Žiju se dvěma muži a jsem spokojená. Vadí vám to?

Naše rodina, to jsou dva tatínkové, jedna maminka a dvě děti. Nikdo z nás se tu netrápí a je tu dobrovolně. Kdykoli může odejít. Ale neudělá to, protože nám jednoduše nic nechybí.

Foto: Isifa/Thinkstock

16. 1. 2014

Naše rodina, to jsou dva tatínkové, jedna maminka a dvě děti. Nikdo z nás se tu netrápí a je tu dobrovolně. Kdykoli může odejít. Ale neudělá to, protože nám jednoduše nic nechybí. Je to sice trochu neobvyklé a pro někoho snad i extrémní, ale má to spoustu výhod.

Nikdy jsem si tohle neplánovala. Nemyslete si, že jsem někdy snila o tom, že ulovím dva chlápky a oni mě pak budou střídavě nosit na rukou. Ani náhodou. Vzniklo to přesně naopak. Nemohla jsem najít toho pravého. Bylo mi tehdy sedmatřicet a moc jsem chtěla mít děti. Jenže vhodný tatínek se nikde v okolí nevyskytoval.

Tehdy jsme si s jedním mým kamarádem, který na tom byl velmi podobně, slíbili, že pokud si přesně do roka ani jeden z nás nikoho nenajde, uděláme si dítě spolu. Vždycky to mezi náma jiskřilo, ale asi ne zase tolik, aby se z toho vyvinul klasický vztah.

Dali jsme si slib

Rok uběhl a my byli pořád sami. Rozhodli jsme se slib dodržet. Líbili jsme se jeden druhému, takže jsme se jen začali trochu víc scházet a sex nebyl žádný problém. Až když jsem skutečně otěhotněla, začalo se naše kamarádství tak trochu měnit ve vztah, i když bych řekla, že jeho hnacím motorem bylo spíš to miminko než láska.

Koupili jsme si dům, společně ho zařídili, oba se tam nastěhovali, protože součástí našeho plánu bylo samozřejmě i to, že Honza bude dítě vychovávat se mnou. Nechtěli jsme našeho syna připravit o otce jen kvůli tomu, že jsme si nedokázali najít vhodné partnery.

Žili jsme takhle tři roky, užívali si rodičovství, žili spolu, občas se spolu vyspali, pořídili si druhé dítě, druhého chlapečka, ale vztah to nebyl, spíš takové partnerství. Každý z nás měl i svůj vlastní život a oba jsme počítali s tím, že ten druhý jednou potká někoho, do koho se doopravdy zamiluje a pak to budeme muset nějak řešit.

Čtěte také: Vztah na dva dny v týdnu: Může fungovat?

A to se stalo. Potkala jsem Martina a šíleně se zamilovala. Je kliďas a pohodář, takže mě jako spousta jiných neodsoudil za to, že žiju a mám dítě s někým, s kým nechci mít vztah. Všechno do sebe dokonale zaklaplo. Martin je člověk, který nikdy moc netoužil po vlastních dětech, a tak byl vlastně rád, že já už mám tohle vyřešené.

Mí kluci mu nevadí, naopak si s nimi dokonale rozumí. A teď nemluvím jen o těch dvou mrňatech, rozumí si totiž i s Honzou. Možná že mu to takhle vyhovuje ještě víc, než kdybych Honzu doma neměla. Nemá tolik zodpovědnosti, a tak se mu péče o ně bere snadněji spíš jako zábava.

A tak neměl nejmenší problém se ke mně nastěhovat. Máme společnou ložnici, s Honzou jsme měli každý svůj pokoj. Starší syn má jasno v tom, že Honza je jeho táta a Martin je strejda, ten mladší se zatím na nic neptá.

Na pravidla kašleme

Fungujeme jako jedna velká šťastná rodina, Honza s námi jezdí někdy i na dovolenou, někdy jedeme bez něj. Nemáme žádná pravidla, spíš se řídíme tím, co se nám právě chce, nebo na co máme čas. Funguje nám to takhle rok a zatím neproběhly ani žádné velké hádky, maximálně neshody v hloupostech. Asi podobně jako když několik studentů bydlí ve společném bytě.

Jenže tohle je na vážno. A pokud se ptáte, co na to říká naše okolí, tak většina sousedů se na nás samozřejmě dívá jako na zvrhlíky a my jim to nevyvracíme. Naši kamarádi a známí nás respektují a nemají s tím nejmenší problém. Na potkání to nikomu neříkáme, ale zároveň to ani netajíme.

Myslím si, že v době, kdy je tak těžké navázat fungující vztah, a kdy se tolik vztahů a rodin rozpadá, je tohle dobré řešení. Možná v něm a jemu podobných je budoucnost. Podle mě je lepší žít se dvěma muži, než sama a bez dětí.

A to je důvod, proč jsem se rozhodla vám o tom napsat. Třeba to řadě žen usnadní život a rozhodování, možná dodá odvahu...

Lucie