reklama

Khousnoutdinová: Češky v porodnicích zažívají hrubost. Porod není jen o přežití

Žena bude dobře rodit, když se bude jednoduše cítit bezpečně. To je jedna z vět, která zazněla během rozhovoru s dulou a lektorkou předporodní přípravy Lilií Khousnoutdinovou. Už deset let se zabývá ženskou problematikou a upozorňuje na to, že není v pořádku, když máme v Česku dvojnásobný počet císařských řezů, než doporučuje Světová zdravotnická organizace. Sama porodí za pár dní své třetí dítě.

Foto: Archiv Lilia Khousnoutdinová

Lilia Khousnoutdinová jako dula a lektorka provedla kurzy předporodní přípravy stovky žen a párů. V současné době čeká třetí dítě a snaží se v českém prostředí vést debatu o tom, co to znamená posilňující a respektující porod. Mělo by být podle ní zcela normální, aby si žena vybrala polohu porodu a aby se přestalo mluvit o zlých matkách, kterým jde o své pohodlí na úkor zdraví dítěte. 

V týdnu od 17. do 23. května probíhá Světový týden respektu k porodu. Respektujeme podle vás v Česku porod?

Ne tak, jak bychom mohli. Máme sice skvěle nastavené lékařské zázemí pro případy, kdy je třeba zachránit život. Nicméně většina žen porod neprožívá jako patologii a podle statistik je až 90 procent žen schopných porodit naprosto přirozeně, bez lékařských zákroků a léků. A to se u nás neděje. Máme například dvojnásobný počet císařských řezů vzhledem k tomu, co Světová zdravotnická organizace (dále WHO - pozn. red.) doporučuje jako maximum. 

Čím to je? 

Tím, že porody nejsou efektivní. Úplným základem je dbát na to, aby ženě bylo dobře. Bude dobře rodit, když se nebude bát a bude mít komfort. To není žádná ezoterika, to je biochemie. Skvěle a velmi srozumitelně to popisuje ve svých knihách například francouzský doktor Michel Odent. Ženě bude příjemně v prostředí, kde je teplo a přítmí. To nejsou žádné milionové investice, ale chápání potřeb. S tím souvisí i nábytek, který má k dispozici. Neměla by to být jen stále dominující "koza", ale také stolička, balon, lano, o které se může zavěsit, a vše, co je jí přirozeně nápomocné. 

Druhým bodem je to, že by měla mít kolem sebe lidi, se kterými má vztah a důvěřuje jim. V západních zemích je normální, že má žena celé těhotenství včetně porodu stejného lékaře a porodní asistentku. U nás lékaři a sestry fungují na směny. Z vlastní zkušenosti můžu vyjmenovat desítky případů, kdy se porodní proces narušil kvůli tomu, že se po osmi hodinách porodu vyměnila porodní asistentka, se kterou už byla žena sehraná. Místo ní přišla nová, která byla na rodičku dokonce hrubá nebo sprostá. A to nejsou deset let staré příběhy. Pak není překvapením, že se porod zkomplikuje nebo zastaví. Máme kopu vědeckých výzkumů už z 80. let s výsledky, které se do porodnic u nás stále neprofiltrovávají. 

Zlé matky, kterým jde o vlastní pohodlí

Jaké například?

Například poloha. I když některé porodnice na papíře tvrdí, že ženě umožní si porodní polohu vybrat, v praxi je ve většině zařízení menší nebo větší problém porodit v jiné poloze než na zádech a v polosedě. Víme, že ta poloha není optimální, je bolavější, náročnější a výrazně zvyšuje riziko porodních poranění. Nemá žádné výhody kromě toho, že je jednodušší pro manipulaci zdravotního personálu. Jak je tedy možné, že je to pořád nejrozšířenější poloha?

Dominantní názor by asi zněl: "Protože je to dobré pro zdraví miminka?"

Ani ne. Pro miminko je tato poloha velmi náročná, má menší přísun kyslíku a nemůže využívat gravitaci. Tuto problematiku do hloubky řeší přístup Active Birth Janet Balaskasové, u které jsem studovala v Londýně. A ve chvíli, kdy se vůbec začínáme bavit ve stylu matka versus dítě, dostáváme se na tenký led. To je podle mě manipulace, protože to, co podpoří matku při porodu, podpoří i dítě. Jsou jeden systém. Neznám žádné zlé matky, které chtějí ublížit svým dětem za cenu zvýšení vlastního komfortu. Každé ženě jde primárně o zájem dítěte. Právě proto volí "alternativní", neboli správně řečeno z pohledu fyziologie rozumné polohy a postupy. Chtějí, aby dítě přišlo na svět snáz, a navíc pokud možno harmonickým způsobem, který mu neublíží.

Jak je možné, že je u nás pořád běžné, aby byli někteří porodní asistenti na ženu hrubí?

Je to téma, které má u nás i v jiných východních zemích hluboké kořeny v komunismu. Myšlení, že by pacient měl být vděčný, protože mu někdo pomůže. Ano, ale také je to služba, kterou si platíme z vlastních zdrojů, a mělo by se s námi zacházet s respektem.

