reklama

Averze k práci je možná jen převlečený hlad. "Úzkost léčí interocepce," radí vědkyně

Zatímco naše vnější smysly - zrak, sluch, čich, hmat a chuť - přijímají vjemy z vnějšího okolí, důležité pro zachování vnitřní rovnováhy našeho těla jsou informace o stavu vnitřních orgánů. Proč je důležité vnímat vnitřní tělesné pochody, vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz nizozemská kognitivní vědkyně českého původu Marie Postma.

Marie Postma.
Marie Postma. | Foto: Archiv Marie Postmy

Interocepce je podle vás možná nejdůležitější smysl. Zmínila jste to během přednášky pořádané Národním kontaktním centrem - gender a věda v Praze. Proč si myslíte, že je tak důležitá?

Protože naše interoceptivní vnímání pocitů a procesů, jako je srdeční činnost, dýchání, trávení, tělesná teplota nebo svalová tenze, determinuje vědomí sebe sama. Na základě těchto pocitů se učíme rozeznávat to, čemu říkáme emoce. Emoce nejsou nějaká místa v kůře mozkové, jsou to především tělesné pocity, které určitým způsobem interpretujeme. Tím, že interoceptivní systém komunikuje nejen s vnějším světem, ale i s dlouhodobou pamětí, se vnitřní a vnější informace propojují a ukládají a z toho vzniká náš příběh, naše identita. Například to, že si myslím, že jsem úzkostný nebo pohodový člověk, že je mi s někým dobře nebo že se v nějakém prostředí cítím doma.

Signály z těla můžeme chápat mylně

Zmiňujete vědomí sebe sama. Je s interocepcí spojené tvrzení "poslouchej své pocity"? Znamená to, že když budeme vnímat signály, které vychází z našeho těla, budeme v souladu sami se sebou?

Ano, je to spojené. Jenom bych upozornila, že si své interoceptivní procesy můžeme snadno chybně vykládat, když je vztáhneme ke kontextu, který s nimi nesouvisí.

Mohla byste uvést nějaký příklad?

Tak třeba pití kávy vám nakopne váš nervový systém, zrychlí vám tep. Někdo může být na tyto pocity přecitlivělý a káva mu může způsobit až stav úzkosti. Představte si pak, že kávu pijete každé ráno, když přijdete do práce. Ten pocit spojený s pitím kávy si možná vztáhnete k tomu, že jste v kanceláři, a vykládáte si to mylně tak, že je to kancelář, kolegové, či práce samotná, která vám způsobuje úzkost. Myslím si, že přesné interpretaci interoceptivních signálů je nutné se učit od dětství.

Například moje dcera, přestože už není batole, má tendenci plakat, když je unavená. Sama tomu pocitu dřív dávala různá vysvětlení, jako že na ni byl někdo zlý ve škole nebo že se jí něco nedaří, a proto je nešťastná. Ale únava je jen únava a hlad je hlad.

Proč bychom měli začít náš interoceptivní smysl rozvíjet? 

Problém je v tom, že když nám interocepce špatně slouží, často si toho nejsme vědomi nebo na to přijdeme až pozdě. Když špatně vidíte, víte, že máte něco se zrakem, a zajdete si k očaři, který vám předepíše brýle. Poruchy interocepce se ale projevují různě a často si naše problémy, například panické ataky, deprese, závislosti nebo přejídání se, s nimi ani nedáme do spojení.

Interocepce

  • Schopnost vnímat signály vlastního těla. Díky nim jsme schopni rozpoznat, jak rychle nám buší srdce, kde nás něco bolí, jak hluboce dýcháme. Také že nám dochází tekutiny či živiny, nebo že je nám zima.
  • Většina interoceptivních signálů je zpracovávána automaticky, aniž bychom si to většinu času uvědomovali.
  • Slouží k tomu náš interoceptivní systém, který předává informace do mozku a může být mozkem také regulován.

Rozvinutá interocepce může snížit depresi i úzkost

Můžete popsat, jak je s nimi interocepce spojená?

Z vědecké literatury víme, že narušená interocepce je spojena s celou řadou nemocí a problémů. Jedním z příkladů je špatná emoční regulace. To, že v nějakých situacích neprožíváte žádnou emoci - jako strach, radost, bolest nebo i empatii, přestože by byla v ten moment adekvátní. Nebo naopak cítíte emoci, která v ten moment není vhodná nebo ji vnímáte přehnaně. Máte třeba v práci pocit, že na vás někdo útočí, když ve skutečnosti se vám snaží poradit, jak něco zlepšit.

