Přišla z Ukrajiny a tady se jí splnil sen...
Malá černovláska Larysa Rubets disponuje neuvěřitelnou vnitřní silou a motivací. Šla si tvrdě za svým snem, vystudovat vysokou školu a mít v životě úspěch. Nyní pracuje v Praze v laboratoři, navštěvuje semináře osobního rozvoje, podniká a chce pomáhat lidem.
Někteří lidé mají ten dar, že vás dokáží, jak se říká nakopnout, vyburcovat, či přímo vytáhnout z bahna a postrčit dál. Měla jsem to štěstí a jednoho takového človíčka potkala.
Malá černovláska Larysa Rubets disponuje neuvěřitelnou vnitřní silou a motivací. Z malé horské vesničky daleko na Ukrajině se dokázala protlouct navzdory chudobě, opovržení i samotě. Překonala tisíce kilometrů, pracovala za pár korun a brala práci, nad kterou by většina lidí opovržlivě mávla rukou. Šla si tvrdě za svým snem, vystudovat vysokou školu a mít v životě úspěch. Nyní pracuje v Praze v laboratoři, navštěvuje semináře osobního rozvoje, podniká a chce pomáhat lidem.
Jaký byl tvůj život na Ukrajině?
Narodila jsem se v malé vesnici v horách. Lidé tam žijí chudě, sami si pěstují brambory a fazole. Někdo má možnost pracovat ve státních službách, ale když chce člověk dělat kariéru, musí odjet do zahraničí nebo do velkých měst. Moji rodiče jsou prostí lidé, nemají vysokoškolské vzdělání. Když jsem byla malá, vždycky mě lákalo studovat na vysoké škole. Bavila mě anatomie člověka a biologie.
Jako dítě jsem pomáhala rodičům na zahradě, starala jsem se o kozy, kuřata, slepice... Neměli jsme moc hraček, natož počítač. Hodně jsme si hráli u řeky a vymýšleli jsme různé hry. Od rodičů jsem toho moc nechtěla, protože jsem věděla, že nemají peníze.
Byla jsi brzy samostatná…
Od páté třídy se o mě starala moje starší sestra. Tatínek byl pořád pryč, jezdil vydělávat do Ruska, ale mámě žádné peníze nedával. Živila nás sama a potom přišla o práci a musela odjet pracovat do zahraničí, za což jsem jí vděčná. Sestra mi vždycky ráno dala seznam úkolů na celý den.
Když mi bylo 16, vdala se, měla dítě a také musela odjet za prací do Čech. Tak jsem zůstala sama s malou neteří, kterou mi sestra nechala na starost. Chyběli mi rodiče, často jsem se cítila opuštěná, ale věděla jsem, že to jinak nejde. Ale to, že jsem byla od malička zvyklá tvrdě pracovat, mi později hodně pomohlo. Naučila jsem se práci milovat.
Toužila jsi studovat vysokou školu. Jaké jsi měla šance, že tě přijmou?
Byl to můj obrovský sen. V duchu jsem si říkala, že budu první člověk z naší rodiny, který má vysokou. Ale taky jsem věděla, že bez peněz na Ukrajině nejde udělat ani přijímačky. Ale jak se říká: „Pokud je sen dostatečně velký, na faktech nezáleží."
Zajímala jsem se hodně o biologii, po škole jsem se ji chodila doučovat a připravovala jsem naukové práce o vzácných rostlinách. Jedna práce mi trvala dva roky. Chodila jsem po horách, sbírala rostliny, fotila, učila se poznávat vzácné byliny. Když mi bylo šestnáct, vyhrála jsem s touto prací první místo v konkurzu do MAN - Malá akademie nauk, což mě posunulo blíže k možnosti studovat.
Základní škola na Ukrajině má 9 tříd, potom jdeš buď na gymnázium, nebo pokračuješ dva roky, což už je střední vzdělání. Teprve potom se dělají přijímačky na vysokou. Mně se podařilo to, že jsem studovala jen deset tříd a jedenáctý ročník externě. Moc jsem se těšila na vysokou a nechtěla jsem dál čekat.
Ale máma mi nechala vystavit pas do Čech, protože byla přesvědčená, že se spíš vyplatí, abych šla pracovat do továrny, než studovat, protože na to nemáme peníze. Tak jsme uzavřely dohodu: Zkusím udělat přijímací zkoušky na Přírodovědeckou fakultu na Užhorodské národní univerzitě, a když mě nevezmou, půjdu do továrny.
Bylo to tedy dost zásadní. Jak dopadly zkoušky?
Užhorod leží asi 260 km od naší vesnice. Jela jsem sama, což byl pro mne docela stres, většinu dětí doprovázeli rodiče. Bylo to jen na mě. Měla jsem obrovský strach, ten den měl rozhodnout o mojí budoucnosti. Když vyhlašovali výsledky a vyslovili moje jméno, téměř jsem nedýchala. Ale nabrala jsem plný počet bodů a radostí se rozbrečela. Byla jsem přijata na státní studium.
Co rodiče, jak reagovali?
Měli velkou radost, přestože to pro ně byly výdaje.
Jak tedy vypadalo tvoje studium?
Bydlely jsme s kamarádkou na ubytovně, domů jsem moc nejezdila, protože cesta byla drahá. V ubytovně jsme měly docela drsné podmínky, okna netěsnila, sprcha nic moc, jedna kuchyňka na celé patro. Pamatuji se, jednou jsme měly chuť na sladké, tak jsme po ubytovně posbíraly prázdné láhve, koupily jsme si oplatky a byly jsme strašně šťastné.
Každý den jsem chodila 40 minut pěšky do školy a potom zase zpátky. Často jsem marodila, trpěla jsem na různé záněty. Navíc jsem byla dost silná a oblékala se po second handech, což mi přinášelo posměch od mých spolužáků. Dokonce spolužák Michal (má první láska), který pocházel z města, se mi smál, že jsem tlustá, a že jsem z vesnice. Říkal, že nejsem dost dobrá, abych byla jeho holka.
Když jsem studovala druhý ročník, přišla za mnou sestra a řekla, že máma je hodně nemocná a nemůže mě dál podporovat. Musela jsem se rozhodnout, co dál. Od otce jsem peníze skoro nedostávala.
Co jsi podnikla?
Odjela jsem pracovat do Čech s tím, že budu studovat dálkově. Chtěla jsem dokončit školu a finančně pomáhat mámě. Peníze na vízum jsem si musela půjčit. Bylo těžké loučit se se spolužáky a s Michalem. Studovala jsem obor biologie, ekologie a chemie, takže jsem mohla pracovat ve škole, v ekocentru nebo v laboratoři. To bylo ovšem v nedohlednu. Nastoupila jsem do pekárny na linku.
Jak ses cítila v cizí zemi a jaké byli reakce místních?
Dělala jsem takovou špinavou práci, brala jsem, co se dalo. Pokaždé jsem slyšela: „Ukrajinka, to vůbec ne." Ať už šlo o práci nebo ubytování. Je těžké být tolikrát odmítnuta, a přitom si udržet víru, že to jednou skončí. Stávalo se, že jsem musela přespávat ve skladě, protože jsem nemohla sehnat bydlení. Dokonce jsme se octli s taškami na ulici, byla půlnoc, zima a neměli jsme kam jít.
Jednou, když jsem pracovala v pekárně, přišla do práce policie a skoro všechny lidi z Ukrajiny zatkla. Bylo mi osmnáct. Křičeli na nás, když někdo protestoval, tak ho mlátili. Holky měly takový strach, že mě prosily, abych je zamkla ve skříňce v šatně. Někteří Ukrajinci neměli povolení nebo vízum. Já měla vše v pořádku, ale ne u sebe. Nosila jsem jen kopii pasu, což mi nechtěli uznat.
Tenkrát jsem ještě neuměla ani česky. Naštěstí mi potom jedna paní půjčila telefon a já mohla zavolat domů. Byla jsem strašně unavená, všechno mě bolelo. Neměla jsem ani sílu o polední přestávce vyjít schody do kantýny na oběd. Provozní na nás křičela, že jsme ukrajinské krávy…Pak jsem v pekárně skončila, měla jsem strach po tom policejním zásahu.
Začátky tady byly tedy drsné…
Psychický tlak byl obrovský, tajně jsem brečela a ptala se sama sebe, jestli to stoji za to. Ale věděla jsem, že na Ukrajině mám sice dům, ale žádnou buducnost. Pracovala jsem každý den i o svátky. Pamatuji si, jednou o Vánocích, kolegové měli vánoční večírek, venku padal sníh, všichni byli krásně oblečeni a těšili se domů. Leštila jsem vedle v místnosti zrcadla a pozorovala, jak si užívají života. A já věděla, že až mi skončí šichta, půjdu na druhou, žádné Vánoce. Připadala jsem si jako Popelka. Ale říkala jsem si, že takhle to nebude napořád. Že těžké časy netrvají věčně.
Co ti pomáhalo tohle vydržet? Měla jsi tady kamarádky?
Kamarádky jsem žádné neměla, byl to spíš sen, závazek a touha po lepším životě. Chtěla jsem oplatit rodičům, že mi pomáhali. Mám vymyšleno spoustu cílů, které chci splnit. Přijet na Ukrajinu a založit tam firmy, školky, salóny krásy, dát lidem práci. Dát lidem víru. Všechno je možné, pokud člověk chce.
Kdy se tvé útrapy začaly obracet k lepšímu?
Dva roky jsem pracovala v továrně, 16 hodin denně za 40 Kč na hodinu, potom na pile. Vždycky jsem vydělávala pro nějakého ruského mafiána. Po třech letech jsem dokončila školu. Potom jsem šla mýt nádobí do jedné restaurace v Praze, a tam už jsem dostala 70 Kč na hodinu, to už byly peníze!
Líbily se mi servírky v těch dlouhých zástěrách, hezké, upravené. Jednou jsem si ji také oblékla, ale provozní mi řekl, ať ji hned sundám, že mně patří jenom mop. Potom se změnil majitel. Přišel Paul, Ital a já se mu svěřila, že bych chtěla zkusit dělat servírku. Že neumím vůbec nic, ale ať mi dá šanci. Kolegové byli naštvaní, že nezvládnu ani presso. Ale Paul řekl ostatním, že jsem jeho favoritka a mají mě to naučit. Dva roky jsem pracovala jako servírka.
Paul byl takový druhý táta. Když mi bylo smutno, hned to poznal. Mohla jsem se u něho vybrečet. Jsem mu moc vděčná, že mi dal v životě šanci. V naší rodině neexistovalo, že by někdo někomu řekl „Mám tě rád.." To mi strašně chybělo.
Po dvou letech jsem začala pracovat pro mezinárodní firmu, která nám organizuje školení osobního růstu. Tam jsem poznala současného přítele, Olega. Chodili jsme spolu na kávu, a přivydělávat si na komparzy. To byl další splněný sen, poznat jak se natáčí film a mít možnost si alespoň kousíček zahrát.
Oleg pracuje v nemocnici na ARO. Zařídil mi, že jsem mohla začít pracovat jako sanitářka a později, když jsem si v Brně dodělala zkoušky, jsem nastoupila do laboratoře. Teď už jsem tam dva roky.
Konečně jsi dostala práci, na kterou máš kvalifikaci…Ale to nebylo zdaleka všechno..
Chtěla jsem vlastní bydlení, ale žádná banka mi nechtěla dát hypotéku, i když jsem měla na účtu dostatek peněz. Až jeden šikovný realitní makléř mi doporučil konkrétní banku, kde mi opravdu pomohli a díky tomu jsem koupila byt v Kladně. Teď bydlíme s Olegem v malém podnájmu v Praze, kvůli dojíždění do práce a byt pronajímám.
Laryso, máš neuvěřitelnou vůli a dokážeš zatnout zuby, tam, kde by to spousta lidí dávno vzdala…co tě žene dopředu?
Odmalička ráda chodím do kostela a mluvím s Bohem jako s nejlepší kamarádkou. To mi hodně pomáhá. Pracuji tvrdě, jako by vše záleželo jen na mně a věřím, že s Boží pomocí dokážu zvládnout jakékoli překážky. Hodně čtu, ráda studuji život úspěšných lidí a naslouchám jejich radám.
Co bys poradila lidem, když neví, jak dál?
Život je příliš krásný a krátký na to, abychom v něm byli malí. Každý člověk je zázrak a má něco výjimečného. Když člověk zjistí, jaké má v životě poslání, má v něm být úspěšný. Dělat všechno na maximum. Hodně se učit a vnímat každou chvilku. Plánovat budoucnost, a jít si za svým cílem. Krok po krůčku. Úspěchu se dosahuje postupně. Lidé často nadávají na zaměstnání, na svět, na svůj život, ale nejsou ochotni udělat něco navíc. Pokud má člověk takovou motivaci, která bolí, kvůli které bude brečet, tak zatne zuby a pracuje. Velmi důležitá je pokora a trpělivost. Když budeme žít naplno, určitě se něco povede.
Vždycky, co jsem chtěla, toho jsem dosáhla. Nepřipouštím si myšlenku, že by se to nepovedlo. Máma je naopak negativní a pořád říká: „To se ti nikdy nepodaří". Ale já vím, že ten kdo vítězí, se nikdy nevzdává, a ten kdo se vzdává, nikdy nevítězí. Pokud ve svém životě budete dosahovat úspěchu, prospějete tím i lidem kolem vás. Budete schopni jim pomoct.
Snažím se zaměřit svoji pozornost na lidi kolem a nemyslet jen na sebe. Když někomu pomůžete a nečekáte odplatu, máte nádherný pocit, který vám dodá energii. Lidé pomoc potřebují. Je velký tlak, spousta lidí nemá peníze, vzdělání, trpí psychickými problémy. Když dáte víru, pochvalu, dáte hodně. Neexistuje líný člověk, jen člověk bez motivace.
A co tvoje sebevědomí, když tě tolik lidí shazovalo?
Sebevědomí, to je nekonečný proces, pořád s ním pracuji. A nese to skvělé výsledky. Už nejsem ta stydlivá a vystrašená holka. V létě jsem jela na sraz spolužáků, kde byl i Michal, který se mi tenkrát posmíval. Cítila jsem se dost nervózní. Tohle měl být můj vysněný okamžik a já chtěla být opravdu dobrá.
Zhubla jsem, koupila si nové šaty, boty, udělala si vlasy. A tak jsem přišla mezi mé spolužáky. Ani nevěděli, co mi mají říct. Některé holky mě prý ani nepoznaly. Ten kluk, už je ženatý, říkal, že ho mrzí, jak se choval. A že, i když jsme spolu nebyli, tak větší lásku nepotkal. Každý sen se plní, jenom člověk neví, kdy.
