak funguje politický systém či normální svět. Tehdy to bylo, jako by vás naučili jezdit na kole a najednou by vás posadili do kosmické rakety a řekli: Tvým úkolem je to dostat na Mars a je nám jedno, jak to uděláš.

Co vám tehdy pomohlo překonat tu dramatickou etapu začátku?

Asi jsem měla štěstí, že jsem měla genetický vzorec, který umožnil, abych neskončila v psychiatrické léčebně nebo jako alkoholička. Pokud se to někomu stalo, tak si myslím, že není možné mu to vyčítat. Ve skutečnosti ta realita byla totiž horší, než jak jsem si to dokázala představit. V tom všem mi pomohla vrozená zvědavost. To je jako v té kosmické raketě: když tam všechno blikalo a svítilo, ve mně se probudila zvědavost, chtěla jsem se dozvědět, jak to všechno funguje a jak to vzniklo: proč mají tolik barev a my jsme jich tolik neměli? Jak je možné, že je všechno překrásné a u nás bylo všechno tmavé? Oni nám tehdy na Slovensku říkali, že bohatí jsou strašně špatní, a já jsem ty špatné lidi chtěla najít. Při životě mě udržela má zvědavost. A taky tanec, to byla velmi dobrá a tvořivá komunita, byli v ní milí lidé, kteří se na nás museli dívat, jako by přišel mezi zajíce malý chlupatý králík. To oni měli tu velikost a toleranci nás akceptovat, přestože jsme na začátku vypadali šíleně. Oni nás s takovou láskou a milostí uvedli do svého světa.

Jak dnes vnímáte Německo? Jaký vztah k němu máte?

To je oblast, kterou jsem v sobě zamítla, neporovnávám. Ale líbí se mi na Německu, že politické systémy mají lepší struktury než v Česku nebo na Slovensku. Lidé v Německu se naučili, což je možná i díky německé historii nacionalismu a fašismu, s velkou tolerancí akceptovat i jiné názory. Nechají vás mluvit, a přestože mají v mnohých věcech jiný názor, aspoň si ho vyslechnou. Když se občas dívám, a podotýkám, že to dělám skutečně jen málokdy, protože mě to vždy zaručeně naštve, na rozhovory českých a slovenských politiků, tak si říkám, jak je možné, že se takto chovají a mluví. Vždyť se takhle nechovají ani děti ve škole nebo chlapi v hospodě u nás v Martině. Pak si říkám, že přece musí mít nějaké vzdělání, kde byly jejich matky, proč je nenaučily slušně jednat? S Němci nemusí člověk souhlasit, mají různé názory, různé politické strany, ale aspoň slušně vystupují. A nekradou. A když kradou, tak odstoupí. V Německu mají morální velikost. Tohle, co říkám, se Čechům asi moc líbit nebude.

Vy jste se v Německu úspěšně zařadila do společnosti díky tanci, dokonce jste se šest let držela na světové špičce. To všechno jste procházela se svým tanečním partnerem a pozdějším manželem. Jde podle vás v tanci o intimní komunikaci, při které není nic neobvyklého, že se oba z páru do sebe zamilují? Reaguju tak na to, že v soutěži StarDance vznikají v průběhu či po skončení řady partnerské vztahy.

To jsou jen pohádky. Protože kolik těch párů se spojilo za historii StarDance? Statistiku ovládám celkem dobře, celkem bylo 110 párů, takže těch, kteří nakonec skončili jako partneři, je velmi málo. V podstatě kdyby třeba Maruška Doležalová s Markem Zelinkou hráli šachy, skončilo by to úplně stejně. Oba byli sami a někoho hledali. Myslím, že při tanci se lidé mnohem častěji rozvedou, než dají dohromady. Takže pokud byste si chtěla vyzkoušet, zda jste dobře vdaná, přihlaste se do tanečního kurzu. Pokud to dokončíte bez hádky s partnerem, ve vztahu můžete zůstat. A pokud musíte kurz ve třetí lekci ukončit,  raději se nechte rozvést. Člověk se při takovém tanci učí kompromis. Podle mě by měli tancovat politici, možná by se pak naučili spolu fungovat.

Ve StarDance máte roli porotkyně, které je sice dovoleno chválit, ale především musí směrem k hodnocenému páru vyjadřovat kritiku. Jak se vám takové soudy před kamerou říkají?

Všechny, kteří do soutěže jdou, velmi obdivuji. Je to totiž těžší, než si lidé před obrazovkou dokážou představit. Tréninky jsou velmi náročné, proto se snažím tu kritiku zaobalit do milých slov. Je nám často připomínáno, že tam nejsme od toho, abychom soutěžící chválili, od toho jsou diváci. My máme hlavně přiblížit divákovi tanec a rozdíly, v čem je tanec jednoho lepší než tanec druhého. Přesto si myslím, že to diváci vidí stejně jako my. Naším úkolem je také objasnit publiku techniku a snažíme se to dělat tak, abychom soutěžícím párům ublížili co nejméně.

Před časem jste řekla, že se vám ještě nikdy dopředu nepodařilo v české verzi StarDance tipnout vítěze. Vysledovala jste za ty roky, co v porotě jste, jakému typu tanečního hrdiny či hrdinky obecně Češi nejvíce fandí?

Já si myslím, že se to rok od roku mění. Ve StarDance tancují osobnosti. Mě tam baví, jak takové hvězdy jsou kreativní, jak rozdílné a silné charaktery a individuality tam tančí. A je zajímavé, že v každém soutěžícím je vždy něco jiného. Není to vlastně ani tak o tanci, jako spíš o lidech. Například pan Schmitzer nebyl na tanec vůbec postavený, ale národ ho miloval. Tehdy to bylo téma roku. A když to někomu strašně nejde, tak ho máme o to raději.

