reklama

Přestaňme říkat, že kluci nepláčou. Pláč je normální jako dech, říká psycholog

Psycholog Tomáš Kvapilík se ve své praxi stále setkává s přesvědčením, že muži nepláčou. Právě slzy přitom mohou pomoci uzavřít staré rány. Bez ohledu na to, jestli pláče muž, nebo žena. "Pokud ve vztahu nemohu plakat, nejsem v něm celý," věří terapeut.

Zranitelnost podle psychologa Tomáše Kvapilíka často zaměňujeme se slabošstvím.
Zranitelnost podle psychologa Tomáše Kvapilíka často zaměňujeme se slabošstvím. | Foto: Jiří Hloušek

Podle studie z roku 2016 dobrá komunikace nevede ke spokojenému vztahu. Přesto lidé stále věří, že na komunikaci partnerství stojí, že může zachránit vztah. Jak to tedy je? 

Stojí i nestojí. Komunikace samotná kvalitní vztah nezajistí. I když je někdo charismatický a komunikativní, neznamená to, že má kvalitní vztahy. Komunikace je spíše nástroj pro vztah, terén, ve kterém se můžu pohybovat. Pro fungující vztah jsou ale důležité další věci, jako je zralost, emoční stabilita nebo historie citové vazby. Je to i o jiných aspektech osobnosti než jen o manuálu ke komunikaci.

Jaké konkrétní aspekty osobnosti to jsou?

Často se musíme vrátit do minulosti daného člověka, k tomu, jaký primární vztah prožil. Konkrétně k tomu, zda měl s primární osobou - tedy matkou nebo otcem - milující, akceptující spojení, ve kterém se cítil v bezpečí a jeho potřeby byly vyslyšeny. Pokud ano, je velmi pravděpodobné, že bude takový vztah vytvářet i se svým partnerem. V opačném případě je dost možné, že nebude takového spojení schopný a bude se mu bránit. Navzdory tomu, že je to jeho hluboká, nenaplněná potřeba.

Je zodpovědnost každého vyznat se v tom, co cítí

Setkáváte se ve své praxi s tím, že nefunkční vztah s rodiči rovná se nefunkční partnerský vztah? 

Rovnítko to není. Pokud ale člověk nezažije bezpečné prostředí, ve kterém jsou jeho emoce akceptovány a rodič je navíc nepomůže pojmenovat a zvládnout, mohou mu důležité dovednosti chybět.

Bojíme se ukazovat, co cítíme? 

Ano. Lidé si přitom mnohdy neuvědomují, že sdílet to, jak se cítím, je pro mě i pro toho druhého důležité. Když se v rozhovoru se svým partnerem dotknu něčeho smutného, dovolím si projevit smutek, ukážu slzy, tak si danou emoci prožiju a třeba mi to pomůže celou věc uzavřít. A je to důležité i pro vztah, protože druhý pak uvidí, jak je pro mě daná věc významná, a může podle toho uzpůsobit svou reakci. Jinými slovy: pokud se nedotknu svých emocí, nepřipustím si je a nejsem schopný o nich komunikovat, tak zaprvé v tom vztahu nejsem celý, což mě bude limitovat prožít vztah naplno, a zadruhé ten druhý vlastně neuvidí, co potřebuji. Neví, kdy má zvolnit, kdy mi dát prostor, jak se ke mně chovat. Nedávno jsem například spolupracoval na tvorbě komunikačních karet, které "otevírají srdce" skrze dobře položené otázky, na které se můžete ptát jak sami sebe, tak druhého. 

Tomáš Kvapilík

Tomáš Kvapilík

  • Narodil se v Brně, vystudoval gymnázium a pětiletý obor psychologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Absolvoval sedmiletý systematický výcvik v gestalt psychoterapii.
  • Nyní žije v Praze a pracuje jako psycholog a psychoterapeut v soukromé praxi. Předtím působil jako terapeut v komunitě pro drogově závislé a v Intervenčním centru Spondea pro osoby ohrožené domácím násilím.
  • Cílem jeho práce je pomoci klientům vrátit se do běžného života, najít stabilitu či vypořádat se s utrpením či traumaty.

Co když nevím, co vlastně cítím? 

V první řadě je důležité si uvědomit, že naše prožívání pocitů se liší - někdo si v hněvu potřebuje dát pauzu a na chvíli se vzdálit, někdo potřebuje obejmout. Jako první zkuste své pocity popsat - klidně v metafoře, přirovnání - a v druhé řadě si o to, co potřebujete, řekněte - potřebuji obejmout, potřebuji čas. Je zodpovědností každého vyznat se v tom, co cítí. 

