Rozchod je jako odvykačka. Psycholožka radí, jak ho přežít, prožít a zpracovat
Jsou rozchody a rozchody. Některé jsou jen nepříjemné, ale ty zásadní bývají hodně bolestné. Konec důležitého vztahu je náročné období, které je třeba zvládnout. Když se nám to podaří a uděláme to správně, muže nás v životě i hodně posunout. Psycholožka Kristina Zemánková objasňuje, co se s námi během rozchodu vlastně děje a co s tím můžeme dělat.
Po rozchodu je důležité průběžně si pokládat otázku, jestli nám to, co děláme, více škodí, nebo pomáhá. "Spadá tam například intenzivní sebeobviňování a hledání, co jsem měl nebo měla udělat jinak. Na jednu stranu je to přirozené, ale na druhou stranu je dobré neházet sám sobě klacky pod nohy," říká Zemánková a zmiňuje pět známých psychologických fází, které po rozchodu přichází: šok, popření, vztek, smutek s depresí a nakonec smíření.
Zásadní fází je smutek a deprese, kterou je podle Zemánkové důležité "si hezky odtruchlit". Popisuje to tak, že se naladíte do stavu, kdy budete sami sobě nejlepším partnerem. "To znamená být k sobě laskavý, a když přijde nějaká emoce, ptát se sám sebe, co můžu udělat, aby mi bylo líp, a jít sobě naproti. Například si pustit hezký film, jít na procházku nebo se vidět s někým, s kým je mi dobře," dává příklad.
"Rozhodně nepomáhá, když budete k sobě mluvit negativně. I když to tak zpočátku nemusí vypadat, rozchod je skvělé období, ve kterém si můžete najít krásný vztah sami k sobě. A právě v něm se skrývá ta nejlepší medicína," zmiňuje odbornice, která si sama prošla rozvodem.
Podotýká, že by nám nemělo připadat divné k sobě začít mluvit hezky. "Mluvíme k sobě pořád, ale nelaskavě. Přijde nám normální říct, že jsem blbá, když rozliju kávu, ale už nám přijde bláznivé říct: 'Jsi dobrá, zvládneme to spolu, mám tě ráda.' A tohle je skvělá příležitost se takový dialog naučit."
Na rozchod nemusíte být sami
Základem "hezkého odtruchlení" je také naučit se neutíkat od vlastních emocí. "Je dobré být sám se sebou a ptát se, proč je mi smutno, co potřebuji. Když si uvědomím, co mi chybí, tak si to pak můžu nějakým způsobem dát," vysvětluje.
Útěk pak poznáme podle toho, že nemůžeme být bez přítomnosti jiných lidí. "Projevuje se tak, že jakmile jsme sami, je nám nutkavě nepříjemně. Řešíme, komu napíšeme, jestli nám někdo píše a s kým kam půjdu," popisuje psycholožka.
Většinou se tak podle Zemánkové cítíme, protože jsou pro nás příliš zahlcují obtížné emoce a nevíme si s nimi rady. Řešením může být vyhledání odborné pomoci nebo zavolání na krizovou linku, která funguje nonstop. "Nejhorší stavy se objevují v noci, protože u nás nikdo není. A je skvělé vědět, že můžeme kdykoliv zvednout telefon a s někým si promluvit, někomu se svěřit. Když rozchod nezvládáme, nemusíme na něj být sami," říká.
Spřátelte se s vlastními emocemi
Existují nástroje, jak se se svými pocity spřátelit. "V první řadě je třeba naučit se emoce cítit," říká psycholožka. "Jedna z možností je sednout si nebo lehnout a vnímat, kde emoci cítím. Napojit se na své tělo. Můžu si uvědomit, že smutek cítím v hlavě, a tak mi hlava třeští, nebo v krku, takže mám stažené hrdlo a nemůžu volně dýchat. Nebo cítím tlak na hrudi, mám sevřený žaludek, těžké nohy… Vnímat své tělo, napojit se na něj a dát mu pozornost, pomáhá zklidnit nervový systém," popisuje Zemánková.