Co vás letos v tomto ročníku překvapilo?

Myslím, že nic. Od Tomáše Vernera jsem skvělé výkony očekávala. Možná mě mile překvapil pan Godla. Ten byl tak zábavný. Myslela jsem, že bude dělat něco vtipného, ale on i přes tu svoji tělesnou konstituci skutečně tancoval. A pokaždé nás obohacoval svými odpověďmi. Třeba když se ho Marek Eben zeptal, zda mají psa, a pan Godla okamžitě odpověděl, že ne, že ho už snědl. To tehdy i Markovi málem spadl mikrofon. Člověk měl někdy naopak strach se ho na něco zeptat.

Sama o sobě prohlašujete, že "nerada chodíte s proudem". Jak se ale díváte na taneční soutěže, které se přiklání ke stejnopohlavním párům? Myslíte, že je to možná alternativa i pro české StarDance?

Mně by to vůbec nevadilo. Kdyby se k tomu Česká televize přiklonila, nebudu proti. To je věc, co nijak neřeším. Je mi jedno, kdo má jakou sexuální orientaci nebo jaké náboženství vyznává. My v Německu máme soutěže pro stejnopohlavní páry, dokonce jsem v jedné i porotcovala. A musím říct, že to má skutečně dobrou atmosféru, to se mi tehdy moc líbilo. Rozdíl je v tom, že silnější partner vede a slabší je pak vedený. To je jako při judu, tam taky musíte mít váhové kategorie, jinak pak trpí kvalita. Ale musím říct, že profesionálně nejlepší stejnopohlavní taneční páry nemají takovou kvalitu jako ty s různým pohlavím.

V pořadu Blízká setkání jste řekla, že "vyhrávat může každý, ale důležité je i prohrávat". Co jste vy životě vnímala jako svou prohru a jak se vám ji podařilo přijmout?

Tancování je nejlepší v tom, abyste si natrénovali prohrávání. Když bylo v soutěži 600 párů, vyhrál jen jeden. A když to takto bylo každý týden, tak jsem si ty prohry dobře natrénovala. Proto si myslím, že by mladí lidé měli dělat sport, aby se to naučili. V tancování vlastně prohrajete sama. Oproti tomu, když prohraje fotbalové mužstvo, tak si v týmu jeden myslí, že na vině je těch dalších deset. Ale když prohrajete ve společenském tanci, je to malý tým, a když si myslíte, že je na vině partner, tak už nemůžete jít na další soutěž. Je potřeba se naučit prohrávat a to je dobré pro život. V mém případě to dost pomohlo. Člověk se pak naučí nic dlouho neřešit. Dneska je člověk naštvaný a smutný, ale zítra jde zase na trénink a jede se dál.

Teprve nyní si už jako zralá žena uvědomuju, jaké štěstí jsem jako mladá měla. Je mi to až trapné říct, ale možná jsem se cítila trochu privilegovaná. Měla jsem spolužáky, kteří měli čtyřky a nešlo jim to ve škole. Mně vlastně šlo všechno. Možná i to mi dalo tu sílu emigrovat, čímž jsem se dostala do situace, kdy se mi naopak nedařilo nic. Ale jsou lidi, kterým od začátku nic nejde a nemají ani možnost se něco nového přiučit. Já jsem jednoduše měla dobrý genetický obraz, který mi pomohl se nedostat do psychiatrické léčebny. Kvůli tomu, co jsem všechno zažila a co jsem sama sobě vyvedla.

Vaše jméno Drexler se v českých médiích uvádí v nepřechýlené podobě, přestože je často zvykem dodávat ženám příponu -ová. Vadilo by vám, kdybych vás v rozhovoru představila jako Drexlerovou?

Mně by to bylo asi jedno. Ale z čistě praktického hlediska to není dobře. Můj muž je detektiv, a když třeba hledají nějakou Rusku, tak ji nikdy nenajdou právě proto, že se v různých zemích a přepisech píše jinak. Třeba Ševčenková se dá napsat asi 17 různými způsoby a pak je to chaos. Kdyby každý nechal jméno tak, jak ho člověk má, tak by to při nahánění podvodníků velmi pomohlo. Mne by třeba jako Drexlerovou nikdy nenašli. Měla bych tak druhou identitu.

Taneční věk je pro aktivní tanečnice omezen, většinou vrcholí kolem 35 až 40 let. Nyní jste už téměř dvě dekády v roli pedagožky a porotkyně. Kde se vy vidíte za pět deset let? Bude to stále tanec, se kterým budete spojená?

Já bych to chtěla dělat tak dlouho, jak jen to bude možné. Hlavně mě baví ten kontakt s mladými lidmi, protože oni mají ještě ty ideály, jaké jsem měla já. Strašně se mi líbí, že si nepřipouští, že by ten svět nezlepšili. Především tady v Německu jsou mladí tak strašně nezištní, nekupují si nové hadry, aby neničili životní prostředí, snaží se být lidští. Starší lidé jako já jsou občas takoví nevrlí, a mladí lidé mě tak obohacují a inspirují.

Mohlo by vás zajímat: Drexler: Tanec bolí a extáze se počítá na minuty. Začátek emigrace byl strašný

Začala jsem tancovat jako mladá a náhodou se stala mistryní Slovenska. Až potom jsem zjistila, jak tvrdá je to práce, líčí porotkyně ze StarDance. | Video: Daniela Drtinová

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama