"Teď jsme po čtyřech měsících přiletěli z Tenerife. Od podzimu minulého roku nemáme tradiční domov, do kterého bychom se vraceli. Když přijedeme do Prahy, pronajímáme si bydlení přes Airbnb," říká Zdeňka Šíp Staňková, propagátorka svobodného vzdělávání, jejíž dokument Svobodné děti jde do kin 1. června a pod názvem Děti jsou taky lidi vydává knihu.

Do povědomí veřejnosti se jednačtyřicetiletá máma tří dětí, které nechodí do školky ani školy, dostala v prosinci minulého roku. Na svém Instagramu Děti jsou taky lidi zveřejnila výzvu, aby jí lidé posílali komentáře, které dostávají k výchově svých dětí. Ti se jí nakonec začali svěřovat s vlastními traumaty, které si nesou z rodiny, školy či školky. Šíp Staňková jejich výpovědi anonymně zveřejnila a dnes má více než 33 tisíc sledujících. "S tím ale souvisí, že mám také více hejtrů," podotýká hned na začátku rozhovoru Šíp Staňková. 

Jaké nenávistné reakce od veřejnosti dostáváte?

Například před více než měsícem vyšel v bulváru článek o tom, že nechávám děti jíst výkaly a pak jim nečistím zuby. Je krásné, jak si z mého příspěvku na Instagramu autorka vybrala jen to, co chtěla, a překroutila to. Přitom já jsem nic takového neříkala. Psala jsem, že pokud dítě zalehnete a čistíte mu zuby proti jeho vůli i přesto, že se brání, bude to mít u něj psychické následky. Upozorňovala jsem tím na to, že si často věci, které splňují definici násilí na dětech, omlouváme tím, že je děláme pro jejich dobro.

Dotýkají se vás negativní články a komentáře?

Když je člověk v tématu dětské a lidské psychologie deset let, začne chápat, že šťastný a spokojený člověk hejtovat nebude. Také už vím, že lidé jsou agresivní v případě, kdy chce být někdo jiný svobodný. Ohrožuje to to totiž zase jejich svobodu, protože jejich představa bezpečí spočívá v ovládání světa okolo. Když je někdo nepředvídatelný nebo začne vykládat, že můžete žít jinak, cítí hrozbu.

"Holky nemají mozek na matematiku." Sociologové přišli ze škol se smutným zjištěním

Žena

Vzdělávání se neodehrává ve škole, je to cokoliv

Už více než deset let se věnujete šíření povědomí o svobodném vzdělávání a respektujícím rodičovství. V čem se liší svobodné vzdělávání od klasické školní docházky? 

Funguje přesně naopak jako klasická škola. V té vám řeknou - nauč se tohle, protože to možná budeš jednou k něčemu potřebovat. Místo toho svobodné vzdělávání říká - chceš něco vědět nebo dělat, tak to pojď zjistit a udělat hned, najdi způsoby, jak to zrealizuješ. Když se mé dítě chce naučit šít, jde si do obchodu nakoupit látky, na YouTube najde instruktážní video, půjčí si knihu nebo se přihlásí do online kurzu. Dítě se učí tím, že věci zkouší a získává přitom mnoho dalších znalostí, například musí změřit látky, spočítat si peníze…

Má čtrnáctiletá dcera Lucie se mnou občas jezdí na přednášky, kde se jí lidé ptají, jak se učí. Ona neumí odpovědět, protože nerozděluje, kdy se učí a kdy žije. Máme představu, že vzdělávání se odehrává jen ve škole, ale pro mě je vzdělání cokoliv. I my, jak si tady teď vykládáme, se něco učíme, předáváme si nové informace. Svobodný člověk si nedělá žádné projekty, není to tak, že se chce naučit šít, tak si založí sešit a udělá si plán… Tak to nefunguje, prostě to dělá, a když ho to přestane bavit, věnuje se něčemu jinému nebo chvíli zdánlivě nedělá nic. Z pohledu většinové společnosti Lucka možná většinu času takzvaně nic nedělá. 

V sexuální výchově chybí důležitá témata, je nutná změna, hlásají odborníci

Žena

Není právě tohle argument, který stojí za kritikou svobodného vzdělávání? Že děti, které nechodí do školy, vlastně nic nedělají? 

Nic nedělat je nutné pro to, abychom začali naslouchat sami sobě. Tomu, kdo skutečně jsme, co nás vlastně baví a kam chceme náš život směřovat. Náš svět je hodně zaměřený navenek a na efekt, ale velmi málo důrazu klademe na vnitřní pohodu. Nevyznáme se sami v sobě, trpíme různými neduhy, které mají kořeny ve stresu, potažmo v tom, co jsme prožívali jako děti. Touhle optikou pak hodnotíme i děti a jejich konání.

Snímek z dokumentu Svobodné děti, který má premiéru 1. června. | Foto: Děti jsou taky lidi, Archiv Zdeňka Šíp Staňková

Podle mě je úkolem dítěte hlavně si hrát. Každé savčí mládě se učí hrou, hra je nejvyšší forma učení. Jen to, co se děti zrovna učí, není vždy na první pohled vidět, někdy se to nedá změřit a jindy je to něco jiného, než co by po nich chtěli dospělí. Když nás od dětství neustále někdo úkoluje, říká nám, co máme kdy a jak dělat, co je správně a co špatně, může se pak stát, že máme celý život výčitky, když odpočíváme nebo děláme něco, co by někdo označil za zbytečné. 

Nejhorší prostředí pro učení je škola

Prvního června má premiéru film Svobodné děti, kterého jste spoluautorkou. Můžete na příbězích jednotlivých aktérů ilustrovat, jak vypadá svobodné vzdělávání v praxi? 

Děje se cokoli, co rodina chce dělat. Někdy se jede na výlet, jindy mají děti kroužek, někdy si hrají doma nebo s kamarády. Příběhů z rodin a svobodných škol je ve filmu několik desítek. Každá rodina je unikátní a její životní styl je trochu jiný. Společné mají to, že nechtějí brát dětem moc nad jejich životem. Objevují se v něm takzvané mimořádně nadané děti, děti s ADHD a nejrůznějšími diagnózami, rodiny žijící v přírodě i technologičtí nadšenci, rodiče, kteří pro své děti založili školu, protože jim žádná v okolí nevyhovovala, lidé z byznysu, kteří vnímají změny na trhu práce, a proto založili svobodnou školu… Ve filmu vystupuje také psycholožka Jana Nováčková, která dříve pracovala v pedagogicko-psychologické poradně a dnes je přesvědčena o tom, že systém vzdělávání tak, jak je nastaven, je nereformovatelný.

Jakým způsobem má pak rodič, který vyznává takzvaný unschooling, nastavený pracovní proces? 

Máma nebo táta pracuje na půl úvazku nebo pracuje jen jeden partner. Vždy se to dá nějak udělat, jen si to nedokážeme představit, protože několik generací žijeme v něčem jiném. 

Co je tedy na klasické škole tak špatného?

Psycholožka Jana Nováčková v dokumentu říká, že kdybychom chtěli vymyslet nejhorší prostředí pro učení, vymysleli bychom školu. Děti se v ní necítí bezpečně, jsou ve stejné věkové skupině, nemají tedy možnost učit se od starších a pomáhat mladším. Pracují ve 45minutových blocích, kdy se nemohou do ničeho pořádně ponořit. Původní školní docházka vznikala pro výchovu poslušných vojáků a úředníků. Není tam žádná dobrovolnost, děti jsou ve škole z donucení. Celé tohle je od základů špatně.

Fotografie z dokumentu Svobodné děti o vzdělávání mimo klasický školní systém. | Foto: Děti jsou taky lidi, Archiv Zdeňka Šíp Staňková

Evoluce nezařídila, aby se děti nechtěly učit

Někdo by ale mohl říct, že děti potřebují řád, zařadit se do společnosti…

Když vás někdo strčí do vězení, také se prostředí přizpůsobíte a najdete si strategie, jak přežít. Ve škole je to pořád věčný boj a přetlačování, mezi žáky samotnými i mezi žáky a učitelkami. Každý tlak vyvolává protitlak. Někteří rodiče si neumí představit, že by děti vzdělávali doma, to je v pořádku, ale pojďme to udělat tak, aby jim bylo ve škole příjemně a aby ti, kteří tento systém využívat nechtějí, ho využívat nemuseli. Moje dcera kamarádky má, ta nejlepší navíc chodí do klasické školy a žije úplně jiným životním stylem a vychází spolu bez problémů. 

Kritika by mohla znít - Co když se ale dítě bez školy nenaučí to, co by mělo vědět?

Mám velmi ráda jeden citát - kdyby se chůze učila ve škole a děti byly povinné od půl roku ji navštěvovat, během jedné generace bychom byli přesvědčení, že se děti bez školy chůzi nenaučí. Máme za to, že tím, že do školy chodí, tak se něco naučí. Ale to je nesmysl. Osvojí si to, co jim dává smysl v kontextu skutečnosti, v níž žijí. Co jim nedává smysl a co nevyužijí, si do hlavy cpát nechtějí. Děti navíc přichází na svět s přirozeným vývojovým programem. Evoluce opravdu nezařídila, aby se rodily s tím, že se nechtějí učit. Jen my si pořád myslíme, že je v tom musíme směřovat.

Příkladem může být konference o vzdělávání v roce 2015, kde jsme 300 lidem dali test s otázkami ze 3., 4. a 5. třídy základní školy. Z deseti otázek měl jen jeden člověk nejvíc šest správných odpovědí. Na školách funguje takzvaná bulimická výuka - děti do sebe nahustí informace, pak je vyzvrací u testu a po testu na ně zapomenou, protože do sebe musí natlačit zase něco jiného. Proto jsou děti ze školy tak znechucené a otrávené. Cílem by přitom mělo být nezabít jejich vnitřní motivaci, neznechutit jim učení a netraumatizovat je, protože to, co se děje ve školách, často vede k tomu, že si děti samy sebe neváží. 

Zdeňka Šíp Staňková (1980)

• Je bývalá učitelka ve školce a má tři děti (tříletou Astrid, čtrnáctiletou Lucii a dvacetiletého Daniela).
• Přes 10 let se věnuje tématu respektujícího přístupu k dětem, zejména v oblasti výchovy a vzdělávání.
• Od roku 2012 se angažovala v rámci iniciativy SvobodaUčení.cz a založila podpůrnou facebookovou skupinu Řešení problémů ve škole, stížnosti na učitele a školy na pomoc dětem a rodičům, jejichž práva nejsou ve školách dodržována.
• Aktuálně své myšlenky šíří skrze blog, sociální sítě a knihu Děti jsou taky lidi a podílí se na dokumentu Svobodné děti, který mapuje způsoby svobodného vzdělávání v Česku.
• Kromě rodiny a cestování věnuje všechen svůj čas šíření povědomí o svobodném vzdělávání, respektujícím rodičovství a také o dětském traumatu, jeho příčinách a následcích. Sama totiž s komplexní posttraumatickou stresovou poruchou v důsledku vývojového traumatu od dětství žije.

Dlouhé vlasy, krátký rozum

Na Štědrý den v roce 2021 jste na instagramovém účtu zveřejnila výzvu, aby vám lidé posílali komentáře, které dostávají k výchově svých dětí. Lidé se vám nakonec začali svěřovat s vlastními traumaty, které si nesou ze školy či školky. Můžete uvést konkrétní příklad nějaké zkušenosti ze vzdělávací instituce, která se může zdát jako nedůležitá, ale v rozvoji vlastní sebehodnoty a sebevědomí je přitom zásadní? 

Mohu vám říct několik příkladů ze svého života. Uměla jsem číst dřív, než jsem šla do školy. Když jsme četli čítanku, četla jsem dopředu, protože mě zajímalo, jak příběh dopadne. Když mě pak učitelka vyvolala, vynadala mi, že nedávám pozor, že jsem napřed, a musím po každé větě čekat na ostatní. V šesté třídě nám zase učitelka matematiky neustále vykládala, že "dlouhé vlasy, krátký rozum". Tak jsem své milované vlasy shodila, aby už neměla poznámky, ona si ale našla něco jiného. V osmé třídě nám učitel chemie vykládal, ať si nelakujeme nehty, protože čicháme výpary a pak jsme z toho takhle blbé. Může se to zdát jako hloupé střípky, ale když se vám začnou skládat, ze školy vyjdete jako člověk, který místo toho, aby byl na sebe pyšný, si připadá nemožný a neschopný.

Takže sebehodnota je to, co dítě ve svobodném vzdělání má, na rozdíl od žáka navštěvující klasickou školu?

Ano, myslím si, že takové dítě má mnohem větší sebehodnotu a sebevědomí ve všech významech tohoto slova. Je si vědomo samo sebe, že má moc nad svým životem. Děti ve školách reálně moc nemají žádnou, nemohou nic změnit - říct, já tam nechci chodit, s tímhle člověkem nechci trávit čas a tohle nechci dělat. Kolikrát nemohou jít ani na záchod, když potřebují.

Netajíte se tím, že sama trpíte komplexní posttraumatickou stresovou poruchou. Co přesně se ve vašem životě stalo? 

Komplexní posttraumatická stresová porucha vzniká v důsledku takzvaného vývojového traumatu, typicky v dětství. Na rozdíl od jednorázové traumatické události, jako přepadení, znásilnění nebo nehoda, jde o dlouhodobé vystavení dítěte podmínkám nepříznivým pro jeho zdravý vývoj. Jak říká Gabor Maté, lékař, který vystupuje v dokumentu Moudrost traumatu: "Ke vzniku traumatu stačí, když necháme miminko plakat…" V mém případě jsem ještě neodkryla úplně všechno, co ke vzniku komplexního traumatu u mě přispělo, ale obecně to může být vlastně cokoli, co dítě vnímá jako nezvládnutelné, kdy cítí bezmoc, velký strach, zůstane se svými emocemi samo bez pečující blízké osoby. U mě to byl například chybějící otec, kterého jsem poprvé potkala ve 29 letech, a máma, která mi dávala pocit, že jsem se nepovedla. 

Děti neučíme, že mají moc nad svým životem

Další kritika svobodného vzdělávání by ale zase mohla znít - jak takový člověk vydrží v klasickém osmihodinovém pracovním procesu, ve společnosti dalších lidí, kde musí někoho poslouchat?

Proč by měl vydržet, když nechce? Člověk by si měl přece sám určit, co je mu příjemné a co není, vyhodnotit si sám, co mu stojí za to, aby takhle žil. Když mu to nesedí, tak ať jde hledat něco jiného. Tohle je právě ten střet klasické výchovy na školách a svobodného života. Klasické vzdělávání má za následek, že strašně moc současných dospělých žije v módu oběti. Myslí si, že musí něco a někoho poslouchat. Nevědí, že mají moc nad svým životem a že se mohou rozhodnout a dělat třeba úplně jiné povolání.

Například maminka mému muži od dětství říkala, že když chce něco dělat - a to cokoliv - tak je to super. Chodil sice do klasické školy a vystudoval teoretickou fyziku a pak architekturu, ale během svého života se poté během tří- až pětiletých období nořil do různých odvětví - naučil se programovat nebo se zabýval výzkumem v oblasti výživy. Říká, že jde džunglí a bere si a hledá to, co ho baví a zajímá. Tohle je sebeřízení, které děti učí svobodné vzdělávání.

Svobodné vzdělávání nesouhlasí s tvrzením, že dospělí vědí nejlépe, co je pro děti dobré? Ví to nejlépe samo dítě? 

Ano, děti se rodí s vnitřním kompasem - vědí, kdy mají hlad, kdy je jim zima a kdy potřebují obejmout. Evoluce opět nevymyslela, že dítě chce umrznout nebo zemřít hlady, řekne si o to. Čím více ale rozhodujeme za něj, přesvědčíme ho o tom, že jeho pocity nejsou hodnotné. Začne pochybovat samo o sobě, ztratí se samo sobě. Dospělí mu jeho kompas rozbijí tím, že za ním chodí a říkají mu, ať si vezme bundu, protože venku je zima. A tak je to se vším.

Já to dělám například tak, že vezmu své tříleté dceři bundu do batohu a ona si řekne, když ji potřebuje. Ve školách a v rodinách se nikdo neptá na pocity a prožívání dětí, přitom je to velmi důležité. Dítě se pak nenaučí vyznat se samo v sobě a následkem toho se v dospělosti spousta z nás dlouhá léta hledá. Nerozumíme svým pocitům a svému tělu, ztrácíme intuici a nevěříme si. Nevíme, kdo jsme. 

V posledních letech se mluví o závislosti dětí na digitálních technologiích, na počítačových hrách a sociálních sítích. Pokud dítě chce, mám ho tedy nechat trávit čas u počítače nebo mobilu několik hodin denně?

To je velké téma. Když budu dítěti z pozice moci určovat, že teď smí být na počítači jen hodinu, tak se jednoho dne utrhne z řetězu, protože do té doby nemohlo. I v tomto si děti potřebují osahat své hranice. Pocítit, kdy jim už u toho není dobře, že u toho sedí dvě hodiny a bolí je záda nebo je štve, že ztratily spoustu času. My dospělí se to učíme úplně stejně, a pokud máme zdravé vztahy a nemáme černé díry, které potřebujeme zaplňovat, nestane se nám, že bychom u sociálních sítí a počítačových her seděli v kuse, chceme žít reálný život.

I já mám v sobě ohledně technologií různé strachy, ale s tříletou dcerou se o tom bavím, a když jí nabídnu dostatečně zajímavý program, dá mu přednost. Myslím si, že současné děti a dospívající mají počítačové hry často rádi, protože v reálu nemají nad věcmi ve svých životech moc. V online světě mají naopak moc nad vším - kam jdou, co dělají, koho zastřelí, kterou truhlu otevřou. Velké téma tak možná nejsou technologie, ale mít moc nad svým životem. Děti ji necítí a hledají možnosti, kde ji budou mít.

Mohlo by vás zajímat: Stovky lidí se jí svěřily s traumaty z dětství: Píšou mi o bití do krve i zneužívání (3. 1. 2022)

Největší šok pro mě byl, kolik případů sexuálního zneužívání se v těch zprávách objevuje, říká autorka blogu Děti jsou taky lidi Zdeňka Šíp Staňková. | Video: Martin Veselovský