V partnerských vztazích reagujeme na své rodiče

Řeší podle vás muži a ženy různé problémy? 

Nedělám v tom genderové rozdíly. Bez ohledu na pohlaví se dostáváme do podobných situací, do kterých jsme se dostávali s rodiči, a mnohdy nereagujeme pouze na svého partnera, ale částečně i na své rodiče. Když to takhle řeknu, tak to vypadá velmi čitelně, ale jsou to ve vztahu často nevědomé pohyby. Není to o slovech, ale o chování, které nemusí být na první pohled vidět. Dám příklad. Když na mě partnerka začne tlačit s úkoly a nároky, přestanu s ní mluvit a stáhnu se do ložnice. V tomto manévru mohu nevědomě opakovat chování, kdy jsem jako dítě zalézal do pokoje před hyperkritickou matkou.

Takže za všechno můžou rodiče…

Není to o obviňování rodičů, jen je třeba se na problémy ve vztahu dívat celoživotní perspektivou. Tedy uvědomit si, že když se můj partner ve vztahu nějak divně zachová, nemusí se tak chovat proto, že mi to dělá naschvál, ale třeba se v něm spustilo něco, co se odehrálo před pětadvaceti lety. 

Pokud člověk ve vztahu nepláče, není v něm celý 

Setkáváte se ve své praxi stále s přesvědčením, že muži nepláčou? 

Ano, stále. 

Jakým způsobem může toto tvrzení život muže ovlivňovat?

To je samozřejmě velmi individuální. Snažím se především porozumět tomu, kdy se v životě daného muže stala situace, že pro něj bylo nejlepší vzít si za své, že muži nepláčou. Mohlo to vzniknout například v situaci, kdy byl kvůli své emoci - smutku, hněvu, strachu - zesměšňován. A toto tvrzení si osvojil proto, protože potřeboval být od ostatních přijímán a akceptován. Kořeny mohou vést ale také úplně jinam. Například bylo na chlapce v mládí a dětství převaleno hodně zodpovědnosti, protože jeden z rodičů chyběl a on se musel starat o sourozence. Zvykl si tak na roli, že musí být silný a starat se o pláč druhých, na jeho pláč nebylo místo. Aby rodina byla funkční, musel být tím nezlomným, který neukáže žádnou slabinu.

Může strach projevit emoce ovlivnit mužův vztah s partnerkou?

Že muži nepláčou, ještě neznamená, že si daný jedinec nenašel cestu ke svým pocitům a neumí je projevovat jiným způsobem, pouze se brání pláči. Druhý případ ale může být, že pro něj emoce vůbec neexistují. To pak může být překážka ve vztahu, protože člověk je odpojený sám od sebe. Neumí své emoce popsat, na jejich základě se chovat, neumí si z nich vzít informaci, a tím pádem ani reagovat na emoce druhých. To je ve vztahu překážka, protože tím může blokovat vzájemné sblížení a porozumění. Moje filozofie je, že se člověk dobře cítí ve vztahu, ve kterém může být celý. Pokud v něm nemůže plakat, tak v něm celý není. To je podle mě něco, co si zaslouží pozornost. Cokoliv, co mi brání být ve vztahu plně sám sebou, si zaslouží pozornost.

Zranitelnost není slabošstvím  

Souvisí to se zranitelností? Je dobrý vztah ten, ve kterém můžu být zranitelný?

Určitě. Dovolit si být zranitelný je ukazatelem bezpečí a důvěry ve vztahu.

Nezaměňuje se zranitelnost se slabošstvím?

Často ano, proto používám slovo zranitelnost. Slovo slabost mnohdy spouští v lidech obranné mechanismy. Začnou situaci zlehčovat, tvářit se, že se jich to vůbec netýká. Když něco pojmenuji jako svou zranitelnost, je to pro mnohé přijatelnější.

Proč bychom tedy měli plakat?

Za mě je to jeden z velmi účinných ventilů silného prožívání. Ten může být nahrazený jinými způsoby, třeba tím, že se z toho lidé takzvaně vypíšou, půjdou si zaboxovat nebo si zakřičí. Pláč nám byl dán od přírody, používáme jej od prvních vteřin po narození. Proto nevidím důvod, proč bychom na něj měli rezignovat. Vlastně mi přijde nesmyslné o tom vůbec diskutovat. Kde se bere to, že není dobré a důležité brečet? To je, jako bychom se ptali, jestli je dobré a důležité dýchat. Vidím v tom stejný princip. Proto mi věta "Kluci nepláčou!" vůbec nedává smysl.

Tělo vám dá signál, když s vámi někdo manipuluje

Vybíráme si partnerské vztahy vědomě?

Nějaká část volby asi vždy zůstane nevědomá a je to tak přirozené. Může to být ozvěna vztahů, jež jsme měli v minulosti, v dětství, která nás vede po značkách, které nevidíme. Ale to neznamená, že nemůžeme naší volbě částečně porozumět a rozklíčovat ji. Důležité je, abychom si především uvědomovali a vnímali, když nám někdo ubližuje nebo když si sám nabíhám do dalších zranění.

Jak se ale projevuje například manipulativní chování?

Existuje spousta návodných článků, které zmiňují například znaky manipulátora. Já vnímám jako mnohem užitečnější zastavit se nad samotnou definicí manipulace. Moje definice je, že jde o chování, jímž naplňuji nějakou svoji potřebu, která ale není vyslovená. Zastírám to, co potřebuji, a člověka manévruji k tomu, aby mou potřebu naplnil. Na jednu stranu můžu partnerovi říct: "Jsem si teď hodně nejistý, nepřeju si, abys chodil do klubu". To je otevřené sdělení. Nebo to můžu říct jinak: "Hele přibrals, stejně tam nikdo nebude, bude pro tebe lepší, když zůstaneš doma." Otevřeně nepojmenuji, že mám strach, že tu osobu ztratím a že si nevěřím, i když je to často ten hlavní důvod.

Jak poznám, že někdo manipuluje se mnou?

Doporučuji všímat si pocitů a signálů svého těla. Emoce a tělo zachytí, že tady něco nehraje. Nějak se v tom nebudu cítit dobře, nebudu chápat, o co tady vlastně jde. Mé doporučení pro tento moment je dát si odstup. Nedělat hned nějakého rozhodnutí, ale říct si: "Něco mi na tom nesedí, ještě si to promyslím." Během té doby se to v člověku usadí, může to vidět jasněji a také tím může získat čas s někým to probrat. 

A co situace, kdy se jedna strana urazí a s tím druhým nemluví? Je takové chování v pořádku?

To je samozřejmě otázka. Může to být manipulace, záměr trestat, vychovávat toho druhého. Může to být ale také snaha hledat bezpečí. Opět se tam může odehrávat scénář z předchozích vztahů. První otázka je, jestli ustojím, že se mnou druhý nemluví. V momentě, kdy přijmu, že se mnou partner nekomunikuje, možná se to celé začne vyvíjet jinak. Třeba to přijde o ten náboj, když řeknu: "Dobře, tak si dej čas, jestli ho potřebuješ, já tady na tebe počkám." Když na někoho tlačíme, tak se ten druhý ještě více uzavře. 

Často se mluví o tom, že dnešní generace třicátníků na vztazích málo pracuje. Vztah nefunguje, tak jdou o dům dál. Kdy ale opravdu nemá cenu o vztah dál usilovat a je lepší se rozejít? 

Stejně jako spousta lidí žila v tom, že co se týká výchovy, tak jsou všechny děti stejné a platí na ně to stejné, tak si to myslí i o vztazích. Že to ale sousedi dělají tímto způsobem, neznamená, že to tak bude fungovat i u nás. Proto podle mě nejde říct: "Až se stane tohle nebo když nefunguje tohle, tak se rozejděte." Pokud budeme usilovat o nějakou univerzální odpověď, nerespektujeme jedinečnost našeho vztahu. Někomu po prvním roce vyhovuje společné bydlení, po třetím roce potomek, chození na večeři jednou týdně, někomu ale ne. Odpověď tedy může znít, že si každý pár může vztah, sexuální život i rozhodnutí k rozchodu vyřešit po svém.

Mohlo by vás zajímat: Ptáček: Být s partnerem dlouho šťastný se stává nenormální. Pro děti je rozvod trauma (11.6.2022)

Dítě má základní potřebu mít vztah s oběma rodiči. Pokud se jeden snaží vymazat mu toho druhého z hlavy, zlomí ho a zničí mu celý život. | Video: Daniela Drtinová

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama