reklama

Své problémy lečte i zvracením. S traumatem ze znásilnění se Češka vyrovnala po svém

Naučit se poslouchat intuici není podle Jitky Juliet Navrátilové nic ezoterického ani duchovního. Říká, že je to ta nejpraktičtější věc, pokud chcete mít snadnější a naplněný život. Ona sama ji poslechla několikrát a o tom, kam ji přivedla, napsala knihu Myslet srdcem. V současné době pracuje na druhé knize, otevírá léčebné centrum v Praze a popisuje, jak si vyléčila trauma ze znásilnění.

Z Česka odjela před dvaceti lety s tím, že své rodiče sice miluje, ale už se nikdy nevrátí.
Z Česka odjela před dvaceti lety s tím, že své rodiče sice miluje, ale už se nikdy nevrátí. | Foto: Archiv Jitky Juliet Navrátilové

Jitka Juliet Navrátilová před dvěma lety vydala knihu Myslet srdcem. Byla o dvou cestách - o té latinskoamerickým kontinentem a o cestě do svého nitra za hranice běžného vědomí, přes které ji přenesly rituály s psychedelickými rostlinnými medicínami ayahuascy a San Pedra. Takto si vyléčila vážné autoimunitní onemocnění. I když žila od mládí v Londýně, po dvaceti letech se rozhodla pro návrat do Česka, který jí otevřel stará traumata. O nich a také o životě v Londýně teď píše druhou knihu a v pražské Troji otevírá léčebné centrum, ve kterém chce předávat své vlastní zkušenosti.

Jaký je to pocit vrátit se po dvaceti letech domů, do Česka?

Když jsem se na podzim přestěhovala, tak se mi všechno sesypalo. Říkala jsem si: "To je ostuda. Přece píšu a mluvím o porozumění sama sobě, radím lidem, a pak se mi stane tohle." Pak mi ale došlo, že je to další možnost, jak ostatním na svém případu ukázat, jak si mohou pomoci. Dostala jsem se z toho poměrně rychle a cítím se lépe než kdykoliv předtím. Když v životě zažíváme nějaký propad, neznamená to, že jsme selhali. Je to příležitost.

Jaká příležitost vás tedy potkala? Co konkrétně se stalo? 

Celý minulý rok jsem měla zdravotní potíže od potratu přes covid, boreliózu až po řešení traumatu ze znásilnění, o kterém jsem nikdy nikomu neřekla. Stalo se to před dvaceti lety, těsně před mým odchodem z Česka. Dalo by se říct, že to byla poslední kapka do poháru důvodů, proč odejít. Toho dotyčného, tehdy duchovního gurua, jsem potkala, když jsem se sem začala stěhovat, a všechno vyplulo na povrch. 

Proč jste to nikdy nikomu neřekla?

Byla jsem znásilněná i v dětství a takový člověk je zranitelnější. Je přesvědčený o tom, že si to zneužití buď zaslouží, nebo si naopak vůbec nepřipustí, že se stalo něco špatného. Žila jsem v tom klasickém obětním schéma, že si za to mohu sama, že je to moje chyba. Ze zranění se ale nakonec stala perla, kterou používám ve svém životě a předávám ostatním - tedy to, že svého guru máme každý hledat v sobě, ve svém srdci.

"V životě nic nedokážeš"

Co byly ty další důvody, které vás přiměly odejít?

Byli jsme typická česká rodina. Bylo o mě postaráno, rodiče mě měli rádi, ale také tam bylo shazování a manipulace. Vyrůstala jsem se slovy, že v životě nic nedokážu. Odjížděla jsem s tím, že rodiče sice miluji, ale už se nikdy nevrátím. A má rodina byl pouze mikrokosmos českého makrokosmu. Měla jsem pocit, že mi celá česká společnost hází klacky pod nohy. V Anglii jsem konečně mohla rozpřáhnout křídla, být sama sebou a žít ve jménu svého potenciálu. Původně jsem si ale myslela, že tam odjíždím, abych mohla svobodněji dýchat a užívat si. Když ale teď píšu druhou knihu, která bude o Londýně a mých skoro dvaceti letech tam, vracím se tím zpátky do minulosti a uvědomuji si, že můj odchod byl vlastně útěkem.

Neříká se ale, že by člověk neměl od věcí utíkat?

Nemusí to být špatná věc. Někdy je třeba mít časový i geografický odstup, aby se člověk vymanil z utiskujícího sevření a posílil se. Já jsem se díky tomu stala tím, kým jsem - silnou a sebevědomou ženou. Během těch dvaceti let jsem sem velmi málo jezdila, nic mě tu netáhlo a také jsem tu při každé návštěvě onemocněla. Proto mám pouze srovnání, jak to bylo tehdy a teď. Měla jsem předsudky, že všichni Češi jsou manipulanti, kteří si jen vezmou, co chtějí, a že tady všichni jen soudí. Zjišťuju ale, že to tak není. Mladá generace je úžasná, otevřená a zdvořilá. Samozřejmě jsou tady stále lidé, kteří si stěžují a tak, ale já je nesoudím, jsou ovlivnění svou minulostí. Mám skvělého českého přítele a kolem sebe radostné lidi.

Říkáte, že jste se ze svých traumat dostala. Co může konkrétně udělat žena, která zažila znásilnění?

Je to dlouhý a náročný proces. Když jsem byla znásilněná v deseti letech, nevěděla jsem, co se mi stalo. V rámci obranného mechanismu jsem na to hned zapomněla. Když jsem začala být sexuálně aktivní, trpěla jsem silným vaginismem (mimovolné křečovité sevření svalstva pánevního dna - pozn. red.) a strachy, jejichž původ jsem si nemohla vysvětlit. Od devatenácti let jsem si toto léčila, ač jsem neměla na své první sexuální zranění vzpomínky, to druhé jsem úplně popřela.

Až když jsem měla teprve před sedmi lety odvahu se samu sebou do hloubky zaobírat, vzpomínky se začaly otevírat a já klesla na dno. Bylo to hrozné, kolik vzteku a smutku bylo uvězněného v mém těle. A opravdové léčení nastalo, až když jsem to začala řešit tělesně. Ne jen přes hlavu. Ostatním ženám bych tak doporučila, aby v tom nebyly samy a nechaly si pomoci. Já nikdy nikomu neřekla, co se mi stalo v devatenácti, protože jsem se styděla. To je bohužel časté, ale není to normální. Je potřeba najít pomoc profesionálů a projít si nějakou terapií. Všechno lze vyléčit.

Co si mohu představit pod "tělesným léčením?" Proč je podle vás lepší než klasická psychoterapie? 

Mně se nejvíce osvědčila tělesná léčba a podvědomý přístup, například dechová cvičení jako holotropní dýchání, reflexologie či to vyloženě vyzvracet na rituálu ayahuascy. Když se budete totiž o svých traumatech a problémech jen bavit, jdete přes hlavu a intelekt. Skrze tělesné terapie a práci s podvědomím se dostanete sama do sebe. Nemůžeme se vyléčit, když nejsme v těle a nekomunikujeme s ním. A také když neznáme své podvědomé já, které nás ovlivňuje na té vědomé úrovni. Zvrat v léčení nastane, když se zastavíte, uklidníte, procítíte se a začnete se ptát třeba ledviny: "Proč mě bolíš?"

Další kapitolou jsou pak různé duchovní přístupy. Sama jsem jich vyzkoušela několik, ale v mých zdravotních problémech jsem se dál plácala. Naučit se vyskakovat z těla a lítat ke hvězdám, o to nejde. To také ukazují případy "duchovních" či "ezoterických" lidí, kteří jsou zasvěcení v kdovíčem a mají za sebou stovky tripů, ale problémy a nemoci mají dál.

Vám ale rituály s psychedelickými rostlinnými medicínami v Amazonii pomohly vyléčit si autoimunitní onemocnění lupus. Není to také duchovní přístup?

Duchovní přístup je přítomen všude, ať už je to rituál, či dennodenní aktivita, pokud se dělá smysluplně a hluboce. Nejsme pouhými těly bez duše a ducha. Ale tyto rituály jsou rovněž velmi tělesné, hodně se u toho zvrací a člověk se čistí na úrovni fyzické, emoční i psychické. Tyto posvátné medicíny jsou tak mocné, že vám pomohou vidět, co je skryté, své démony a omezující podvědomé programy, ale i potenciál. Skrze prozření a uvědomění si toho všeho a tělesnou očistu dají prostor přestavět se do zdravější podoby. Ale za vás to neudělají. Jsou pouze externími průvodci a učiteli.

Všichni máme schopnost se vyléčit

Co bylo pro vás to uvědomění, které vám pomohlo se vyléčit? 

Já si tam uvědomila, že jsem to já, můj vnitřní léčitel a učitel, který si dokáže pomoci sám. A že tu schopnost máme všichni. Zjistila jsem, že jsem celý život žila v podvědomém programu oběti. Pocítila jsem obrovskou sebelásku, sebesoucit a respekt ke svému tělu, který mi chyběl. Pak už nejde žít stejně jako předtím. Do hloubky jsem totiž pochopila, co pro mě není dobré, a podle toho změnila svůj život. Taková maličkost třeba je, že už nemohu jíst nezdravé jídlo, a pokaždé když jím, tak k tomu přistupuji jako k rituálu a s vděčností.

Neztrácí postupně ayahuascové rituály na své vážnosti a hodnotě? V Peru se postupně staly velkým byznysem… Je to trend?

Ano, bohužel. Lidé si pořád naivně myslí, že někdo, v tomto případě americká psychedelická medicína, za ně vyřeší jejich problémy a nemoci. Že se někde párkrát vyzvrací, otevřou se do náručí šamana jako spasitele a doma opět najedou do stejných kolejí bez času na integraci. Tento trend navíc smrdí vykořisťováním kulturních tradic domorodých lidí. Kdekdo se dnes považuje za hodného a zkušeného organizovat a vést ayahuascové rituály, které jsou u nás navíc nelegální. Ale i v Jižní Americe si člověk s poctivým a upřímným přístupem musí dát pozor a připravit se na rituál dietou a obeznámením se s pravidly. Přistoupit k tomu s úctou, otevřeností a důvěrou. Když znáte svůj vnitřní svět díky předešlým zkušenostem z meditací, umíte pracovat s dechem a máte vycvičenou mysl, tak jste docela připraveni.

Mohu ale potvrdit, že medicína dechu a tmy, která je k dispozici kdykoliv a všem, je stejně silná a mocná jako psychedelika. Dlouhodobějším pobytem ve tmě si tělo vytváří své vlastní psychedelické látky. U holotropního dýchání se poháníte vlastním dechem, který váš žene dopředu, ale můžete zpomalit. Když nasednete do Ferrari ayahuascy, tak vás ta rychlá jízda může někdy až negativně zasáhnout, navíc pokud nejste obeznámeni se svým vnitřním světem.

Jitka Juliet Navrátilová

Jitka Juliet Navrátilová

  • Narozená jako Jitka v Kroměříži (1981).
  • V 19 odešla na dva roky do Berlína a pak žila 18 let v Londýně. Začala jako au-pair, pracovala jako recepční v hotelech a 4 roky v kanceláři významné britské cestovní společnosti Trailfinders.
  • Po studiu anglické historie pracovala skoro 10 let jako profesionální londýnská průvodkyně na volné noze.
  • To jí umožňovalo finančně i časově cestovat každou zimu do Latinské Ameriky, účastnit se různých rituálů a vystudovat antropologii na Goldsmiths, University of London.
  • Onemocněla autoimunitní nemocí lupus, kterou si vyléčila pomocí rituálů v Amazonii. O své cestě napsala knihu Myslet srdcem.
  • Od podzimu 2020 žije se svým partnerem v Praze a v současnosti poskytuje poradenství v Domě Violet, který založila.
  • Půlku života se zabývá seberozvojem, ženskou spiritualitou a šamanismem.

