reklama

Transsexuálka: Po operaci pohlaví jsem domácí puťka, nesouhlasím s rovností

Většinu svého života prožila v mužském těle. Svůj šťastnější životní příběh počítá až od loňského dubna: z pohledného třiatřicetiletého Jakuba vzešla po náročných operacích přitažlivá Tereza, která si užívá mužskou pozornost i myšlenku na velkou rodinu.

Tereza Španihelová bývala dříve Jakubem.
Tereza Španihelová bývala dříve Jakubem. | Foto: Archiv Terezy Španihelové

Prošla si hormonální léčbou, vaginoplastikou i bojem s úřady či některými odborníky. Přestože nedávno oslavila čtyřiatřicet let, tvrdí, že se narodila teprve před rokem. Minulé léto získala rodný list s potvrzením, že je žena. 

Tereza Španihelová totiž většinu svého života prožila v mužském těle a v dubnu minulého roku prošla sérií náročných operací, které původního Jakuba proměnily v přitažlivou brunetu. Jak si zvykla na svou ženskost a jak by se podle ní měla chovat pravá žena? A jak prožívá v ženském těle svůj první vážný vztah s mužem? O tom se rozpovídala pro Aktuálně.cz. 

Na sociálních sítích, kde jste velice aktivní, jste zachycovala svůj průběh tranzice z Jakuba do Terezy. Také jste se tam před časem pochlubila svým novým koníčkem - sportovní střelbou. Nemůžu se ubránit tomu, že to považuju za nebezpečné hobby pro ženu. Jak jste se k němu dostala?

Jsem hlavně kameramanka, marketérka, zabývám se osobním rozvojem, tvořím weby a pomáhám firmám s optimalizací, teď do toho dělám ještě letecké záběry. A zjistila jsem, že jsem neměla žádný koníček. Takže když se mi jednou sešlo víc peněz najednou, koupila jsem si airsoftovou zbraň a podle videí se učila střílet, abych se odreagovala. Potřebovala jsem to. Také jsem si na YouTube našla jednoho českého střelce, jehož videa mě fascinovala, možná i proto, že to byl krásný chlap. Vedl zážitkovou střelbu a trénoval sportovní obranu i taktickou střelbu. Když jsem pak hledala dál, zjistila jsem, že má svou střelnici asi 30 metrů od mého vchodu do bytu tady v Opavě. Hned jsem mu napsala na Instagram, ale ozval se mi až po týdnu, prý ať přijdu, že mi ukáže, jak se správně drží zbraň a střílí. Trénovala jsem s ním tři týdny a sbalila jsem ho. Vlastně jsem sbalila svého instruktora, chápete to? Teď už spolu víc jak čtyři týdny bydlíme.

Vy ale máte svou pikantní historii, kterou jste mu musela nějak sdělit. Jak to probíhalo?

Musím se přiznat, že je to první chlap v mém životě, který se za mě nestydí. Nejdřív jsme spolu dva týdny trénovali, vznikla mezi námi zvláštní důvěra a stali se z nás nejdřív kamarádi. A pak najednou vznikl prostor, kdy jsme si říkali všechno. Právě tehdy jsem mu řekla, že jsem byla dřív chlap. A sranda byla, že on tomu vůbec nevěřil. Prý by ho to vůbec nenapadlo, což mi udělalo radost. Samozřejmě se pak vyptával. A dokonce mi prozradil, že když mě viděl poprvé, tak mě chtěl hned do postele. Líbila jsem se mu na první pohled. On o mně věděl všechno a pak se z toho vyvinul vztah. Na začátku jsme tomu ale vztah neříkali, nazvali jsme to projekt. Nevěděli jsme, co bude. Říkala jsem mu, že ho to všechno přejde, jakmile si uvědomí, kdo jsem a jaké budou následky. Ale zůstal.

Jak vypadá vaše láska? Je taková, jakou jste si mezi mužem a ženou představovala?

U nás to možná není láska, je to spíš souhra. Nedíváme se jako některé páry společně na seriály či filmy, ale když Honza přijde domů, udělám večeři a máme si pořád o čem povídat. Hodně holek mi říká, že budou šťastné, až si najdou chlapa. Mám takovou teorii, stupnici, kdy stav nula znamená, že jsem single a v pohodě, a když někdo přijde, tak je to fajn. Jenže většina holek je ve stavu minus jedna. Mají potřebu mít vedle sebe chlapa, protože všechny jejich kamarádky ho mají. A pak kývnou na kdejakého lúzra jen proto, aby ho měly. Já jsem nebyla ve stavu nula, ale v plus jedna: měla jsem práci, kterou mám ráda, byla jsem po operaci, vše dopadlo skvěle a byla jsem šťastná. A do toho mi přišel partner jako čistý bonus. Takže jsem najednou na stupnici plus dva.

Téměř třiatřicet let svého života jste prožila jako muž, jak dnes ve vztahu vnímáte svou plnou ženskost?

Zrovna včera jsem byla u psychologa. Jelikož si chci udělat jako transgender zbrojní průkaz, musím mít od něj speciální povolení. A říkala jsem mu, že víc ze mě tu holku nic neudělá než to, že mám vedle sebe chlapa. A to i přesto, že jsem začala dělat takové mužské věci, jako je třeba střílení. Musím se ale přiznat, že jsem tak trochu domácí puťka - mám naklizeno, vypráno a vše srovnané. A Honza (partner Terezy, pozn. red.) si toho váží. V tomhle jsem staromódní, hrozně se mi líbí, když je žena ženou a muž mužem. Proto nesouhlasím s rovností pohlaví. Myslím, že když ženská je fakt ženská, navaří nebo uklidí byt. A chlap tomu může dát druhou stránku. A pokud chci, aby byl můj partner gentleman, musím se tak k němu chovat a od něj to také vyžadovat.

Můžete být konkrétní?

Teď třeba spolu řešíme takovou věc: učím ho, aby mi napsal během dne. Každá žena chce cítit, že někomu chybí nebo že na ni někdo myslí. A když mi to napíše, budu jedině ráda. V tom se má ženskost neskutečně rozvíjí. Naopak když se mi něco nelíbí, jsem typická ženská: chodím naštvaně po bytě a na otázky typu 'Co ti je?' odpovídám, že nic. V tomhle ohledu to začíná být u nás hezky nastavené. Honza má zdravou inteligenci, je citlivý. Na druhou stranu mu nedochází, že jsem byla chlap. Vnímá mě jako babu, která má prsa a mentálně i psychicky je nastavená jako ženská.

Ještě než jsme začali tento rozhovor, mluvila jste o dětech. Je to téma, které mezi vámi a vaším partnerem rezonuje?

My žijeme v přítomnosti, neřešíme to. Ale já bych děti chtěla, kdybychom našli náhradní matku, která by mi byla podobná, Honza může být otcem. Nebo bych si dítě adoptovala. Děti mě mají rády a já je. Umím se s nimi bavit jako s rovnocennými lidmi. Víte, co je mým snem? Chtěla bych si postavit dům a adoptovat pět dětí. Teď chci proto rozjet firmy, aby se mi finančně dařilo, a pak adoptovat děti. Lidé by si měli uvědomit, že tradiční rodina už stejně vymizela a pojetí rodiny je v něčem jiném. Je to o lásce a vztahu. Proto bych chtěla dům, ve kterém by bylo hodně lidí. To je moje budoucnost. Vidím se jako máma s hodně dětmi. Tím, že nepředám své geny, bych chtěla výchovou předat alespoň myšlenku a kodex hrdosti a cti. Já třeba nevnímám zákony jako něco, co bych měla ctít. Zákony jen zbavují lidi zodpovědnosti za jejich činy.

Před samotnou operací změny pohlaví jste procházela hormonální proměnou, přemýšlela jste nad tím, jak bude probíhat vaše stárnutí? U většiny žen je to téma, kterým se často zabývají.

Nežiju tak, abych přemýšlela nad tím, jak budu stárnout. Beru hormony, které berou ženské v přechodu. Doktoři nám neřeknou nic, jak to bude dál probíhat, možná nám budou postupem věku snižovat dávky, ale nemyslete si, že něco vědí. My jsme stejně jeden velký experiment. Je ale pravda, že jak jsem teď ve vztahu, několikrát mě napadlo, jak budu asi vypadat - budu hezká dáma, nebo naopak zestárlý chlap? Jsem ale hodně pozitivní člověk, život mě baví. Od té doby, co jsem se stala ženou, mám lepší pleť i fyzičku a cítím se dobře. Mám tedy pocit, že mládnu. A co bude, bude.

Počkejte, hýřila jste takto optimismem vždycky?

Vůbec ne, vždycky jsem to měla naopak. To přišlo až s novým životem. Předtím jsem byla nešťastná, protože jsem byla krásný kluk. A kdybych se nestala ženou, zabila bych se. Teď takové myšlenky vůbec nemám.

Zatímco děláme rozhovor, už potřetí se vám snaží dovolat vaše maminka. Změnil se váš vztah po vaší proměně? Vnímáte ho jako dcera k matce?

To rozhodně. Já jsem vlastně měla být holka. Máma měla dva syny a já jsem měla být Tereza, všichni jí to v těhotenství říkali a ona to cítila, že bych měla být holka. A možná to tím přivolala. Transsexualita vlastně vzniká už v prenatálním věku, kdy mozkové centrum je víc zásobené mužským nebo ženským hormonem a podle toho se pak vyvine tělo - buď muže, nebo ženy. Na rovinu vám ale řeknu: myslím si, že podle všech definic transsexuál vůbec nejsem.

Jak to myslíte?

Hlavní definice tvrdí nenávist k penisu, ale to já jsem neměla. Svůj penis jsem nesnášela až v poslední fázi před proměnou kvůli okolí, které mě "hejtovalo". Teď cítím, že se můj život zkvalitnil.

