Dvakrát překonala rakovinu, porod syna byl zázrak. Pak přišla náhlá smrt partnera
Stance Rybčákové bylo dvaadvacet let, když jí diagnostikovali rakovinu. Lékaři na nemoc přišli náhodou, když jí prováděli pooperační vyšetření. Mladá žena se tehdy nehodlala vzdát a po půl roce tradiční medicínské léčby se rozhodla pro restart alternativní cestou. Dnes je vyléčenou matkou ročního chlapečka a v rámci své praxe jógové terapeutky pomáhá dalším lidem najít ztracenou rovnováhu.
Na setkání přichází sympatická Stanka s vřelým úsměvem. Málokdo by uhodl, že ve 33 letech má za sebou několik těžkých životních lekcí. Jako dvaadvacetiletá zaměstnaná studentka měla těžkou nehodu, kvůli které musela absolvovat akutní operaci tváře. Několik týdnů po rekonvalescenci jí lékaři objevili zhoubný nádor, který se jí následně dostal i do tlustého střeva. Ambiciózní mladé ženě tehdy došlo, že svůj život musí od základu změnit.
"Diagnózu rakoviny jsem si vyslechla hned dvakrát. Ale podruhé v roce 2017 se to zachytilo velice brzy a problémy se nevrátily. Tehdy jsem už věděla, jak se sebou mám pracovat fyzicky i psychicky," upřesňuje.
Přiznává, že na pokraj sil ji přivedl "šílený životní styl", který tehdy jako dvacetiletá slovenská studentka v Praze vedla. "Studovala jsem, u toho jsem pracovala, vedla jsem celkem hektický život. Pořádně jsem nejedla, hodně jsem kouřila, pila spoustu kávy a do toho stres… Najednou mi začalo být neustále špatně, tělo odmítalo přijímat jídlo. Tušila jsem, že se něco děje, ale nechtěla jsem si to připustit. No a život to nakonec zařídil tak, že jsem musela," vzpomíná.
Nejtěžší bylo překročit hranici fyzické bolesti
Stanku tehdy diagnóza zasáhla natolik, že nebyla schopná žít každodenní život. "Byla jsem zaskočená, vystrašená. Neustále jsem se sama sebe ptala, proč zrovna já musím mít rakovinu. Svůj život jsem plně odevzdala do rukou lékařů. Všechno, co mi řekli, jsem brala jako posvátné. O své chorobě, léčbě a dalších přístupech jsem si vůbec nic nezjišťovala. Strach z neznámého byl tak intenzivní, že jsem byla zcela paralyzovaná," přiznává.
Prošla si chemoterapiemi i ozařováním, po čtyřech měsících medicínské léčby se ale rozhodla opustit nemocniční prostředí a zkusit s nemocí bojovat i jinými, alternativními cestami.
"Nejtěžší pro mě bylo překročit hranici fyzické bolesti. Úplně mi odešlo tělo, vůbec jsem to nebyla já. Ničila mě totiž nejen samotná choroba, ale i náročná léčba. Tělo jsem měla tak vyčerpané a zničené, že mi najednou bylo všechno jedno. A to byl přesně moment, kdy jsem si řekla, že takhle dál nemůžu fungovat," svěřuje se.
Rozhodla se proto od základů změnit svůj život. Změnila své stravovací návyky, začala cvičit jógu a především se jala pátrat po příčinách nemoci ve svém nitru. "Nikdy předtím jsem jógu necvičila. Nikdy jsem si na ni nenašla čas ani prostor. Ale po návratu z nemocnice jsem se rozhodla, že to zkusím, abych rozhýbala ztrápené tělo. Našla jsem si na internetu pár tipů a pustila se do toho. Začala jsem úplně jednoduchými pohyby a pravidelnými nádechy a výdechy," popisuje.
Nikdy dřív jsem se o své nitro nestarala
Ruku v ruce s dechovými cvičeními a důrazem na propojení těla a mysli šlo sebeuvědomění a vyrovnání se s předchozími nezpracovanými emocemi i oproštění se od perfekcionalismu, ke kterému, jak přiznává, měla sklony. "Nikdy dřív jsem se o své nitro a spiritualitu nestarala, ale tohle mě úplně změnilo," přiznává.
"Cítila jsem i jistou tíhu očekávání, nechtěla jsem jako nejstarší dcera zklamat. Odmalička jsem poslouchala, jak je důležitá škola a práce. Došlo to tak daleko, že jsem úplně zapomněla, že jsem mladá holka a měla bych si život užívat," říká. Stanka je tak přesvědčená, že teprve se znovu získaným balancem poté, co opustila nemocniční prostředí, se jí podařilo dostat se zpět do formy a vyléčit se.
"Přestala jsem se konečně sama sebe ptát, proč se to stalo zrovna mně, a moje myšlenky o dosavadním životě i smrti utichly. Přestala jsem samu sebe brát jako oběť, přestala jsem se vnímat jako ta, co má rakovinu. Nemoc jsem začala vnímat jako červenou kontrolku, a ne jako něco, co mě definuje. Začala jsem se soustředit hlavně na přítomnost a přestala neustále řešit budoucnost," dodává s tím, že téměř dva roky trvalo, než byla opět zcela zdravá.
Podle Stanky v dnešní společnosti chybí důraz na prevenci psychického zdraví. "Ve škole nás učí historii, čtení, počítání. Nikdo nám ale neřekne, jak si zpracovávat emoce nebo strachy. Přitom je to nedílná součást našeho zdraví," vysvětluje.
Dnes pomáhá díky józe i ostatním
Jóga ji tehdy nejen pomohla k zotavení, ale nakonec se stala také náplní jejího profesního života. Rok poté, co si poprvé vyslechla svou diagnózu, odjela na Srí Lanku, kde začala s novým životním stylem a jógovou praxí. Později pracovala v jednom pražském jógovém centru, odkud se jí povedlo dostat na tříměsíční specializovaný kurz do Indie.
Díky známostem z Asie ji nakonec život zavál až do Kanady, kde začala pracovat jako jógová terapeutka v centru pro léčbu kmenovými buňkami. Když pak majitelé před čtyřmi lety otevírali novou pobočku na Kypru, přesunula se kvůli tomu do Evropy.
"Pacienti, kteří podstupují tuto léčbu, procházejí několika terapiemi, jedna z nich je i ta jógová. Ta obsahuje nejenom specificky upravené asány, aby byly vhodné pro konkrétního člověka, ale i dechové cvičení a meditaci. Cvičím vždycky s jedním pacientem," vysvětluje.
"Od té doby, co pracuji jako jógová terapeutka, se zbavuji svých strachů a obav," říká. Druhým dechem ale dodává, že když se vrací jednou za čas do Prahy, strach z toho, že by nemoc mohla znovu propuknout, je živější. "Ty vzpomínky jsou pořád příliš živé," tvrdí.
Dítě jako zázrak a náhlá smrt partnera
Poslední čtyři roky žije Stanka relativně poklidný a šťastný život. Před rokem se jí narodil zdravý chlapec, a to i přesto, že jí lékaři proklamovali, že kvůli svému zdravotními stavu nikdy nebude moci donosit dítě.
"Své těhotenství jsem si užívala naplno. Ano, měla jsem pár momentů strachu, že by se nemoc mohla vrátit, ale naštěstí mám kolem sebe silnou podporu, takže jsem si užila bezproblémové těhotenství a přirozený porod," popisuje.
Nezlomila ji ani náhlá smrt jejího partnera loni na podzim. "Umřel mi v náručí v našem domě," popisuje otevřeně mladá žena. "Hodně lidí mi říkalo, že netruchlím, ale možná je to spíš tím, že smutek v sobě řeším jinak. Moje mysl je přenastavená. Trpím jinak," říká.
Po partnerově smrti se na několik měsíců vrátila zpět do Česka a na Slovensko, aby strávila čas s rodinou a přáteli. "Na Kypru nemám tolik blízkých přátel, proto jsem se na čas vrátila. Když jsem měla rakovinu, nechtěla jsem si nechat pomoct. Teď naopak jsem se nebála poprosit o pomoc," přiznává.
Přestože je na výchovu syna na Kypru prakticky sama, ráda by v ostrovním státě prozatím zůstala a nadále pracovala jako terapeutka. "Nebylo to jednoduché, ale nic bych nezměnila. Ani bolest, kterou jsem zažila. Všechny zkušenosti, kterými jsem si prošla, ze mě udělali takového člověka, kterým jsem dnes," přesvědčuje.
A co by poradila ostatním, kteří prožívají podobnou zkušenost? "Je nesmírně důležité mít kolem sebe podporu lidí, kteří budou stát za vašimi rozhodnutími, ať už budou jakákoliv, a zahrnou vás láskou a podporou," myslí si. Neméně důležité je podle ní udělat si pořádek v hlavě a nezpracovaných emocích. "Rakovina nás dneska straší, to slovo nám nahání hrůzu. Ale měli bychom ji brát jako červenou kontrolu, která nás upozorňuje na to, že musíme změnit svůj život," uzavírá.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
