Chantal Poullain, milovnice silných aut, které její přátelé říkají uragán a perfekcionistka, po více než čtyřiceti letech v Česku stále mluví s typickým přízvukem. Do české společnosti vnáší francouzský šarm, noblesu a 17. srpna oslaví 69. narozeniny.
Chantal Poullain, milovnice silných aut, které její přátelé říkají uragán a perfekcionistka, po více než čtyřiceti letech v Česku stále mluví s typickým přízvukem. Do české společnosti vnáší francouzský šarm, noblesu a 17. srpna oslaví 69. narozeniny.
Rodačka z rodiny malířky a uměleckého kováře z jižní Francie (narozena v Marseille) se v roce 1978 v divadle v Ženevě potkala s Bolkem Polívkou. To už měla za sebou klášterní školu a studium herectví. Provdala se za něj a odešla s ním do Česka, manželství dvou silných osobností však nevydrželo.
S Bolkem Polívkou to byla láska na první pohled. Namísto do New Yorku, kam měla namířeno studovat herectví a pohybové umění, se odstěhovala do Brna. „Jsem člověk, který věří na osud, celý život je trošku osudový. Kus našeho společného života mi dal strašně moc a myslím, že to je důležité. Největší dar z našeho vztahu je syn Vladimír. Člověk nemá litovat ničeho. Jenom možná svých chyb, každý máme svoje chyby. Ale všechny negativní věci, které se stanou v životě, vás posunou dál. A uvědomíte si, na čem ještě musíte pracovat,“ řekla herečka o jejich vztahu pro portál iDnes.cz.
S Polívkou si zahráli v divadelní hře Šašek a královna. Tuto fantaskní komedii o vztahu moci a podřízenosti převedla v roce 1988 na filmové plátno režisérka Věra Chytilová, a objevila tak energickou a výbušnou Francouzku pro české filmaře.
Kromě výrazných rolí ve filmech (Konec starých časů, Don Gio, Hrad z písku, Král Ubu a Vyhnání z ráje) je trvale přítomna na divadelních pódiích. Z jejích partů vynikla hlavně role ďábla Wolanda v dramatizaci Bulgakovova románu Mistr a Markétka. Troufla si také na obávaného Shakespeara v češtině coby chůva v Romeovi a Julii v režii Vladimíra Morávka.
Šantalka, jak si říká i sama, si svoje nechává přeložit do francouzštiny, aby jim dokonale rozuměla.
I když je charakteristický přízvuk jejím poznávacím znamením, francouzská rodačka jej nemá ráda. Nikdy se nedívá na své filmy, protože se pak za svou mluvu kritizuje. „Kolikrát si nadávám, protože mě to limituje. Ale na druhou stranu jsem člověk, který se jazyk naučil v průběhu běžného života. Neumím se jej učit z knih. Pro mě je jazyk živý, potřebuji kontakt. Nikdy jsem nestudovala češtinu, což je na jednu stranu velká škoda. Na druhou stranu když mluvím, hledám vždy nějaký obraz nebo cesty, jak co můžu říct. A najednou toho říkám víc, než jsem původně chtěla,“ svěřila se herečka pro server iDnes.cz.
Kromě divadelní činnosti aktivně vystupuje se svými šansony.
Syn Vladimír Polívka (na fotografii) je známý herec, zahrál si například ve filmu Ženy v běhu. Svou matku rád a dobře napodobuje. „Nezlobí mě tím. Mám ráda, když si ze mě dokáže udělat vkusnou legraci. Dokonce mu někdy zavolám: ‚Vladimíre, miláčku. Přijď, potřebuju se smát.‘ Bydlíme hned vedle sebe. On přijde a já se s ním půl hodiny směji a jsem spokojená,“ zmínila herečka v rozhovoru pro Rádio Impuls.
Má vlastní nadaci Archa Chantal, která vnáší barvy a radost do dětských oddělení nemocnic. Ve spolupráci s výtvarníky, lékaři, sestrami a psychology vytváří příjemné prostředí pro hospitalizované děti. „Důvod je prostý. V nemocnici by se nemělo léčit pouze tělo, ale i rozbolavělá duše. Pohoda a harmonie jsou přece základním předpokladem fyzického zdraví,“ uvádí se na webových stránkách organizace. Nadační práce je pro herečku každodenní činností, má jen dvě kolegyně.
Od roku 2010 nadace vydává charitativní kalendář Proměny a výtěžek z jeho prodeje pak pomáhá financovat jejich projekty. Jeho autorem je fotograf Petr Kurečka, který každý rok připravuje mnohdy překvapivé proměny českých a slovenských osobností.
„Dokonce znám spoustu lidí, kteří kalendáře sbírají už od prvopočátku, a některé originální fotografie se draží za úctyhodné peníze, které jsou opět věnovány na projekty nadace. Vzhledem k důležitému třicetiletému výročí nadace jsem si přála, aby letošní kalendář byl jakýmsi sestřihem minulých třinácti let,“ prozradila pyšně herečka.
Dvakrát v životě se setkala s rakovinou. Když jí bylo dvaadvacet, diagnostikovali jí rakovinu děložního čípku. Tehdy byla čerstvě zamilovaná do Bolka a dodnes tvrdí, že právě láska jí dodávala energii a sílu nebát se. V roce 2011 jí odhalili rakovinu prsu. „Po celou dobu svého onemocnění jsem si připadala jako malé dítě, které poslouchá. Dostala jsem se do problému a každé gesto, každý úsměv, podaná ruka byly nesmírně důležité. Když se necháš vést a věříš, projdeš procedurou v klidu. Pozitivní postoj je nesmírně důležitý. Svou nemoc jsem zapírala,“ prozradila v pořadu Třináctá komnata.
Nakonec našla odvahu a šla s pravdou ven. Chce být dobrým vzorem pro ostatní ženy a upozornit na důležitost preventivních kontrol.
S rakovinou se, bohužel, setkala i hereččina sestra Patricie. Ta ale na rozdíl od Chantal zvolila alternativní cestu léčby. Nakonec se rozhodla podstoupit asistovanou sebevraždu ve Švýcarsku. „Sestra odmítla podstoupit mastektomii a chtěla se zaměřit na alternativní léčbu. Bohužel však rakovina metastázovala a ona už věděla, že se blíží konec. Pořád ale měla ten úsměv na tváři. Byla neuvěřitelně silná,“ svěřila se Poullainová v pořadu Povídej.
Ve svých posledních okamžicích ale Patricie u sebe nechtěla ani maminku či sestru a poslala je domů. Ony ji její přání vyplnily. V chvíli jejího odchodu jí dělala společnost kamarádka. Poullainová přesto věří, že přesně zná okamžiky sestřiny smrti. „Vím, že tomu nebudou někteří věřit, ale vím přesně, kdy odešla. V tu chvíli jsem seděla v kuchyni a venku pršelo. Prosila jsem ji, aby mi dala znamení, a najednou, se z mraků vynořil na několik vteřin paprsek slunce. Nekecám,“ uvedla bez pochybností.
Miluje moře a přístavy, má ráda barvy, staré věci a pohodu. Také je člověk, který potřebuje hodně spánku. „Spánek je pro mě lék, stejně jako smích. Když se člověk dlouho nesměje, začne mu být psychicky špatně. Někdy jsem schopná spát i třináct hodin. Když jsem byla nemocná, prospala jsem i tři dny,“ prozradila svůj recept na spokojený život.
K její image patřily též impozantní výkony na automobilovém okruhu. Jako dítě chtěla být závodník, tuto touhu nakonec přetavila ve svůj koníček. V současné době už nezávodí. „Úspěch byl pro mě každé kolo, které jsem zajela a vylepšila si čas. A když jsem se dostala na stupně vítězů, bavilo mě pozorovat kyselé obličeje poražených mužů. Navíc se nikdy nesmíte vzdát, ani když jste na posledním místě. Musíte bojovat a vyčkávat na správný okamžik. Jsem znamením lev, dravá šelma, takže čekání bylo pro mě těžké, ale nakonec jsem se to naučila,“ zavzpomínala pro Pražský deník.
Za volantem ale nezažívá pouze hezké okamžiky. V roce 2003 způsobila vážnou dopravní nehodu, při níž byli zraněni dva mladí lidé. Poullainová v nepřiměřené rychlosti vjela na kruhový objezd a srazila projíždějící vozidlo. Přestože se bránila tím, že ji selhaly brzdy, odborná policejní expertiza tuto variantu vyloučila. Oběma zraněným lidem nabídka herečka štědré finanční odškodné.
