V dětství byl Karel aktivní sportovec, věnoval se fotbalu. „Od mala od mámy slyším, že fotbal hrál snad každý. Hrál ho děda, hrál ho táta, hráli ho oba bráchové mé mámy, ale nejdál to dotáhl můj brácha Pavel, který ho hrál vrcholově. Měl jsem krásné dětství. V klubu mě trénoval táta, a to od mala. Celkem to bylo něco kolem šesti let. Na všechno jsme chodili spolu, ať už šlo o trénink, nebo turnaj, a dokud se mi táta věnoval, tak to bylo moc fajn. Pak nastaly problémy, kdy se otec začal věnovat jiným věcem. Přestal trénovat, to mi bylo asi třináct, a to jsem přibral dost a už jsem cítil, že jsem na fotbal marnej. V šestnácti jsem chodil s kamarádem celé prázdniny běhat a dostal jsem se z toho,“ vzpomíná na to, jak vlastně problémy s váhou začaly. Tehdy se mu je ještě povedlo překonat.
„S váhou jsem vydržel až do bouračky. V devadesátým devátým mi bylo dvacet a ten den si nepamatuji celý. Ráno domů přijeli policajti, že mě našli v poli. Vezli mě do Jindřichova Hradce a pak vrtulníkem do Brna, měl jsem stehenní kostí proraženou pánev, nepracovaly mi plíce, měl jsem i krvácení do mozku. Byl jsem dlouho v bezvědomí a bylo to špatné. Nedal jsem tehdy nohy k sobě, neměl jsem žádný rozsah v kyčlích. Ležel jsem jak prkno. Při operaci mi ‚odsekali‘ kyčle a ta pravá je funkční tak na 70 procent,“ zhodnocuje svůj zdravotní stav a to, co mu předcházelo Karel. Trvalé následky jej hodně omezily.
„Nemůžu skoro nic. Nemůžu běhat, nemůžu dlouho chodit, nemůžu skákat. Nezavážu si tkaničky, válím všechno po zemi, když se oblékám. Když vám něco je a nemůžete dělat to, co ostatní, tak vás to změní.“