Třikrát jsem byla těhotná, ale děti nechci. Nikdy

Co vede ženu k tomu, aby se dobrovolně rozhodla vzdát se možnosti být matkou?

26. 3. 2015

Když mi bylo 19, otěhotněla jsem. Byla jsem zamilovaná a na nějakou ochranu jsem při sexu kašlala. Ani na chvíli mě tehdy nenapadlo, že bych si dítě nechala. Když jsem šla na potrat, byla jsem vyděšená, ale rezolutní. Jenže pak jsem otěhotněla ještě dvakrát.

Znovu se to stalo, když mi bylo 24, a potom 27. Pokaždé jsem šla na potrat. Už ne tak lehce. Věděla jsem, že teď děti nechci, ale netušila, zda toho kroku jednou nebudu litovat. Ale nelitovala jsem ani na chvilku. V pětatřiceti jsem mohla být matkou šestnáctiletého, desetiletého a osmiletého dítěte.

Vzpomínám si, že když jsem si to tehdy uvědomila, totálně mě ta představa vyděsila. A ani dnes, kdy je mi 41 let, mě takový život ani trochu neláká.

Nikdy jsem si nehrála na mámu

Tenhle pro mě naprostý horor prostě ani trochu nezapadá do mého vztahu k mateřství a do všeho, co chci v životě dělat. Chci stále zkoušet nové věci, poznávat lidi a pracovat sama na sobě. Mateřství mě vůbec nikdy nefascinovalo - ani teď, ani když jsem byla malá holka. Nikdy jsem nesnila o miminku, nepředstavovala si, jaké to bude.

Jistě to má co dělat s prostředím, kde jsem vyrostla a tím, jak jsem byla vychovaná. Když jsem vyrůstala, pozorovala jsem, jak se postavení žen začínalo měnit. Už to nebyly jen maminky na plný úvazek, najednou se i ženy začínaly zajímat o svoji kariéru.

Vím, že jsem divná

Dnes jsou matky, které dokážou skloubit rodinu i úspěšnou kariéru dohromady, všude kolem mě. V praktické rovině dokážu pochopit, že to možné je, ale v té emoční tomu nerozumím. Já pro to zřejmě nejsem správně uzpůsobená.

Takže když i ve svém věku lidem kolem sebe stále ještě říkám, že nevím, jestli chci mít děti, a že se ještě necítím být na to připravená, ve skutečnosti tím myslím, že nevěřím, že bych mohla dělat všechny ty věci, které v životě dělat chci, a zároveň být dobrou matkou. A navíc nejsem ochotná to zjišťovat.

Myslím navíc, že tam ani tak nejde o to, že bych se bála, že nezvládnu péči o děti. Naopak si myslím, že v tomhle směru bych byla dobrá máma. Kromě toho mám rodiče, kteří by mi jistě rádi se vším pomohli. Jenže ono jde naopak spíš o to, že mě děsí moje skryté pečovatelské pudy.

Čtěte také: Nemůžu mít děti: Cítím, že žiju zbytečně!

Bojím se, že bych se do mateřství vrhla po hlavě a byla bych schopná obětovat mu všechno. Že bych kvůli dětem zahodila všechno, čeho jsem v životě chtěla dosáhnout, a právě toho bych pak jednou litovala. Přesně to se totiž stalo i mé matce.

Ona sice tvrdí, že mít dvě děti je to nejlepší, co ji kdy potkalo, a že by za nic neměnila, ale zároveň přiznává, že ji občas popadne smutek z pomyšlení, co všechno kvůli mateřství obětovala a nestihla.

Nevěřím si, vzdávám to

Vím, že někteří lidé moje důvody označí za sobectví, jenže takoví lidé jsou buď hlupáci, anebo perfektní rodiče, kteří jsou sami se sebou natolik spokojení, že mohou kritizovat jiné. Nejsem si každopádně jistá, jestli mi na názorech takových lidí záleží. Mimochodem, také interpretace, podle níž jednoduše nemám ráda děti, je také zcela mylná.

Jde prostě jen o to, že sama sobě nevěřím, že bych dokázala všechno zvládnout. Navíc mám pocit, že teprve teď jsem dokázala poznat sama sebe, zjistit, co v životě chci a cítit se dobře. Neumím si představit, jak těžké by to bylo potom, co by mi tuhle rovnováhu narušilo těhotenství a mateřství. Možná, že i to časem pochopím a zjistím, že by to v pohodě šlo, jenže to už dávno nebudu v plodném věku.

(Zkracený úryvek z knihy esejí různých autorů Selfish, Shallow, and Self-Absorbed.)

Photo credit: Dee'lite / Foter / CC BY