reklama
 

6 mýtů o znásilnění, které je třeba vyvrátit

Každý den policie v České republice zaznamená jeden až dva případy znásilnění. Přitom se ale předpokládá, že pouhých osm procent případů ženy skutečně nahlásí.

Foto: Profimedia.cz

Každý den policie v České republice zaznamená jeden až dva případy znásilnění. Přitom se ale předpokládá, že pouhých osm procent případů ženy skutečně nahlásí. Většinou si to nechávají pro sebe. Nechtějí o tom mluvit, stydí se, případně pachatele dobře znají a samy před sebou ho omlouvají.

Takže o znásilnění se sice možná nemluví tak často jako dříve, ale to rozhodně neznamená, že by se také přestalo dít. Podle oficiálních statistik se se sexuálním násilím alespoň jednou za život setká každá čtvrtá žena. Reálná čísla však mohou být ještě mnohem víc alarmující.

Pojďme se tedy preventivně podívat, jaké největší mýty o znásilnění ve společnosti panují:

Mýtus č. 1: Pachatel je cizí člověk

Většina lidí se domnívá, že násilník je cizí člověk, který číhá někde v parku za stromem. Bohužel to bývá spíš naopak a málokdy je oběť náhodná. Pachateli jsou většinou bývalí milenci, kamarádi, příbuzní, kolegové, ale i současní partneři a podobně. Rovněž místo nemusí být nutně noční park nebo tmavá zapadlá ulička. Naopak jsou to místa, kde se cítíme bezpečně, denní hodiny nebývají výjimkou.

Mýtus č. 2: Motivem je sexuální touha

Nabízí se myslet si, že pachatel má v životě nedostatek sexu, a tak si musí sex zajišťovat násilím. Jenže muži, kteří se dopouštějí znásilnění často žijí v naprosto standardním vztahu. Existují studie, které ukazují, že při znásilnění jde spíš o moc, než o sex. Zásadními motivy pro znásilnění jsou vztek, sadismus a siláctví. Sex je při něm vlastně používán jen jako zbraň, díky níž pachatel dosáhne moci. Mimochodem, každá pátá znásilněná žena byla znásilněna vlastním partnerem nebo manželem.

Mýtus č. 3: Pachatel je psychicky nemocný

Jen pět procent mužů, kteří spáchali znásilnění, je doopravdy nemocných. Právě proto, že se to nejčastěji děje mezi známými a blízkými lidmi, násilník není žádný patologický jedinec, ale naopak za běžných okolností splňuje všechny představy o normalitě.

Mýtus č. 4: Oběť si za to může sama

Podíváte-li se na statistiky, zjistíte, že rozhodně neplatí, že by všechny znásilněné ženy chodily vyzývavě oblečené a potulovaly se samy po nocích. Jak už jsme zmínili, při znásilnění většinou nejde o sex jako takový, proto pachateli příliš nezáleží ani na vzhledu, oblečení či věku své oběti. Navíc ani minisukně a výstřih nejsou omluvou pro takové jednání. I vyzývavá žena musí mít právo volby, a to při znásilnění chybí.

Mýtus č. 5: Oběť při znásilnění křičí

Oběti nemusí při znásilňování hystericky křičet a plakat. Stává se, že naopak naprosto ztuhnou a nejsou schopné pohybu, slova a křiku už vůbec ne. Odborníci to vysvětlují podobně jako reflex, který má například zajíc, když vběhne do vozovky. Místo aby utíkal pryč, když vidí světla auta, zůstane stát na místě. Čili to, že oběť znásilnění nekřičí, tedy neznamená, že s tím souhlasí a že se nechce bránit.

Mýtus č. 6: Hlavně se nebránit

Možná jste už slyšeli radu, že násilníkovi je lepší se nebránit, protože se tak alespoň vyhnete dalšímu násilí a případným zraněním. Jenže nikdy nemáte jistotu, že to znásilněním skončí a pak vás pachatel nechá jít. Nikdy nemáte jistotu, zda to neudělá znovu a zda nebude následovat únos, mučení či zavraždění. Obecně je tedy sebeobrana tou nejlepší volbou. 

Zdroj: telegraph.co.uk a stopznasilneni.cz

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Sex před webkamerou nám zachránil manželství!

Intimní rovnoprávnost: Vyholit se? Jen když ty taky!

Vražedné přilby: Schumimu nepomohla, pomůže vám?

Pomsta odhozené manželky. Dianne se po rozvodu kvůli mladší milence náramně baví | Video: Instagram/Dianne Laurance
reklama
reklama
reklama