Jak se mohu v úplně praktickém, obyčejném životě se svým vnitřním světem obeznámit?

První krok je zastavit se. Je jedno kdy. A soustředit se na to, co a kde cítím. Toto můžete dělat třeba, když čekáte na autobus. Když máte skulinku času, uvědomte si sám sebe a své tělo a pozornost se postupně začne zlepšovat. Není to nic jiného než přítomně být. Tímto se naučíte kontrolovat mysl, která je jinak v závěsu milionu činností a ovládá vás místo toho, aby to bylo naopak. To vás dovede k tomu dělat jen jednu činnost, třeba jíst, ale naprosto vědomě, ne automaticky. Vědomou činností je člověk opravdu v těle, protože ji vnímá všemi smysly. A když je pak v těle, tak má více šancí slyšet své nitro.

Poslouchat intuici je ta nejpraktičtější věc

Vaše první kniha se jmenuje Myslet srdcem a je právě o naslouchání tomu, co opravdu chceme a po čem toužíme. Je o naslouchání intuici. Jak poznám, že to, co zrovna cítím, je intuice?

Je to taková příjemná vibrace a teplo, až orgasmický pocit v hrudi. Není to nic ezoterického ani duchovního. Naučit se poslouchat intuici je ta nejpraktičtější věc, pokud chcete mít snadnější život a žít ho naplněný. Nemusíte změnit žádný svůj systém víry nebo žití. Je to jen o disciplíně naučit se naši mysl nasměřovat dovnitř a láskyplně komunikovat s hlasem srdce i hlasem hlavy.

Možná že se bojíme, jak říkáte - hlas ze srdce - poslouchat, protože to někdy znamená velké životní změny a kroky do neznáma…

Ano. Ego nemá rádo cesty mimo naši komfortní, známou zónu, zatímco srdce to neřeší, protože nás vidí jakoby z vyšší perspektivy. Přesně to byl můj návrat do Česka. Zamilovala jsem se do českého muže a mé srdce říkalo: "Jé, to je on", ale moje hlava: "Pozor, je to Čech. Víš, co ti udělali. Raději zůstaň v Anglii." Cítila jsem lásku, ale zároveň strach z toho, že když se vrátím do Česka, budu zažívat vše, od čeho jsem utekla. A taky že se tak hned po mém příjezdu stalo. Bylo to velmi nepohodlné, ale musela jsem se s tím vypořádat. A to jsem si myslela, než jsem svého přítele potkala, jak to mám všechno zvládnuté. Dostala jsem lekci pokory a pousmála se nad citátem Rama Dasse: "Pokud si myslíš, že jsi osvícený, jeď na týden za rodinou."

Teď je mi ale dobře jako nikdy. Jsem šťastná a vděčná. Vím, že jsem na svém místě, a aniž bych to plánovala, otevírám teď ve svém domě v Praze v Troji centrum Violet právě pod záštitou projektu "Myslet srdcem, naslouchat tělem". A jasně, že se vám v životě nebude chtít vždy srdce poslouchat, protože to může rozvrátit spoustu věcí a rodin, ale jde o to, do jaké míry chce člověk dělat kompromisy v tom, že bude mít napůl naplněný život. Pokud se rozhodne, že udělá kompromis, tak je to v pořádku, jen pokud tak učiní vědomě.

Skrytý poklad naproti Národnímu divadlu. Interiér Akademie věd je impozantní | Video: TV Architect

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama