Vyhrožoval mi sebevraždou, když ho opustím
Když mi bylo 19, byl má první velká láska. Když mi bylo 29, rozváděla jsem se. "Odjedu do Nepálu a skočím z nejvyššího kopce, na který dokážu vylézt. Budeš mě mít na svědomí," vyhrožoval. Musela jsem se smát.
Když mi bylo 19, Patrik byl má první velká láska. Když mi bylo 29, rozváděla jsem se.
"Odjedu do Nepálu a skočím z nejvyššího kopce, na který dokážu vylézt. Poletím dost dlouho, abych na tebe mohl celou dobu myslet. Budeš mě mít na svědomí," vyhrožoval. Musela jsem se smát.
Svůj příběh o velké lásce, která nakonec špatně dopadla, a o tom, že vydírání má své hranice a že nevěra se může vrátit zpátky jako bumerang, nám poslala paní Milena O. z Berouna.
Doteď jsi byla ta nejkrásnější ty
Do Patrika jsem se opravdu zamilovala. Dneska už vím, že nebyl jen má první velká láska - představoval také možnost, jak vypadnout z domova, kde jsem nebyla šťastná. Ale to na intenzitě mých citů nic neměnilo.
Doporučujeme: Rozvedená? To je špatná matka - a může si za to sama!
Byl prostě úžasný. Mladý, krásný, velkorysý. Pracoval na kriminálce. Rok a půl mě živil, abych mohla dostudovat. Měl neskutečnou paměť a všeobecný přehled. Dodnes si pamatuji, jak jsem se učila na státnice. Stál u žehlicího prkna a sypal z hlavy informace, o kterých jsem neměla ani zdání. Pol Pot a rudí Khmérové, válka ve Vietnamu, kořeny baskických separatistů... Dával mi přednášku se žehličkou v ruce, já si zapisovala a v tu chvíli ho bezmezně obdivovala. Tehdy jsem dokonce milovala i způsob, jakým žvýká při jídle...
Otěhotněla jsem měsíc po státnicích a byla jsem z toho zoufalá. Chtěla jsem pracovat, cestovat, poznávat. Nebyla jsem na roli matky ani trochu připravená. Ale Patrik dítě moc chtěl a já nechtěla přijít o něj. A tak jsem se vdala a porodila.
První zádrhel nastal hned při příjezdu z porodnice. Unavená, rozbolavělá, ale šťastná jsem držela v ruce naši dceru. Manžel z ní byl prostě nadšený. "Doteď jsi byla ta nejkrásnější ty," řekl mi s pohledem na ni. A já poprvé zapochybovala o tom, kam povede naše láska.
Udělal jsem chybu...
Když byl dceři rok, pozvala mě na svatbu kamarádka Irena. Na gymplu jsme byly nerozlučná dvojka a já se moc těšila. Manžel mě doprovázel. Irena se mu zalíbila na první pohled, a tak jsme se občas scházeli ve čtyřech, dvě manželské dvojice.
Váš příběh: Rozvod na spadnutí: Bratr spal v matčině posteli
Jenže jim to neklapalo a do roka od svatby se rozvedli. Patrik jako by ztratil hlavu. Začal Irče nadbíhat. Stál pod jejími okny a škemral, aby ho pustila nahoru. "Udělal jsem chybu, že jsem se oženil. Ty jsi žena pro mě, měl jsem na tebe počkat," přemlouval ji. Byla z toho nešťastná. O to víc, že by se jí možná i líbil, kdyby se setkali za jiných okolností. Jenže muže, který blázní za jinou a má doma dvouleté dítě, prostě nechtěla. Tak ho posílala domů za mnou, domlouvala mu - a všechno mi poctivě vyklopila...
Tehdy mi už došlo, že někde je velká chyba, nicméně trvalo to dalších šest let, než jsem sebrala sílu a odvahu věci změnit. Šest let pochybností, trápení a manželových nevěr. Mezitím jsem konečně nastoupila do zaměstnání a holčička rostla, zatímco moje bezmezná manželská láska pomalu odumírala.
Deset růží za deset let
Dceři bylo osm let, když jsem potkala manžela, jak se vede za ruku s kolegyní z práce... Zdvořile a s úsměvem jsem pozdravila. Už jsem nežárlila, poslední rok jsem i já měla milence, jehož láska mi vracela sebevědomí. A přesně v tu chvíli mně došlo, že kvůli dítěti v manželství oba marníme čas, který můžeme věnovat někomu, kdo ho ocení daleko víc. Žádost o rozvod jsem podala ještě ten týden.
Kupodivu - pro mého muže to byl naprostý šok. Přestože měl bokovky skoro po celou dobu našeho manželství, vůbec by mu nepřišlo na mysl, že bych mohla mít někoho jiného já. Že už ho ani trochu nemiluji. Byl si sám sebou tak zatraceně jistý...
Čtěte také: Žili jsme spolu třicet let, opustil mě kvůli studentce
Den nato mi přinesl kytici růží. Deset růží za deset společných let. "Neodcházej," prosil. "Miluju tě. Vím, že je absurdní říkat něco takového manželce, která právě přiznala, že má milence. Která se chce rozvést. Ale já tě potřebuju. Život bez tebe si neumím představit."
Jenže já jsem si ho už představit uměla...
Skočím z nejvyššího kopce!
A tak jsem na rozvodu trvala. Manželův šok se změnil ve zděšení a posléze v zoufalství. Nejspíš se nedokázal smířit s tím, že někdo, kým si býval stoprocentně jistý, o něj prostě přestal stát. A tak se přemlouvání změnilo ve vydírání.
"Odjedu do Nepálu a skočím z nejvyššího kopce, na který dokážu vylézt. Poletím dost dlouho, abych na tebe mohl celou dobu myslet. Budeš mě mít na svědomí," vyhrožoval.
Trochu mi ho bylo líto, ale té teatrálnosti jsem se musela smát. "To je ale pitomost! Nicméně jestli je to tvoje cesta řešení problému, nemohu ti v ní bránit," pokrčila jsem rameny. S tím jsme se rozešli a posléze i rozvedli.
Nebojte se, neskočil... Ani z Mount Everestu, ani odněkud jinud. Trvalo sice dlouho, než se s rozvodem vyrovnal, nicméně dnes už se v klidu setkáme a pozdravíme. Čas zahojil všechny rány - mé zklamání a žárlivost z jeho nevěr, jeho ukřivdění, že byl nakonec nečekaně a proti své vůli opuštěn. Rozešli jsme se civilizovaně, a tak se s tím dobře vyrovnala i dcera, která hladce přijala mého druhého muže i fakt, že má dva tatínky.
Nevím sice, jaké ponaučení přinesl rozvod mému bývalému, ale jsem si jistá, co dal mně: Přesvědčení, že než dělat kompromisy, které hluboce zraňují, byť kvůli dítěti, je lepší být sama. Jistotu, že dokážu žít na vlastních nohou. A také velké zadostiučinění.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Příběh chlapce bez nohou: Plakali byste. On se směje
Holčička přežila potrat - matka ji teď zbožňuje
Intimní rovnoprávnost: Vyholit se? Jen když ty taky!
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