Interoceptivní hypersenzitivita - nadměrné vnímání tělesných signálů, jako je bušení srdce - byla v různých studiích spojena s výskytem panických atak. Dnes už víme, že pokud interocepci rozvíjíte, depresivní i úzkostné stavy se mohou snižovat. Velkým tématem je vliv interocepce na poruchy příjmu potravy, kde některé výzkumy naznačují, že nízká interoceptivní citlivost by dokonce mohla být jednou z jejich příčin.

Znamená to, že nenasloucháme tomu, kdy máme dost, nebo naopak málo? 

Ano. Je poměrně spolehlivě dokázáno, že lidé s anorexií, bulimií i s problémem přejídání mají narušenou interocepci. Odkazuji na tři roky starou metastudii z Velké Británie, kde se na základě poznatků shrnutých z předchozích experimentů s celkově více než 30 tisíci účastníky ukázalo, že to platí napříč různými typy interoceptivních signálů. Zjednodušeně řečeno, pokud chybně zpracováváme signály z trávicího traktu, tak nevíme, kdy máme málo nebo dost, nesoustředíme se a nevnímáme informace, které nám tělo poskytuje. Ale také jinak vnímáme vlastní dech, srdeční činnost a podobně.

Naučte se soustředit na své tělo

Jakým způsobem můžeme interocepci procvičovat? 

Tím, že pozornost odvedeme od našeho neustále bzučícího vnitřního myšlenkového světa, od všech těch pohádek, co se nám honí hlavou, a představ, které pomáhají vyvolávat technologie a informace kolem nás, a soustředíme se místo toho výhradně na vlastní tělo. Co teď cítí můj pravý bok? Malíček u levé ruky? Moje krční páteř? Jak dýchám? Berte to tak, že naše tělo neslouží hlavě, ale naopak. Myslím si, že například jóga může být v tomto ohledu výborným pomocníkem, i když její účinky stále ještě dopodrobna neprozkoumaly vědecké metody.

Můžete blíže vysvětlit, jakým způsobem může jóga rozvíjet interocepci?

Protože se interocepce dotýká celé řady tělesných procesů, je těžké najít jednoduchou metodu, jak ji zlepšit. Například dechová cvičení jsou rozhodně zdraví prospěšná, ale asi nám až zas tolik nepomůžou ke zvýšené interoceptivní přesnosti ohledně gastrointestinálních signálů. Hezky se to ukazuje na bloudivém nervu, který interoceptivní signály předává ze střev až do mozku. V tomto nervu se váže několik typů vláken, která jsou spojena s aktivitou srdce, se žaludkem, trávicím traktem i dýcháním. Jóga v sobě obsahuje dechová cvičení a ásany, které tento nerv celkově stimulují. Účinek se zvyšuje, pokud jsou aktivovány i hlasivky, například zpíváním mantry, protože i ty bloudivý nerv vitalizují.

Další aspekt jógy, který je z hlediska interocepce zajímavý, je princip zůstávat v nějaké pozici i přesto, že vám je nepříjemná, a tou pozicí se takzvaně prodýchat. Tím se učíme tělesné signály vnímat, přijmout je, ale zároveň jim nepřikládat přehnanou váhu, případně je i regulovat, což je důležité pro lidi, kteří jsou interoceptivně přecitlivělí. A samozřejmě v každé pozici se soustředíme na svalové napětí, pozici různých částí těla a dech. Tím se učíme vlastní tělo do detailu poznávat. Tohle všechno nám pak může pomoci v běžném životě nesklouzávat k naučeným vzorcům ohledně toho, jak si myslíme, že bychom se měli v určité situaci cítit, ale doopravdy své pocity vnímat.

Dalo by se říci, že se procvičováním interocepce zvyšuje duševní, životní pohoda?

Tímto směrem ukazuje řada vědeckých studií a také individuální zkušenosti lidí kolem mě. Nejenom jóga, ale i meditace, mindfulness a pravděpodobně také tanec a zpěv, kterým se mimochodem aktivují hlasivky, a tím se mimo jiné stimuluje již zmiňovaný bloudivý nerv.

Existuje nějaký rozdíl v interocepci mužů a žen?

Marie Postma

  • Nizozemská kognitivní vědkyně českého původu.
  • Je vedoucí katedry kognitivní vědy a umělé inteligence na Univerzitě v Tilburgu, kde založila a řídí tři nové studijní obory kombinujících sociální vědy s informatikou. 
  • Je členkou redakční rady časopisu International Journal of Clinical and Health Psychology. 
  • Ve své vědecké práci používá metodiku strojového a hlubokého učení pro modelování kognitivních procesů souvisejících s pozorností a percepcí vnějších a vnitřních signálů. 

