V politice sedí macho dinosauři. Dceru chci vychovávat s partnerkou, říká hudebnice
Na podzim vydala desku Tam v hluboké tmě tepe a září se svými dosud nejosobnějšími písničkami. Příští rok se zase chystá uvést autorskou operu Šípková Lulu o konci světa. Ještě předtím ale zpěvačka Vladivojna La Chia porodí dceru, kterou plánuje vychovávat se svou partnerkou. V rozhovoru mluví o patriarchátu v hudebním průmyslu, právech stejnopohlavních párů i rovnováze mezi kariérou a mateřstvím.
Vaše nová deska Tam v hluboké tmě tepe a září je plná intimně laděných textů. Dokázala jste ve své tvorbě být vždycky takhle osobní, nebo jste se posluchačům začala otevírat až postupně?
Přiznám se, že jsem s tím dřív měla problém. Když jsem před skoro dvaceti lety začínala v kapele Banana, vytvořila jsem si při psaní textů svůj vlastní jazyk, protože jsem nechtěla svoje pocity definovat slovy. Vymýšlela jsem si kostýmy, vybudovala si alter-ego Vladivojna La Chia a tohle všechno mi pomáhalo být při vystupování ve své expresivnosti maximálně uvolněná. Vypouštěla jsem ze sebe svého vnitřního démona a divoké hudbě, kterou jsme s kapelou Banana hráli, to slušelo.
Pak jsem se ale vydala na sólovou dráhu, kde se moje tvorba postupně zjemnila, začala jsem si hrát s češtinou a ruku v ruce s tím přišel i civilnější projev. Získávala jsem větší sebejistotu, přestala jsem mít takovou potřebu schovávat se za kostým a začala se více otevírat. Psát o osobních pocitech se pro mě stalo přirozené. Je ale pravda, že texty na mých starších sólových albech byly více zašifrované. Deska Tam v hluboké tmě tepe a září je moje zatím nejosobnější.
Taky jste si ji nahrála úplně sama ve svém domácím studiu. DIY přístup je teď v hudbě velkým trendem, spousta mladých hvězd dokázala prorazit s tvorbou, která vznikla v dětském pokojíku bez zásahů osvědčených producentů.
Já tímhle způsobem pracuju už dlouho. Vlastní domácí studio jsem si začala budovat před více než deseti lety, abych mohla být nezávislá. Tušila jsem, že nebudu chtít dělat úplný mainstream, takže možná nebudu mít k dispozici producenty a velká studia. Zároveň mám obrovský tvůrčí přetlak, takže potřebuju mít možnost kdykoli si sednout, pracovat, a to, co vytvořím, zaznamenat v co nejkvalitnější podobě. Fakt, že se stal DIY přístup v hudbě takovým trendem, tedy vnímám velmi pozitivně. Mám radost, že vznikl protipól k tomu, jak se všechno komercializovalo.
Člověk byl závislý na vydavatelstvích a producentech, v každém projektu bylo obrovské množství peněz a lidí, umělec byl pod velkým tlakem. Tvůrčí energie je přitom příliš vzácná na to, abyste nahráli jeden singl, čekali rok, než budete moct natočit celé album, a ještě se báli, jestli na něj seženete peníze nebo jestli se bude líbit lidem z vydavatelství. Sama vím, jak je pro hudebníka důležité, když může tvořit hned v okamžiku, kdy z něj nápady začnou tryskat. Bylo to tak i u mého posledního alba, které mělo původně znít jinak, ale pak se mi v přítomnosti dělo tolik zajímavých věcí, že jsem je začala okamžitě zaznamenávat. Nemusela jsem čekat rok dva, než seženu peníze, budu si moct pozvat muzikanty do studia, ale emoce už zestárnou.
Jaké impulzy tedy tvorbu vaší nové desky ovlivnily?
Prvním impulzem bylo, když jsem začala skládat hudbu k dvanáctiminutové performanci, kterou jsme připravovaly společně s choreografkou Natašou Novotnou a light designérkou Pavlou Beranovou v mystických středověkých sklepních prostorách Domu U Kamenného zvonu. Po těchto akcích jsem tam ještě odehrála sólové koncerty, k nimž vytvářel projekce VJ Aeldryn.
Původní nápad byl, že bych na vinylu vydala skladby z těch živých koncertů a pak nějaké motivy z tanečních performancí. Pak mě ale natolik intenzivně ovlivnil nový vztah, že jsem cítila potřebu na desce zachytit úplně čerstvé emoce. Z věcí, které jsem hrála na živých koncertech, tak nakonec na albu zbyla jen jedna starší písnička - Neklidná noc.
Dvě skladby z vaší desky se teď objevily v playlistu EQUAL na streamovací službě Spotify, který má propagovat rovnoprávnost žen a mužů v hudebním průmyslu. Vaše fotka se díky tomu dostala na mrakodrap na newyorském Times Square. Věříte, že tahle kampaň umělkyním skutečně pomůže?
Já jsem z toho nejdřív byla fakt nadšená, než jsem se nad tím zamyslela do hloubky a pochopila, že jde hlavně o chytrý marketingový tah. Kdyby chtěli manažeři ze Spotify skutečně podpořit ženy v umění, tak jim pošlou nějaký příspěvek na novou tvorbu. Mělo by to daleko větší efekt, než když jsou hudebnice chvíli vidět na billboardech na Times Square. Spotify je nesmírně bohatá firma a samotným umělcům přitom dávají jen velmi malé obnosy peněz.
Ze strany takového molochu tedy podobnou kampaň vnímám trošku alibisticky, i když je to samozřejmě velká reklama. I ta se ale brzy vyčerpá a postupně to celé ztratí svou exkluzivitu. Oceňuju snahu upozornit na potřebu ženské rovnoprávnosti v šoubyznysu, protože v mnoha směrech stále nefunguje. Jinak ale zůstávám nohama na zemi.
Máte s genderovou nerovnoprávností v hudebním průmyslu osobní zkušenost?
Mám. Jeden producent, který se mnou chtěl spolupracovat, mi kdysi řekl: "Na trhu nám zrovna chybí ženská, kterou každý chce, ale ona nikomu nedá. Taková ta ostrá barmanka. Víš, co myslím?" Připadalo mu, že se na tenhle typ zpěvačky hodím. Naznačoval, že by bylo dobré, kdybych fotila kalendář pro Ferrari nebo kdyby mi na nějaké akci náhodou vypadlo prso z výstřihu.
Zní to šíleně, ale několik takových náznaků a poznámek jsem zažila a nikdy jsem s tímhle přístupem nechtěla mít nic společného. V hudebním průmyslu bohužel ještě stále vládne patriarchát, ale vidíme ho i v politice nebo kdekoli jinde. Na druhou stranu se spousta věcí po krůčcích mění k lepšímu, a to hlavně díky veřejným debatám a různým kampaním. Takže věřím, že k rovnoprávnosti jednou dojde, pokud se situace nezvrtne jako třeba v Polsku.
Když vezmeme v úvahu, že příjmy ze Spotify jsou minimální, desky už se dneska skoro neprodávají a koncertování na rok přerušila koronakrize, jak se vám momentálně daří uživit?
Hodně mi pomáhá, že se kromě sólové tvorby věnuju taky skládání hudby do divadelních představení a filmů, nebo občas udělám skladby pro nějakou audioknihu. Je pravda, že ve filmové a divadelní branži skladatelky stále dostávají méně peněz než jejich kolegové z řad mužů, a to samé platí u hereček, scénografek nebo režisérek. Zatím se mi to ale s financemi vždycky podařilo nějak vybalancovat. Zároveň si uvědomuju, že se mi moje živobytí může kdykoli sesypat. Umělecká profese je dneska natolik nejistá, že se jí mohou věnovat jenom lidé, kteří jsou vytrvalí a naprosto posedlí tvorbou.
Zásadní opravdu bylo, že jsem si stihla vybudovat své domácí studio. Díky tomu naštěstí mohu pracovat i na nízkorozpočtových projektech, jako jsou dokumenty nebo právě audioknihy. Streamovací služby jsou pohodlné pro uživatele, ale muzikanti z nich nic moc nemají. Jsou závislí na prodejích desek a na tom, jestli lidé přijdou na koncert. Já se vedle toho snažím vyrábět ještě originální merch, prodávám na koncertech svoje trika, ilustrace nebo grafiky, což mi taky pomáhá vyrovnávat rozpočet. Samotná tvorba je tak jen malý kousínek toho, co umělec musí řešit, aby to všechno zvládl.
Scházíme se zhruba měsíc před termínem vašeho porodu. Máte už rozmyšlené, jak skloubíte hudební kariéru s mateřstvím?
No to mám, ale uvidím, jak se na to bude tvářit Žofka (jméno dcery, pozn. red.). Nemohu si dovolit zůstat rok nebo dva jen na rodičovské dovolené. Ze státního příspěvku se vyžít nedá, takže bych chtěla ideálně už v dubnu začít normálně pracovat. Plánuju hrát s novou kapelou Tepe a září, s cellistkou Terezií Kovalovou a v říjnu by se měla dočkat premiéry moje opera Šípková Lulu, kterou chystám od roku 2018. Kvůli mému těhotenství a těhotenství hlavní protagonistky se její uvedení muselo posunout.
Proč zrovna opera? A o čem bude?
Písniček jsem za svou kariéru napsala spoustu, u filmové nebo divadelní hudby se zase musím podřizovat vizi režiséra a nepracuju tam s textem. Proto jsem vždycky toužila vytvořit nějaký větší autorský koncepční projekt. Dlouho jsem hledala libreta, která by se mi líbila, až jsem si nakonec napsala jedno sama. Šípková Lulu je tak trochu apokalyptické drama, tak trochu černá komedie. Přitom jsem na ní začala pracovat v době, kdy jsem vůbec netušila, že přijde nějaký covid.
První dějství se odehrává na křtinách a ve druhém se už řeší konec světa. Hlavní postava je křehká, citlivá, lehce maniodepresivní žena, která má obsedantní představu, že až bude její dceři Jituš Šípkové šest let, tak zemi zasáhne nějaká zkáza. V opeře se objevuje sudička, takže jsem se trochu inspirovala pohádkovým archetypem z Šípkové Růženky. Zároveň mě ovlivnil přístup, jakým s apokalypsou pracuje třeba režisér Lars von Trier ve filmu Melancholia. Nechybí tam narážky na některé environmentální problémy. Současně ale pracuju s formou, která nepoučuje, spíš je hravá a imaginativní.
Celé jsem to složila pro jedenáct hudebníků, kteří budou hrát a zároveň zpívat. Objevují se tam jak starobylé, tak moderní nástroje - harfa, hoboj, cembalo, violoncello, fagot, marimba, ale i elektrická kytara, elektronické bicí nebo theremin. Pokud všechno klapne a podaří se nám projekt zafinancovat, měla by být Šípková Lulu k vidění v experimentálním divadle NoD v říjnu 2022.
Vladivojna La Chia (38)
- Vyrůstala v Ostravě, kde vystudovala užitou a propagační grafiku na Střední umělecko-průmyslové škole a obor intermediálních forem na Fakultě umění Ostravské univerzity.
- V roce 2002 spoluzaložila rockovou kapelu Banana, se kterou nahrála tři studiové desky. O sedm let později jí vyšel sólový debut Tajemství Lotopu, na němž se posunula k alternativnímu folku a popu.
- V překračování žánrových škatulek pokračovala i na albech Bohémy (2011), Šraf (2013) a Tajemství (s)prostěradel (2014). S projektem Vladivojsko vydala metalovou desku Hořící hlavy (2015).
- Je také autorkou hudby pro představení Molly Sweeney nebo Burundanga, která byla k vidění v Městských divadlech pražských, či soundtracků k filmu Nevinnost a seriálu Až po uši režiséra Jana Hřebejka.
- Její skladby se objevily i ve snímku 8 hlav šílenství o ruské básnířce Anně Barkovové, jejímž příběhem se inspirovala také na svém loňském albu Hrdinům naší doby. Letos v září jí vyšla zatím poslední, eroticky laděná deska Tam v hluboké tmě tepe a září.
Vraťme se ještě k té rodičovské dovolené. Neplánujete, že by s dítětem zůstala nějakou dobu doma vaše partnerka?
To by bylo krásné, ale bohužel to nejde. Stát nám v tomhle ohledu nevychází vstříc. Rodičovskou dovolenou si můžu vzít jenom já, jakožto biologická matka. Současné zákony neumožňují, abychom se vystřídaly nebo aby moje partnerka mohla jít na takzvanou otcovskou dovolenou, a rozhodně nevydělává tolik, aby nás uživila všechny tři. Já tedy začnu pracovat co nejdříve. V lednu by, pokud se nemýlím, měl nový ministr vnitra Vít Rakušan podepsat dodatek o možnosti zapsat do rodného listu dítěte oba rodiče, jako rodič 1 a rodič 2, nikoli jen matku a otce. To by, doufám, mohlo pomoct k tomu, že kdyby se mi náhodou něco stalo, nerozhodovali by o osudu naší dcery úředníci, ale moje partnerka, protože by v rodném listě byla uvedená.
Novelu zákona o stejnopohlavním manželství, která by gayům a lesbám přiznala stejná práva jako heterosexuálním párům, se stále nepodařilo schválit. Ve veřejné debatě vedle podporovatelů a odpůrců zaznívaly i hlasy, že by stejnopohlavní páry získaly více práv, ale jejich svazkům by se neříkalo manželství. Jak se na otázku zrovnoprávnění díváte vy?
Mně osobně je úplně jedno, jak se svazky stejnopohlavních párů pojmenují. Jde mi jen o to, abychom s partnerkou dostaly stejná práva, jaká se pojí se svazky mužů a žen, obzvlášť když jde o rodinné zázemí. O naši dceru se budeme starat společně, budeme mít stejné povinnosti jako jiní rodiče. Ještě teď před porodem jsem si alespoň vzala příjmení partnerky, abychom se i s dcerou jmenovaly všechny stejně.
Jaké možnosti má v současném Česku žena, která žije single nebo s partnerkou, a zároveň chce dítě?
Zatímco v mnoha západních zemích už je možné, aby dvě partnerky, nebo jedna single žena, zašly na kliniku, v Česku to nejde. U nás je stále nutné, aby ženy měly manžela, nebo aspoň přítele. Proto to řeší tak, že si s sebou na kliniku vezmou třeba kamaráda. Málokdy narazíte na lékaře, který by s tím měl problém, ale protože to není legální, tak se o tom nemluví. Nebo se to dělá jinými způsoby mimo kliniky, daleko přirozenější cestou. Připadá mi, že česká společnost to vlastně nijak závratně neřeší a je s tím ve skutečnosti úplně v pohodě. To jen v internetových diskusích často čtete nesmírně agresivní komentáře, což je ale dané tím, že lidé pod rouškou internetové anonymity prostě agresivní jsou.
Bohužel ještě sedí v politice někteří macho dinosauři a myslím, že jejich pohled veřejnou debatu dost zkresluje. K širšímu porozumění většinové společnosti podle mě ale příliš nepřispívají ani novináři. Když se podíváte na mediální obraz české debaty o stejnopohlavním manželství, získáte pocit, že se za zrovnoprávnění stavějí jen aktivisti a právníci. Lidé by ale potřebovali vidět spíš pozitivní příklady konkrétních rodin, v nichž dítě vychovávají dva muži nebo dvě ženy a všechno tam funguje, jak má.
Myslíte, že by se díky tomu část společnosti, která má se zrovnoprávněním zatím problém, mohla se stejnopohlavními páry snadněji ztotožnit?
Ano, když totiž společnost netuší, jací lidé vlastně ve stejnopohlavních párech žijí, těžko si k problému jejich zrovnoprávnění hledají cestu. Pokud naopak mají někoho takového v rodině nebo mezi sousedy, přistupují k tématu většinou daleko otevřeněji. Byť si myslím, že orientace je dost osobní věc, bohužel stále platí, že k osvětě může do jisté míry pomoct i větší otevřenost známých osobností - hudebníků, herců, sportovců nebo politiků.
Zároveň by pak ovšem média neměla zdůrazňovat jen to, že je někdo gay, lesba nebo bisexuál, ale hlavně to, co má ten člověk za sebou, jaké hodnoty vytváří. To je přece mnohem důležitější než sexuální orientace. Byla bych ráda, kdyby všichni měli stejná práva jako ostatní, ale nemíním se kvůli tomu přít s homofobními demagogy ve veřejných debatách ani těmito tématy zastiňovat svou práci.
Nemusela jste alespoň se svými nejbližšími řešit coming out?
Nikdy jsem se nepovažovala za lesbu, ale ani za čistě heterosexuální. Moje partnerka to má mimochodem velmi podobně, obě jsme měly vztahy s muži. Pak jsem se jednou zamilovala do ženy a zjistila jsem, že jsem na ženskou energii přirozeně a lépe napojená. Žádný coming out jsem nikdy neměla potřebu dělat. Moje rodina je úplně normální, nikoho neodsuzuje, ke všem přistupuje otevřeně.
Zmiňujete, že vám je v současnosti bližší ženská energie. V dospívání jste to přitom měla naopak. V rozhovoru pro magazín OnaDnes jste se před pár lety svěřila, že jste se do svých 17 let cítila a chovala spíš jako kluk. Musela jste si tedy ke svému ženství hledat cestu?
Ano, nerada jsem nosila sukně a šatičky. To ale nepovažuju za tak důležité. Jsem přesvědčená, že lidská sexualita je velice pestrá. Cítím ve vztahu se ženou bezpečí a stabilitu, kterou vnímám jako nepostradatelnou pro rodinné zázemí. To, že mi takový vztah vyhovuje po všech stránkách, je dáno právě tím, že lidská sexualita není černobílá, natož láska.
Přemýšlíte teď před porodem, jaká byste chtěla být máma?
Asi nejsem typ matky, která by tři čtyři roky žila jen péčí o svoje dítě. Myslím, že i pro dítě samotné může být inspirativnější, když uvidí rodiče, kteří se věnují něčemu, co je baví, kteří kromě vaření, přebalování a uspávání dělají s láskou svou práci. To ale neznamená, že bych s dcerou nechtěla trávit maximum času a pořád ji někam odkládala. Chci být zodpovědná máma a zároveň neztratit kontakt sama se sebou a se svou partnerkou.
Mohlo by vás zajímat: Sňatky gayů a leseb? Z debat poslanců se mi dělalo zle, je z toho fraška, říká Chalupová