Kdyby se takto zdravotnický personál choval například ve skandinávských zemích, ženy by si okamžitě stěžovaly. Je změna v přístupu také na ženách samotných?

Ano, ale u porodu je velmi těžké bojovat. Je to situace, ve které je žena zranitelná, potřebuje být hodně v sobě, aby porodila dobře. A úplně nejhorší, co se může stát je, že vyjednává se zdravotníky o tom, na co má právo a že ji třeba nemůžou nastřihnout proti její vůli. Kromě hlasu žen je také nutný oficiální aktivismus v podobě zavedení právních norem vázaných k mezinárodním úmluvám jako Charta práv hospitalizovaných dětí nebo Úmluva o lidských právech a biomedicíně. Těch je mimochodem Česká republika součástí. 

"Roztrhnete se až bůhvíkam"

Jak jsme na tom s procenty v případě epizotomie (nástřih vaginy, pozn. red.)? 

Doporučené procento je podle WHO přibližně 10 procent, u nás máme podle porodnice 10 až 80 procent. Bohužel statistiky neukazují, ve které je jich kolik, a to je něco, co by se mělo změnit. V Česku se dělá nástřih mnohem častěji a rutinně. Často se argumentuje tím, že se jinak dítě nenarodí, což je absurdní. Osobně jsem nezažila epizotomii, ani větší poranění, takže můžu ze své zkušenosti tvrdit, že to jde. Ten nátlak k nástřihu bývá hodně nehezký, argumentuje se větami jako "chcete svoje dítě zabít" nebo "roztrhnete se až bůhví kam", což není pravda. Neříkám, že ten zákrok nemá v porodnictví své místo, ale jen v mnohem menším procentu případů. Studie naopak potvrzují, že nástřih může ženě posléze způsobit velké bolesti i nemožnost zažívat penetraci.

Mimochodem nástřih má také přesah do nehezkých úvah, kdy se mu v minulosti říkalo tzv. husband cut (v překladu manželův řez). To ukazuje na myšlenku toho, že když se žena po porodu roztáhne, už nebude pro manžela zajímavou sexuální zkušeností. Když se ale naopak nastřihne a pak zašije - možná i trochu víc, než byla původně - zajímavý zážitek to stále může být. Což je nejen nehezké, ale navíc absurdní. 

Co dalšího by se podle vás mělo v českém porodnictví změnit?

Třeba to, že stále nemáme zřízené porodní domy, které jsou v zahraničí opět běžnou praxí. Bylo tady několik pokusů o jejich založení, vždy se ale setkaly s nějakou zvláštní vlnou rezistence. Přitom je to zlatá střední cesta. Všichni se shodneme na tom, že je lepší, aby žena měla přístup k lékařské péči v případě komplikací. Také se všichni shodneme na tom, že by měla rodit v prostředí, kde se cítí komfortně a bezpečně, protože pak porodí líp. Takže je to win-win. 

Angažujete se vy sama nějakým způsobem ve změně českého porodnictví? 

Financovala jsem například právě kampaň pro výstavbu porodních domů Ať Stojí. Podporuji unii porodních asistentek UNIPA, jsem opakovaně generálním sponzorem Světového týdnu respektu k porodu. Moje první dvě knihy (Ženské příběhy 1 a 2, pozn. red.) se skládaly zejména z příběhů těhotenství, porodu a mateřství. Věřím, že třetí kniha Novodobé ženské rituály byla první, která v češtině detailně popisuje, jak uspořádat předporodní a porodní rituál. Je toho hodně.

Porod by měl být pro ženu posilňující zážitek

S prvním dítětem jste zažila porod doma i v porodnici, s druhým dítětem už jen v domácím prostředí. Jaký to byl zážitek? 

Poprvé jsem rodila doma v Anglii, s tím, že úplně ke konci jsme se rozhodli s manželem po převoz do klasické porodnice, protože jsem věděla, co není v pořádku. Protože to bylo v Anglii, kde je domácí porod součástí systému, přijali nás bez jakýchkoliv poznámek. Vykonali zákrok, který jsem potřebovala, a dále nás nechali být. Manžel mě krmil čokoládou, pila jsem, líbali jsme se. Mohla jsem si volit jakoukoliv polohu. Měli jsme porodní asistentku, která seděla v rohu místnosti, občas nás povzbuzovala, ale nevstupovala do našeho prostoru. Porodila jsem do 20 minut. Byla to pro mě hezká a důležitá zkušenost, kdy jsem zažila, že i oficiální systém usiluje o porozumění a o to, abychom si pomáhali. A cestou k takovému přístupu u nás můžou být právě porodní domy a jejich hrazení zdravotní pojišťovnou. 