Existuje. Ale abych na vaši otázku mohla podrobněji odpovědět, je nejprve nutno rozlišit interoceptivní přesnost, což je objektivní měřítko toho, jak vnímáme interoceptivní signály, od interoceptivního uvědomění, což je subjektivní měřítko toho, jak své schopnosti sami odhadujeme. Kdybychom to přirovnali ke sportu, tak to první je váš skutečný běžecký čas na trati a to druhé je vaše očekávání, jak rychle závod uběhnete. Muži mají, zdá se, lepší interoceptivní přesnost, čili jsou objektivně lepší. Ten důvod může být ale poměrně triviální. Interoceptivní přesnost se většinou měří odhadem srdeční frekvence. Mužské srdce je větší a jeho tep je silnější, proto je jeho signál snáze vnímatelný.

Může se tento fakt nějakým způsobem promítat do běžného života, do společenských rozdílů mezi muži a ženami?

V nedávné studii, které se účastnilo téměř 400 respondentů, se ukázalo, že ženy si myslí, že si lépe uvědomují své emoce a lépe spojují své pocity s tělesnými pocity. Muži si zase mysleli, že se méně trápí stavem vlastního těla, více mu důvěřují a tolik neprožívají bolest, stres a různé emoce. Tohle je ovšem to subjektivní měřítko a vyšší míra interoceptivního uvědomění neznamená nutně objektivně vyšší přesnost. Jakým způsobem se tohle všechno odráží v našem běžném životě, si netroufám odhadovat. A například klinické studie interocepce v souvislosti s poruchami příjmu potravy mají především ženské pacientky. Proto je trochu obtížné v tomto směru vydedukovat něco o vlivu pohlaví.

Kdo si naslouchá, je svobodnější

Dalo by se říci, že studium interocepce potvrzuje, že platí ono klišé "ve zdravém těle zdravý duch" a že "hlava není oddělená od těla"? 

Určitě. Šla bych možná ještě dál a odkázala třeba na nově publikovanou studii Anny Cuinicové z University College v Londýně, která tvrdí, že pokud chceme porozumět lidskému kognitivnímu systému, musíme se odpoutat od myšlenky, že nervová soustava a speciálně lidský mozek je nějakým způsobem výjimečný. Mám taky velmi ráda knihy Antonia Damasia, který se interocepci začal věnovat v 90. letech ve Spojených státech. Jako jeden z prvních přišel s myšlenkou, že interoceptivní systém je pro naše přežití a pro stabilitu našeho organismu nejdůležitější a náš mozek tomu jen napomáhá.

Ve svých přednáškách často mluvíte o tom, že náš mozek je "prediktivní". Reaguje na základě minulých zkušeností a říká nám, co se děje bez ohledu na to, jaká je realita. Neznamená to ale, že stejně žijeme v jakémsi naprogramování?

Ano, žijeme v simulaci. Není to ta z Matrixu, ale simulace reality, kterou si vytváříme, protože neustálé zpracovávání všech skutečných vjemů by bylo nesmírně náročné na výpočet. Náš mozek na to nemá kapacitu. Jak se říká v oblasti vědy, která se věnuje extro- a interocepci, vnímání je kontrolovaná halucinace. Náš mozek po většinu času jen predikuje, že teď máme hlad, teď je nám zima a teď si půjdeme lehnout, a my jednáme na základě těchto pravděpodobností, ne skutečných signálů. K tomu se připojí různé nálepky na vyšší kognitivní rovině, jako například nálepky toho, co zrovna cítíme: tohle nám přineslo štěstí a tohle nás naštvalo. Naše skutečné pocity v ten daný moment ale můžou být jiné. Okamžiky, kdy se od prediktivních modelů dokážeme odpoutat a skutečně vnímáme sebe sama, nám nabízejí možnost náš vnitřní a vnější svět nově uchopit, je v nich svoboda.

Mohlo by vás zajímat: Nešporová: Kvůli telefonům paměť leniví, nejranější případy demence jsou ve čtyřiceti (21.8.2022)

„Zpozornět bychom měli, když zapomene věci, které děláme běžně –⁠ jestli jsme zamknuli nebo nechali zapnutou troubu," říká autorka knihy Mozkocvična. | Video: Daniela Písařovicová

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama