Vůbec ničeho nelituju, jen mám potřebu někomu říct, co hrozného jsem provedla, jinak se tím asi udusím. Jména a detaily mého příběhu samozřejmě neprozradím, ale přesto vám povím, jak jsem svoji nejlepší kamarádku v podstatě donutila rozejít se s mužem jejího života.

Tedy tak ho alespoň často nazývala. A je pravda, že s nikým jiným nikdy netrávila tolik času, o nikom takhle nebásnila, nikdy předtím jsem ji neslyšela mluvit o svatbě, nebo dokonce o dětech. Byla na něm doslova závislá, neudělala bez něj ani krok, najednou přestalo být "já", ale bylo jenom "my".

Když už se mi během toho strašného roku, co spolu byli, podařilo ji někam vytáhnout (což bylo asi tak jednou do měsíce), zdržela se sotva hodinu a už zase musela běžet za ním. Ani večer nikam nechodila, prostě trávili každou volnou chvilku sami doma, nebo vyráželi ven jen ve dvou.

Vykašlala se na mě

Připadalo mi to od ní tak sobecké. Známe se už od školky, s nikým jsme si nikdy nebyly bližší a vždycky jsme zastávaly heslo, že přátelství je mnohem důležitější než všechny vztahy. Vím, že ona potřebuje být ve vztahu mnohem více než já. Přiznávám, že jsem většinou propagátorem single života a zatím mě v tom všichni muži kolem mě svou sociální nemotorností a hloupostí jen utvrzovali.

Nicméně její partnery jsem vždycky respektovala, ba co víc, skvěle jsem s nimi vycházela a automaticky se stávali mými přáteli. Jenže tenhle... Ten si ji uzurpoval celou pro sebe a ona se vůbec nebránila. Skočila mu na to a na mě se úplně vykašlala.

A tak jsem se rozhodla jednat. Nejprve jsem se začala tvářit, jak jí to strašně přeju, jak je to skvělé a jak ho mám ráda. Potom jsem začala mít lehké narážky na to, že ji drží pěkně zkrátka. A když mi tvrdila, že on jí nic nenakazuje, že to ona všechno dělá dobrovolně a z lásky, opáčila jsem, že on je evidentně zkušený manipulátor, a tak si ona ani nevšimne, že dělá přesně to, co on chce.

Oběť manipulátora

K dobru mi byla historka o naší společné starší známé, kterou její muž dlouho týral tím, že jí zakazoval všechny kamarádky, rodinu, zavřel si ji do zlaté klece a ona se stala jeho zlatým pokladem. Připomínala jsem to své kamarádce pořád dokola, přikrášlené o detaily, které jakoby z oka vypadly jejímu vztahu.

Když s ní například partner jednou nemohl jet na narozeninovou oslavu k jejím rodičům, protože musel o víkendu výjimečně do práce, hned jsem toho využila a naočkovala ji, že si práci vymyslel, jen ji chce postupně donutit k tomu, aby nikam nejezdila, raději zůstala doma, aby se o ni nemusel dělit ani s rodinou...

Každou jejich drobnou hádku, o které mi vyprávěla třeba jen do telefonu, jsem dokázala obrátit proti němu. A ona si to samozřejmě nenechávala pro sebe. Svěřovala se mu se svými obavami. On jí samozřejmě tvrdil, že ji k ničemu nenutí, že může mít svobody kolik chce.

Čtěte také: Jak přežít rozchod s úsměvem? Seber se a běž!

Tím jsem ji donutila, aby začala zase chodit mezi své kamarády. Jenže když šla, proesemeskovali spolu celý večer, protože to bez sebe zkrátka nemohli vydržet. Takže jsem zase nastoupila na scénu a říkala jí: "Vidíš, neustále tě kontroluje! Musí nad  tebou mít pořád přehled!"

Protože jsem jí za celý náš život nikdy neradila špatně, nikdy jí nepřála nic zlého, naopak jsem jí nejednou pomohla, neměla důvod mi nedůvěřovat. Uvěřila, že je něco špatně, i když vlastně jeho argumenty zněly logicky. Jenže si doma stěžovala a hledala problém tak dlouho, až toho on začal mít plné zuby.

Nejprve na ni začal jen kašlat. Chtěla svobodu, tak ji dostala. Což se jí ale samozřejmě nelíbilo a hádky už jsem ani nemusela vyvolávat. Výsledkem bylo, že on přestal mít chuť být s někým, kdo evidentně neví, co chce, hledá chyby tam, kde nejsou, a nikdy není spokojený.

Takže se rozešli

A já dosáhla svého. Kamarádka se rovnou od něj nastěhovala ke mně, společně jsme pro ni hledaly nový byt, zase si byly blízké, zase jsme spolu chodily cvičit, na kafíčka, do kina, večer do baru... Zase společně hledáme toho pravého, a ani jedna z nás pořád nemůže najít něco, co by mohlo být navždy. Takže si povídáme o našich objevech, smějeme se přešlapům, případně brečíme, když se z někoho nadějného vyklube nějaký parchant.

Určitě si dřív nebo později jedna z nás najde vážnější vztah, ale jak znám sebe i ji, už nikdy to nebude tak strašně intenzivní, jako to bylo s tím, kterého jsem od ní odehnala. Nevím, jestli je to špatně nebo dobře, ale jsem si jistá, že našemu přátelství to prospělo. A přátelství je přece důležitější než láska, ne?

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Mít dítě ve dvaceti: Nejlepší, co se mi mohlo stát

Vyhrožoval mi sebevraždou, když ho opustím

Vstoupit do galerie | 12 Nejkrásnější letní boty: Elegantní, pohodlné, do práce i na pláž

Vstoupit do galerie | 12 Fenomén selfies: Není to už nuda?