reklama

Trauma jako příznak naší doby. Fotografka v knize zkoumá, jaké lásky s ním souvisí

Jak souvisejí s traumatem různé druhy lásky, zkoumá v chystané knize Hranice lásky česká fotografka Dita Pepe. Sama v ní odkrývá agresi ze strany svého otce, zamýšlí se i nad formou lásky ke dvěma mužům nebo vytváří otazníky nad tím, co dělat, když prvky pedofilie rozeznáte u vlastního potomka.

S knižní dokumentaristkou a nakladatelkou Barborou Baronovou (na snímku vpravo) vydává česká fotografka další dílo.
S knižní dokumentaristkou a nakladatelkou Barborou Baronovou (na snímku vpravo) vydává česká fotografka další dílo. | Foto: nakladatelstvi Wo-men

Ostravská fotografka a pedagožka Dita Pepe utekla v osmnácti letech z domu, jelikož ji trýznil vlastní otec. Rok přespávala u kamarádky, pak utekla jako au-pair do Německa, bylo pár let po revoluci. Do toho si přibírala prekérní práce za barem a občas, když se v noci nemohla dostat domů, přespávala na nádražních toaletách. A snila o tom, aby její otec zemřel. Brzy nato se provdala za italského studenta psychologie Francesca Pepeho, a byla to ještě dlouhá cesta, než se stala uznávanou umělkyní a matkou dvou dcer. Teď, když je její starší dceři osmnáct, se Pepe rozhodla svou zkušenost s traumatem veřejně tematizovat.

Uvědomila si, že pod zdáním harmonie chtě nechtě přenáší různá psychická rezidua jako úzkost, strach či emoční rozkolísanost i na své dcery a nejbližší okolí. Pojem trauma je dnes všudypřítomný. Slýcháme jej v souvislosti s těmi, kdo přežili válku, holocaust či jiný druh katastrofy. Traumatizující jsou ale i osobní tragédie jako ztráta milované osoby, domácí násilí, autonehoda nebo školní šikana. Většina lidí se snaží své trauma vytěsnit, o to víc je ale viditelnější.

Z výzkumů dokonce vyplývá, že se vám nic otřesného ani stát nemusí, abyste měli co do činění s traumatem, protože některé jeho projevy se dědí z generace na generaci. A tak se ve spolupráci s nakladatelkou Barborou Baronovou rozhodla iniciovat vznik publikace Hranice lásky, na kterou sbírají v tuto chvíli prostředky formou Hithit kampaně. Kniha, která svým obrazově-dokumentárním pojetím navazuje na jejich předchozí úspěšné tituly Slečny (2012) či Intimita (2015), by měla vyjít letos v listopadu a v tomto případě jde navíc o součást fotografčina doktorského výzkumu na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.

Schovat se za fotoaparát a zkusit si blízkost, to je terapie

Rozhodně nemá jít jen o nějaké temné vzpomínky. Hranice lásky se sice v jedné z rovin odkazují na postavu otce, který těžce zneužil svou rodičovskou roli, Pepe oslovila i množství vědců, umělců či obecně lidí s výraznou milostnou zkušeností, aby vytvořila mnohem ambicióznější spektrum pohledů a příběhů, do kterých by ji těšilo vcházet se svým fotoaparátem. Právě lásku k focení vnímá Pepe jako svého druhu terapeutickou, jelikož jí slouží jako záminka, jak opakovaně zakoušet blízkost a důvěru ze strany jiných lidí. A protože má ráda extrémy, vstupuje do oblastí opředených předsudky - do dětského hospice, na pitevnu, mezi pornoherečky, pedofily, polyamoriky… - aby nám ozřejmila skutečnější a často překvapivou povahu těchto hraničních míst. 

V době, kdy si Pepe uvědomila, že její otec na ní spáchal zločin, mívala ve zvyku si představovat různé ideální otce typu Jana Švankmajera nebo Zdeňka Svěráka, své rodné zázemí však jednou provždy ztratila. A naopak v místech, která jsou spojená s odsudkem či opovržením, dokáže o to vnímavěji rozeznávat něco lidsky vřelého. Založila sice novou stabilnější rodinu, vlivem svého traumatu ale zůstává jakožto umělkyně nablízku těm, kteří nikam nepatří.

Od transcendence k troubě na děti

Kniha se bude skládat ze třinácti kapitol zaměřených na různé druhy lásky, od těch hraničních až po společensky opěvovanější, jako je sebeláska, přátelství či láska mateřská. Autorka si přitom uvědomuje, že téma lásky nestačí pouze kategorizovat do jednotlivých přihrádek, a i když se v jednu chvíli snaží dobrat její podstaty v hovoru s neurology o povaze lidského mozku, přesvědčivější spojnicí kapitol jsou její osobní výpovědi o té které lásce. To s nimi souvisejí i lidé oslovení za účelem rozhovoru či vlastního příspěvku - od osudných přítelkyň a učitelů až po populární osobnosti typu spisovatele Aleše Palána či husitské farářky Sandry Silné - a stejně tak čerpají z těchto výpovědí i více než doprovodné fotografie, jimž dominuje série autoportrétů zasazených do prostředí hostů. Je to sbírka vyznání a transcendencí.  

Pepe své zkoumání lásky začíná milostným dopisem matce, kterou na rozdíl od otce obdivuje, a po jejím vzoru se zaměřuje na výchovu svých dcer. „Ve vzduchu je cítit cigareta, kterou jsi kouřila, než jsme přišli. Před námi nekouříš. Jen výjimečně. Cigarety mi přitom voní. Snad proto, že mi ta vůně připomíná tebe,“ zazní doklad milostného vztahu.

Osobní rovinu pak doplňuje příspěvek socioložky Lucie Jarkovské, upomínající na historickou nesamozřejmost lásky k dítěti a na odvrácenou stránku mateřství, která spočívá ve vymýtání ženy z veřejného života. Od tématu mateřství se dostáváme k tématu dětských hospiců, ale i k tématu panenek. Jejich výrobci popisují, že aby byla panenka co nejvěrohodnější a "jako živá", musejí ji až dvacetkrát zapékat v troubě: „V té troubě se pak už kvůli chemikáliím z barev nedá upéct ani kuře, takže ji mám jen na pečení dětí.“

Dita Pepe (48)

Dita Pepe (48)

  • Česká fotografka a pedagožka. 
  • Narodila se v roce 1973, žila v Ostravě i německém Oldenburgu.
  • Vystudovala fotografii na Slezské univerzitě v Opavě, kde v současné době i vyučuje.
  • Za cyklus autoportrétů obdržela v roce 2012 cenu odborné veřejnosti Osobnost české fotografie.
  • V roce 2015 vydala knihu Intimita (wo-men), za níž byla oceněna Magnesií Literou za nakladatelský čin, druhé místo obsadila v soutěži Nejkrásnější české knihy.
  • Ve své tvorbě reaguje na osobní otázky identity, postavení ženy a hodnotový systém dnešní doby.
  • V listopadu jí má vyjít rovněž u nakladatelství wo-men kniha Hranice lásky, na kterou vybírala finanční prostředky přes crowfoundingovou platformu. 

Láska k jednomu muži? Raději ke dvěma

Další bytostnou zkušeností, jíž autorka opakovaně reflektuje, je láska ke dvěma mužům. Už v době manželství s Francescem si něco začala se spolužákem Petrem, a když později s Petrem založila rodinu, také tehdy se zamilovala do jiného umělce a v hlavě jí docházelo k bouřlivému zmatení citů, ačkoliv tentokrát šlo o lásku jednostrannou. Na základě toho kniha zaujímá despekt vůči lásce tzv. romantické, vnímané jako posedlost srovnatelnou se závislostí na kokainu či jako něco iluzivně toxického, majetnického, vůči čemuž je třeba hledat alternativy.

Hlubšího porozumění se pak dostává platoničtějším podobám lásky. Vyzdvižen je skladatel Leoš Janáček, pro nějž byl stav zamilovanosti nepostradatelnou přísadou jeho vrcholných uměleckých děl. Dojemně o lásce mudruje gnostický fotograf a dlouholetý asistent Josefa Sudka Petr Helbich, který ve zděšení ze sexuálního aspektu lásky našel útěchu ve vztahu s jezevčicí.

Pozoruhodná je i kapitola na téma pedofilie, kde pedofilové nejsou nazíráni stereotypně jako potenciální kriminálníci, ale Pepe se zamýšlí, co dělat tehdy, když se u vašeho dítěte projeví pedofilní touhy, a jak tyto touhy sublimovat, aby mohlo žít plnohodnotný život.   

Polyamorie: Bůh také miluje různé lidi

Pepe se nevyhýbá sexualizovanějším rozměrům lásky, ale inklinuje u nich k duchovnějším tématům. Pornoherečky ji oslovují svým studem, když ve svých milostných vztazích touží po něčem úplně jiném než při natáčení a bojí se zkreslených očekávání. Koncept polyamorie Pepe rozebírá s Magdalenou Šipkou částečně z teologického hlediska, vždyť Bůh také miluje různé lidi najednou a bylo by fajn nazývat ho občas Bohyní. Místo fascinace nějakou sexuální mystikou však Pepe dojímají mnohem nenápadnější momenty, jako když je s dětmi doma v postelích a chystají se usnout. 

„Chodíš kolem toho po špičkách,“ napsala autorce v reakci na rukopis knihy socioložka Lucie Jarkovská a jí se tento příměr zalíbil. V chození po špičkách je sice trochu křeč a nejistota, ale i křehkost, odhodlání, pohyb směrem od země někam jinam. Vzmach duše, která si uvědomuje, že téma lásky musí zůstat zastřené, protože kdyby je odhalila, dost možná by se jí ztratilo. A jako jsou i její fotografie zachytáváním mihotavých odlesků lásky, to hlavní se odehrává z druhé strany objektivu, v touze, kterou nelze zachytit, která se chce stále znovu zamilovávat, a především umožňuje umělkyni přežít.

Sama umělkyně tento druh naděje ilustruje na pokusu s potkany: „Výzkumník ve stejnou dobu umístí dva potkany do identických akvárií s vodou, kde oba začínají plavat. Sleduje čas a jejich vytrvalost, po patnácti minutách oba jeví známky únavy. Jednomu vloží do akvária kus dřeva, na které si potkan vyleze, může si na chvílí odpočinout, vydýchat se. Po krátkém čase výzkumník dřevo z akvária vyjme a potkan zase plave. Výzkumník sleduje po celou dobu čas. První potkan umírá vysílením a druhý, který si krátce mohl odpočinout, plave do svého konce ještě dalších neskutečných patnáct hodin. Tento šílený pokus je důkazem o síle naděje, že když věříme, dokážeme téměř nemožné. Tento pocit znám.”

Mohlo by vás zajímat: Matka ji prodala pedofilům: Znásilnily mě stovky mužů, hlavou sítě byl ministr Belgie (29.10.2019)

S traumatem se vyrovnávám celý život, mlčela jsem 40 let, měla jsem štěstí, že jsem byla zachráněna. Hlavou celé sítě byl ministr národní obrany. | Video: DVTV

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama