Nesnáším lidi. Jsem nemocná, nebo normální?

Nechce se vám telefonovat? Mluvit před cizími lidmi? Raději ustupujete, než abyste se vrhli do konfliktu? Někdy radši zůstanete doma, než abyste šli na místo, o němž víte, že tam bude hodně lidí? A napadlo vás, že můžete být nemocní?

Foto: Isifa.com

Nechce se vám telefonovat? Mluvit před cizími lidmi? Raději ustupujete, než abyste se vrhli do konfliktu? Někdy radši zůstanete doma, než abyste šli na místo, o němž víte, že tam bude hodně lidí? A napadlo vás, že můžete být nemocní?

Sociální fobie, čili pocit úzkosti ze společnosti jiných lidí nebo kontaktu s nimi, má spoustu podob, ale obecně lze říci, že se pozná právě podle výše zmíněných faktorů. K nim si můžete přičíst třeba ještě červenání, když se pozornost obrátí na vás, anebo třeba neustálá snaha mít všechno lepší než ostatní, protože pak ztrácíte sebevědomí.

Lidé, kteří takovou úzkostí trpí, si moc dobře uvědomují, že jí podřizují některé své jednání, a že je tak tento pocit vlastně omezuje, ale nedokáží to změnit, jen tak překonat. To často vede k postupné izolaci, z člověka se stane introvert a samotář. Někdy se tak člověk může cítit dobře a žít spokojený život, v němž potkává co nejméně lidí, ovšem v jiných případech to může způsobit velké deprese vedoucí třeba až k sebevraždě.

Zvracení v davu

Z toho vyplývá, že sociální fobie může být různě vážná. Jsou lidé, kteří nemohou jít ani na poštu, protože by se v dlouhé frontě pozvraceli. Jsou zkrátka zavření doma, protože tam je nikdo neruší. S takovou fází si už jen těžko poradíte sami a je lepší vyhledat lékaře. Mimochodem, nejlépe prý paradoxně zabírá skupinová psychoterapie.

Častější jsou mírnější formy, kdy vám dav lidí prostě jen kazí náladu, nechce se vám v něm být a komunikovat, a tak raději vyhledáváte komornější prostředí, kde nikdo nenarušuje váš osobní prostor. To sice nezní nebezpečně, ale občas vám to může komplikovat život. Například neuslyšíte hrát svoji oblíbenou kapelu, protože se vám nechce do haly, kde budou tisíce lidí.

Co s tím?

Abyste se mohli sociální fobie zbavit, musíte ji nejprve důkladně poznat. Je třeba si říct, že je většinou naučená, získaná až během života. Stejně jako třeba strach z pavouků - když jste byli malí, možná jste si s pavoukem vesele hráli, protože jste neznali všechny ty negativní klišé, která o pavoucích kolují. Pravděpodobně vás pavouci bavili do té doby, než přišla maminka a řekla: "Fuj, zahoď toho pavouka, vleze ti do ucha a prokousne bubínek/ případně do bříška a prokouše žaludek!"

Čtěte také: Nejdivnější fóbie: Strach z výkalů i knoflíků

Z toho vyplývá, že nemáte žádný racionální důvod, proč se bát pavouků, stejně jako lidí. Jistě, možná vám někteří ublížili, ale rozhodně to byla menšina těch, které denně potkáváte, a určitě vám nezlomí srdce ani ruku prodavačka, které se v obchodě zeptáte na funkčnost zboží.

Většinou se sociální fobie rodí z malého sebevědomí, zkresleného sebehodnocení a malé sebeúcty, které ve vás mohly zakořenit už v dětství. U každého člověka ale fobie může vzniknout úplně jinak. K tomu, abyste se jí zbavili, ale naštěstí její přesný původ odhalit nemusíte.

Lék neexistuje, jen trénink

Každý psycholog či psychoterapeut vám poradí řadu cvičení, díky nimž můžete váš pocit úzkosti z druhých lidí zničit, nebo alespoň omezit. V čem tato cvičení spočívají? Zkuste třeba následující úkony v nákupním centru, což je ohnisko výskytu velkého množství lidí. Berte to jako křest ohněm:

1. V nákupním centru vejděte do co nejvíce obchodů. Slušně pozdravte jako první, i pokud si vás prodavači nebudou všímat. Chvíli se rozhlížejte. Při odchodu se podívejte na prodavače a s příjemným pohledem na tváři se rozlučte.

2. Dále zajděte na informace a zeptejte se, jestli se v nákupním středisku nachází třeba čistírna oblečení a případně, kde ji najdete. Budete muset vést rozhovor s úplně cizím člověkem, ale nesmíte si už předem připouštět žádné negativní myšlenky. Naopak, jděte tam s tím, že slečna, která na informacích sedí, je tam přece od toho, aby vám poradila, vlastně na vás čeká.

3. Když už budete v nákupním centru, zkuste celých patnáct minut zastavovat kolemjdoucí a ptát se jich, kolik je hodin. Někteří budou otrávení, ale většina z nich vám jistě mile odpoví a to vám zvedne sebevědomí - vážně není, čeho se bát.

4. Každý běžný kontakt s cizím člověkem berte jako malé cvičení, jako takovou malou výzvu a vždy si dejte nějaký úkol. Například při placení požádejte prodavačku, jestli by vám mohla vrátit obnos jen v určitých bankovkách či mincích. Mějte vždy připravenou odpověď na otázku, na co drobné potřebujete, ať nemusíte improvizovat a zbytečně se nerozhodíte.