Když ve 20. letech vstoupil na jeviště po boku Jana Wericha, nezměnil jen divadlo – změnil způsob, jak Češi vnímají humor, absurditu a naději.
Dnes by Jiří Voskovec oslavil 120. narozeniny. A i když od jeho smrti uplynulo přes čtyřicet let, jeho osobnost je pořád inspirující – pro českou kulturu, pro umělce i snílky. Byl to glosátor i básník, herec i emigrant, partner i samorost. Jeden z těch, o nichž se neříká „ten byl“, ale „ten pořád je“.
Dětství a dospívání částečně strávil ve Francii a Německu. Francouzštinu považoval za svůj druhý mateřský jazyk. Do konce života s láskou vzpomínal na vůni pařížských bulvárů a tóny kabaretu.
Na gymnáziu se potkal s Janem Werichem – a bylo to osudové. Jejich školní přátelství dalo vzniknout jednomu z nejdůležitějších tvůrčích partnerství v české historii.
Osvobozené divadlo bylo jejich děťátko, ačkoli jej přímo nezaložili – jeho vedení převzali v roce 1927 a udělali z něj legendu. Společně psali, hráli, zpívali. Uměli být blázniví i hlubocí – často zároveň. Kdo nezažil forbíny (ikonický formát Osvobozeného divadla připomínající dnešní stand-upy) Voskovce a Wericha, nezažil skutečný český humor.
Politika? V+W se jí nikdy nebáli. Nacismus zesměšňovali dřív, než to bylo běžné. Jejich slavné představení Caesar bylo jasným výkřikem proti totalitě.
Rok 1939 znamenal odchod – z divadla, z domova, z Československa. V+W emigrovali před Hitlerem do Ameriky. Voskovec věřil, že se brzy vrátí.
Po válce se na chvíli vrátil, ale po komunistickém puči roku 1948 emigroval definitivně.
Začínal od nuly. Hrál, psal, učil se žít jinak. Prošel i výslechy FBI. V roce 1950 byl téměř rok zadržen na Ellis Islandu kvůli podezření z prokomunistických sympatií. Ale přežil. A uspěl. V roce 1957 zazářil ve filmu Dvanáct rozhněvaných mužů jako imigrant – role mu byla osudově blízká.
Začínal od nuly. Hrál, psal, učil se žít jinak. Prošel i výslechy FBI. V roce 1950 byl téměř rok zadržen na Ellis Islandu kvůli podezření z prokomunistických sympatií. Ale přežil. A uspěl. V roce 1957 zazářil ve filmu Dvanáct rozhněvaných mužů jako imigrant – role mu byla osudově blízká.
Ve filmu hraje Přísežného (porotce) č. 11, tichého, slušného imigranta, který velmi věří v americkou spravedlnost. Postava byla záměrně obsazena Voskovcem, protože sám byl emigrant z Evropy, navíc výborný herec s kultivovaným projevem. Režisér filmu, Sidney Lumet, ocenil Voskovcův civilní projev a přirozenou důstojnost, kterou do role vnesl.
V Americe vystupoval pod americkým jménem George Voskovec.
Po válce se vztah s Werichem změnil. Jeden zůstal v Československu, druhý v USA. Dopisy, které si posílali, jsou dnes literární klenot plný humoru, lásky i nepochopení.
Voskovec byl ztělesněním intelektuální elegance. Kouřil dýmku, nosil motýlky, miloval jazz i operu. Ale v jeho očích byl vždy i stesk. Po domově, po češtině, po jevišti.
Nikam, kde byl, úplně nepatřil. V USA byl příliš evropský, v Československu už zase příliš „americký“. Ale přesto – nebo právě proto – byl jedinečný.
Voskovec byl celkem třikrát ženatý.
I v angličtině dokázal psát s citem a elegancí. Málokdo ví, že byl autorem poezie a esejí, které oslovily i americké intelektuály. Přesto zůstal v srdci vždy českým básníkem.
Zpíval s Werichem, zpíval s orchestrem. Písně Osvobozeného divadla – Ezop a brabenec, David a Goliáš nebo Stonožka – jsou dodnes svěží a neuvěřitelně současné.
Zemřel v roce 1981 v USA. Sám, ale nezapomenutý. Jeho hlas, styl a osobnost žijí dál v archivech, filmech i srdcích těch, kteří milují chytrý humor.