Pokud jsme svými pocity natolik zahlcení, že je nedokážeme vnímat, můžeme používat techniku uzemnění. "Sedněte si na židli a vnímejte povrch, na kterém sedíte. Zda je měkký, tvrdý, studený nebo teplý," radí odbornice. "Při zahlcujících pocitech pomáhá také vnímat prostor kolem sebe. Řekněte si pět věcí, které vidíte, tři zvuky, které slyšíte…"
Poslední technika je jednoduchým způsobem, jak zvládnout pocity stavu ohrožení života, který v nás rozchod biologicky vyvolává. "Jít do těla a vnímat bezprostřední okolí nám pomůže uvědomit si, že jsme v bezpečí. Cílem zmíněných metod je rozvinout všímavost, která nám pomáhá regulovat rozbouřený nervový systém. Ten je rozdrážděný velkou změnou, po které naše psychika vnímá každou změnu jako ohrožující," vysvětluje odbornice.
Obtížné stavy můžeme zažívat také proto, že nám rozchod v dospělém věku může připomínat předchozí rozchody a pocity opuštění, které nás během života potkaly. "Můžou se nám otevřít traumata a zranění z doby, kdy jsme byli na druhých závislí a oni tady pro nás nebyli. Například když nás rodiče poslali na tábor nebo nechali u známých na prázdninách," vysvětluje Zemánková a dodává, že rozchod obtížněji prožívají lidé, kteří zažili v dětství trauma z opuštění.
Brečte a vztekejte se
Kdo che vnímat své pocity, neměl by se vyhýbat pláči ani vzteku. "Pláč nám pomáhá, tělo si jeho prostřednictvím ulevuje od emocí. Emoce jsou biochemický proces, což znamená, že nám v těle něco reálně koluje a my to potřebujeme zmetabolizovat. A k tomu slouží pláč," vysvětluje Zemánková.
Stejně jako pláč je podle ní důležité vyjádřit také vztek. "Najděte si bezpečné místo, kde si můžete zařvat nebo mlátit polštářem. Pomáhá také pohyb jako tanec, skákání nebo běh. Vztek je nádherná emoce, která nám dává energii a má nás chránit. Říká nám, kde jsou naše hranice a že je někdo překročil. Vztek není destruktivní, ale kreativní," říká psycholožka.
Se strachem otevřít se vlastním emocím souvisí podle Zemánkové fakt, že často nemáme zkušenost s tím, že emoce v určitý moment skončí. "Když jsme byli děti, rodiče naše prožívání často zastavovali. Říkali nebreč, nevztekej se. Nemáme vůbec zážitek, když emoce přejde díky tomu, že ji necháme proběhnout. Proto se bojíme emoci pustit, brečet o samotě celou noc a zažít ten příjemný stav, kdy pláč přejde. Stejně tak jako když pustíme vztek, často po něm přijde smích. Každá emoce nás pak nějakým způsobem promění, což je velmi pozitivní," radí odbornice.
Dávejte lásku a doteky sami sobě
Další bod ve zvládání rozchodu je překonat stud, který nám brání požádat o pomoc. "Není to žádná slabost ani obtěžování. Mně samotné pomáhá uvědomit si, že beru jako čest, když mě někdo žádá o pomoc. Daný člověk má ke mně důvěru a obrátí se ně mě ve zranitelné životní chvíli, kdy mu není dobře. Snažím se to tak vnímat i v opačném případě. O pomoc se mi pak říká jednodušeji," podotýká.
Jedna z nejnáročnějších věcí na rozchodu je podle Zemánkové ztráta fyzické blízkosti, kterou přirozeně potřebujeme, protože jsme savci a tvorové žijící ve skupinách. Potvrzují to i výzkumy: Imunita a nervový systém osob, které mají blízký kontakt, je odolnější a lépe se reguluje. "Je to jednoduše naše přirozená potřeba. Je proto v pořádku říct si přátelům o obejmutí nebo pohlazení. Můžeme i poprosit, aby s námi někdo spal v posteli, ale je samozřejmě důležité vyjasnit si hranice," popisuje Zemánková.
Ztráta partnera je podle Zemánkové skvělou šancí, jak si vytvořit dobrý vztah sám k sobě, i pokud jde o fyzickou stránku. "Naše tělo opravdu potřebuje dotyky a péči a je důležité tuto potřebu naplnit. Sám sebe pohladit, obejmout se a užívat si sebepotěšení. Ve chvíli, kdy jste sexuálně neuspokojení, si řekněte, že budete prozkoumávat vlastní tělo a zjišťovat, co vám dělá dobře," radí Zemánková.
"A dejte důraz na láskyplnou předehru i dohru. Nevystřelte pak na nákup, ale zůstaňte chvíli ležet v posteli, dejte si ruku na srdce a břicho, buďte jen sami se sebou a říkejte si, že je vám dobře, že jste rádi, že máte sami sebe. Po orgasmu se totiž vyplavuje oxytocin, který chce, abychom se vázali. A pokud tam není nikdo, na koho se můžeme vázat, můžeme tuto chvíli využít k vázání sami na sebe. Tak se nestane, že bychom měli po sebeuspokojení jakousi pachuť ztráty," vysvětluje.
Partnerovi pište, ale do deníku
Proto také Zemánková nedoporučuje sex na jednu noc. "Krátký kontakt způsobí další pocit opuštění. Když osoba odejde, zůstane v nás něco nedokončeného, zraněného. Na chvíli se nám uleví, ale následně nám bude hůř. Je to, jako když sníte celou tabulku čokolády. Chvíli budete na vrcholu, ale glykémie následně spadne ještě níž, než byla původně," vysvětluje odbornice.
Pokud je to možné, Zemánková také radí nevídat se po nějakou dobu s bývalým partnerem. A když to možné není, je důležité nastavit si vzájemné hranice. "Výzkumy ukazují, že vztah a fyzický kontakt nám přináší dávku endorfinů. Jsme na ni zvyklí a najednou o ni přijdeme. Prožíváme pak něco podobného jako závislý člověk na odvykačce. Na absenci 'opiátů' reagujeme fyzickými příznaky bažení. A nejlepší, jak skončit se závislostí, je ráz na ráz," říká Zemánková. "Je těžké odvykat si na cukr v cukrárně. Po čase se můžete stát kamarády, ale kapitola odvykání a hojení musí být dobře uzavřená."
Zemánková proto doporučuje smazat si z telefonu číslo a poprosit kamaráda či kamarádku, abyste mu mohli poslat zprávu či zavolat, když máte nutkání ozvat se bývalému partnerovi. Také pomáhá psát si deník, do kterého vložíte vše, co chcete danému člověku říct. "Mluvit s bývalým partnerem je impulz, který potřebuje být nějakým způsobem realizovatelný. Ale je dobré realizovat jej zdravým směrem, tedy ne k bývalému partnerovi," vysvětluje.
Rozchod nemá lineární vývoj
Velmi zásadní "lék" podle Zemánkové spočívá v uvědomění, že zpracování rozchodu nemá lineární vývoj. "Náš mozek potřebuje nějakou chvíli, aby si odpočinul a udělalo se nám lépe. Když si mozek oddychne a jeho kapacita se uvolní, znovu se do rozchodu ponoří. Lidé se často ptají, co dělám špatně, že se mi obtížné emoce pořád vracejí, ale je to tak v pořádku. Nevracíme se do stejného místa. Už máme novou kapacitu podívat se na ztrátu partnera znovu, z jiného úhlu, a dočistit ji," popisuje psycholožka.
A kdy jít do dalšího vztahu? Podle Zemánkové paradoxně v moment, kdy máme pocit, že jej nepotřebujeme. "Pokud honem potřebuji někoho dalšího, jedná se o absolutně nevyléčené zranění, které zaplácnu. Takový vztah nemůže dobře fungovat. Je mnohem lepší dojít do fáze, kdy je nám dobře samotnému se sebou a mít vztah už není nutnost k přežití. Jedná se spíš o jakýsi bonus, kdy víme, že kdybychom o něj znovu přišli, tak nás to nepoloží, protože máme sami sebe," vysvětluje.
"Zároveň si nemyslím, že do vztahu by měl člověk vstupovat jen ve chvíli, kdy má vyřešeného sebe a svou minulost. To nemáme nikdy v životě. Vždy zde budou propady, kdy se odloupne nějaká slupka cibule a my zjistíme, že nás dohnalo něco z dětství nebo z jiného vztahu. Pokud se někdo objeví, je dobré mu říct, že naše léčení ještě není u konce, komunikovat, v jaké jsme fázi, a že možná budeme na nějaké podněty reagovat přecitlivěle. Pak si myslím, že vztah může být velmi hojivý a že se můžeme hojit i v rámci nového vztahu. Ne tím, že budu chtít po druhém, ať mě uzdraví, ale tím, že já dělám svou práci a druhý mi poskytuje podporu."
Video: Ptáček: Být s partnerem dlouho šťastný se stává nenormální. Pro děti je rozvod trauma (11. 6. 2022)
