Práci nehledá, živím ho já. Jak to změnit?

Je mi dvaatřicet, můj přítel je o rok starší. Jsme spolu od mých dvaceti, takže to většinou byla divoká studentská láska, kdy jsme žili na hromádce, na nic neměli peníze, místo cestování chodili na večírky a tak dál. Jenomže mě už to nebaví.

Foto: Isifa

9. 2. 2013

Je mi dvaatřicet, můj přítel je o rok starší. Jsme spolu od mých dvaceti, takže to většinou byla divoká studentská láska, kdy jsme žili na hromádce, na nic neměli peníze, místo cestování chodili na večírky a tak dál. Jenomže mě už to nebaví.

Najednou mám pocit, že v mém věku už bych měla mít víc. Že bychom měli přestat být těmi studenty, kteří neřeší, že žijí od výplaty k výplatě a někdy ani to ne. Chci si dovolit hezky zařídit byt, koupit svoje auto, na které je spolehnutí, chci se nebát přivést na svět děti. Nechci se už při každém nákupu dívat na ceny, kupovat jen to levnější.

Abyste tomu rozuměli, já už nějakých pět let pracuju jako grafička v jednom časopise. Mám sice stálou práci, ale moje výplata není nijak slavná. Obzvlášť když vezmu v potaz, že se dost často stává, že z ní neživím jen sebe, ale nás oba.

Válí se doma...

Přítel je sice také grafik, jenže na volné noze, pracuje z domova a čeká, až mu někdo dá nějakou zakázku. Což se samozřejmě děje dost nepravidelně, a když práce není, nejsou ani peníze, a tak domácnost táhnu já.

On je zvyklý, že jídlo v lednici je pořád, a že nájem platit nemusíme, protože náš malý byt jsem kdysi dostala od rodičů. Zpohodlněl a zneužívá toho. Vůbec si ale neuvědomuje, že jakmile budeme chtít mít rodinu, budeme se muset přestěhovat do většího, čili vzít si hypotéku.

Nemůžeme mít děti

Neuvědomuje si, jak vážná teď situace je. Oba přitom víme, že přišel čas, kdy začínáme docela vážně pomýšlet na děti. A přesto odmítá hledat si práci, nějaký stálý příjem, klidně na půl úvazku, jen abychom měli jistotu nějakých peněz.

Občas někam pošle životopis, ale zdá se mi, že stejně tajně doufá, že ho nevezmou. Zvykl si na pohodlí domova a to, že by měl najednou každé ráno vstát a jít někam do "kolbenky", je pro něj nepředstavitelné.

Začínám z toho být zoufalá a on to na mě vidí. Kromě toho mu dost často říkám, že takhle to nejde donekonečna. Známe se tak dlouho, pořád se milujeme jako na začátku a rozumíme si i beze slov, takže na mě musí vidět, že už přemýšlím, zda se toho osudového vztahu nemám vzdát a jít za něčím, co třeba nebude tak harmonické, ale bude to jistější.

Jak ho donutit?

Ani vědomí toho, že ho kvůli jeho lemplovství můžu opustit, ho ještě nenakoplo, aby zabral, začal se snažit svoji situaci nějak změnit. Přitom vím, že o mě taky nechce přijít.

Jak ho ale mám donutit, aby si našel práci a já měla jistotu, že se o mě dokáže postarat, i když budu třeba na mateřské? Pořád jen dokola opakuje, ať se nebojím, že to dopadne dobře, ale pořád se nic neděje. Vůbec nic. Nekouká na inzeráty, nikomu nevolá, neptá se.

Je vůbec nějaká šance, že se takový člověk může změnit? Není to součástí jeho přirozené povahy, že se mu nechce pracovat? Že nemá žádnou zodpovědnost?

Poraďte mi, prosím. Vážně o něj nechci přijít.