Lilia Khousnoutdinová (33)

Lilia Khousnoutdinová (33)

  • Dula, lektorka kurzů předporodní přípravy a těhotenské jógy, podnikatelka a kněžka.
  • Získala titul MSc. na London School of Economics s diplomovou prací o porodnictví v Bhútanu.
  • Prošla výcvikem v Active Birth Centre v Londýně u Janet Balaskasové.
  • Absolvovala lektorské kurzy hypnoporodu podle Morgan Method a práce s perinatálními traumaty podle Eleny Tonetti. Vystudovala u doktora Michela Odenta coby dula a u Lynnei Shriefové zpracování placenty.
  • Autorka tří knih (nejen) o porodních příbězích a rituálech.
  • Navrhuje těhotenskou módu a tématické autorské šperky.
  • Vede předporodní přípravu online a sponzoruje mnoho iniciativ v oboru, zejména projekt pro zřízení porodních domů "Ať Stojí".

Máte pocit, že v Česku panuje kolem porodnictví, a třeba i domácích porodů, vyhrocená debata?

Pohybuji se v oblasti porodu deset let a mám pocit, že je ta debata už méně hysterická. Stále je ale tady polarita mezi skupinou dosti názorově vyhrazených žen, kterým můžeme třeba neuctivě říkat biomatky s velmi specifickými nároky na jedné straně, a lékařů, kteří nenásledují moderní postupy, ani výsledky studií, na druhé straně. Přitom je to absurdní. Všem by nám přece mělo jít o to, aby žena porodila zdravě a aby si z toho odnesla posilující zážitek bez zbytečných zásahů. Ideálně bychom se všichni mohli prostě řídit příručkou WHO Doporučení pro porodní péči i pozitivní porodní zkušenost a bylo by to jednoduché.

Dívá se podle vás společnost a někdy i lékařská obec na ženy během porodu jako na nesvéprávné? Jako na ty, které jsou v agónii, bouři hormonů a svému tělu nemůžou rozumět…

Takový pohled na ženy se objevuje během celého mateřství. Každý na ulici má pocit, že vám může říkat, proč jste, nebo nejste dobrá matka. Na druhou stranu to v něčem podporujeme i my, ženy, tím, že chceme často hodit odpovědnost na někoho jiného. Už jen ta lingvistika, kdy říkáme, že "pan doktor mě odrodí". To je nesmysl. Rodí žena, nikdo jiný to za ni neudělá a ona za to musí vzít zodpovědnost. Tomu by pomohlo, kdybychom se o porodech začali bavit jinak než jako o hnusném a bolestivém zážitku, který chceme hlavně přežít. Pak to samozřejmě vnímáme jako něco, za co chceme tu zodpovědnost odevzdat někomu jinému. Pojďme se bavit o tom, že je porod intenzivní zážitek, který ale může být úžasný a posilňující.

Vy jste měla posilňující porod?

Ano, u svého prvního porodu jsem měla pocit, že když jsem dokázala tohle, tak dokážu cokoliv. A myslím si, že by tenhle pocit mohla a měla mít absolutně každá žena. I když ten její porod nedopadl tak, jak si představovala. To je velmi časté a na to je třeba se připravit. Ten výkon tam ale pořád je. Úcta k sobě, za to, co jsem dokázala, a k zodpovědnosti, kterou jsem vzala za své tělo, je klíč.

Násilí a ublížení u porodu je v pořádku

Přitom v poslední době se stále častěji otevírá téma porodního násilí, které je opakem posilňujícího pocitu…

Bohužel, spousta žen se po porodu opravdu cítí zneužitá. Ve své zranitelnosti byly k něčemu nucené nebo bylo s jejich tělem vykonáno něco proti jejich vůli. Jedná se například o nástřih explicitně proti vůli ženy. To bychom v jiném kontextu pojmenovali jako násilí nebo ublížení, když je to ale u porodu, tak je to v pořádku. Potom se divíme, že ženy trpí poporodními depresemi. Přece je logické, že má průběh porodu vliv na všechny oblasti života ženy. Na její vztah k sobě, k dítěti i k partnerovi. Není pravda, že žena pocity z porodu zapomene, naopak, zůstávají v ní celý život. Snad každá žena, která rodila, bude souhlasit s tím, že byl porod její vrcholový výkon. Je pro mě fascinující, že k takovému okamžiku pořád nepřistupujeme s největší úctou.

Během několika dnů vás čeká třetí porod, připravujete se na něj nějakým způsobem?

Teď se hodně stydím říct, obzvlášť coby lektorka předporodní jógy, že moc ne. Ale hlídám si polohy - jak ležím nebo sedím -, abych podpořila miminko v optimální poloze. Dopřávám si péči o tělo, dávám si koupele a jemné masáže, to je pro mě velmi důležité a uvolňující. Snažím se také trávit více času v lese. S Karlem (Janečkem, pozn. red.) jsme podnikli společnou předporodní přípravu, abychom spolu mohli u porodu dobře a lépe fungovat. Odjeli jsme na týdenní pobyt do zahraničí, kde jsme absolvovali psychoterapeutickou práci. Teorii porodu už máme oba dva zvládnutou, ale chtěli jsme ještě zapracovat na schopnosti jít spolu do velké emoční intenzity a spolu v ní zůstat. Ale že bych každé ráno hodinu meditovala, to bohužel ne. Ale samozřejmě to velmi doporučuju.

Neočkovanou pečovatelku lynčují bez důkazů, neudělala nic špatného, říká Nielsen | Video: Daniela Písařovicová
reklama
reklama
reklama