View this post on Instagram

Miluji tenhle typ outfitu 🥰#mydayoutfit #sprtovnielegance

A post shared by Terčin Svět (@tereza_spanihelova) on

Jak se podle vás žije ženě v české společnosti?

Vím, že ženy by chtěly gentlemany, ale neznám ženy, které se chovají jako opravdové ženy. Myslím, že jim chybí sebereflexe. Mají tendence soudit vše okolo, ale už se nedívají na svůj život. Přitom Česko je jedna z nejlepších zemí světa: můžeme tady kouřit trávu, sbírat lysohlávky, podnikat a dělat téměř cokoliv. Lidé dostávají to, co chtějí slyšet, ruku v ruce to jde s dobrým marketingem. A jak ten marketing dělám, vidím, jak jsou lidi snadno ovlivnitelní. Ale myslím, že ženy tady mají zrcadlo: jak si to udělají, tak to mají. Lidem obecně chybí sebereflexe, aby mohli žít svůj vlastní život. Žena tady může žít skvělý a nádherný život. Mně se tady žije fajn. Proto jsem se neodstěhovala pryč a zůstala v Opavě. Celou tu šílenost, která mě provázela během proměny, jsem prožila v tomto městě. Přitom je to základní věc, kterou vám řeknou všichni: odstěhujte se pryč z města. Já jsem v Praze žila, ještě ne v tomhle těle. Na mě je tam té anonymity až moc. A co si budeme říkat, v Opavě si vydělám víc peněz a zaplatím menší nájem. A taky ještě jedna věc - kdybych se odstěhovala do Prahy, zvlčila bych. Jsem totiž hodně energický člověk a žila bych nočním životem. Mám v sobě takové pravidlo, že nechci umřít s tím, že jsem něco chtěla a neudělala to.

Jak moc je pro vás důležité dělat "holčičí" věci?

Všechno dělám z toho důvodu, abych se cítila dobře. Chci mít hezké nehty, chci mít hezkou pleť a chci být zdravá. Když jsem byla chlap, trpěla jsem tím, že se nemůžu zkrášlovat. Teď mi to přijde přirozené. Miluju si oholit nohy a natřít si je dětským olejíčkem. Obecně jsou na ženy kladené větší nároky než na muže. Dneska třeba neusnu, když není umyté nádobí. Ale to je moje obsese.

Vy jste v průběhu tranzice podala na ministerstvo zdravotnictví žalobu kvůli tomu, že vás donutili si změnit jméno na neutrální, točí o vás Česká televize dokument, dokonce jste se vyjádřila i proti systému a jednotlivým konkrétním lékařům, kteří jsou spojení s procesem tranzice. Cítíte se jako hlas českých transgenderů?

Očima redaktorky:

Tereza Španihelová svůj životní příběh hojně sdílela na sociálních sítích, průběh a okolnosti, spojené s její operací, prezentovala na svých kanálech i v médiích, měla jsem pocit, že už není skoro na co se ptát. Přestože dnes Tereza žije konečně "normální a kvalitní život", její otevřenost a chuť sdílet v ní zůstala. Více jako hodinový rozhovor by se dal skoro přirovnat s příjemným popovídáním s kamarádkou, přestože probíhal přes Skype. Tereza má jasnou představu o svém životě, soukromí i práci a její neutuchající energie i optimismus jí posouvá neustále dál. 

Necítím. A to jen proto, že prezentuju jen vlastní příběh. Za nikoho jiného mluvit nemůžu. Na svůj YouTube kanál jsem natočila přes 120 videí, ve kterých jsem mluvila o všem. Doufala jsem, že se toho někdo chytne a bude to chtít rozkrýt. Byla jsem upřímnější než lidé v páru. Neznám na světě transsexuální holku, která by všechno odkrývala tak jako já. Dokonce po operacích je stejný počet sebevražd jako před ní. A travesty show vedou jen k zesměšnění skutečných příběhů transsexuálů. Vlastně jsem začala ta videa točit proto, abych ukázala, že nejsem transvestita, ale transsexuálka.

Vy jste prezentovala na sociálních sítích i v médiích svůj příběh před operací i po ní. Kde se teď nachází vaše hranice soukromého života?

Mě nejvíc osvobozuje to, že žádné tajemství nemám. Fakt ho nemám. Moje tajemství je tak trapné, že bychom se tomu obě zasmály. Třeba že jsem chtěla být modelka. Moje terapie je, že to říkám nahlas a tím vnitřně rostu. Moje hranice nastavují lidé okolo, abych jim neublížila. A vím, že lidi posouvají skutečné příběhy. Ta autenticita. Snažím se tímto trochu bojovat, dělám životní kampaň za autenticitu, protože všechno je tak falešné, až je mi z toho špatně. Sociální sítě dělají z lidí hlupáky. Chybí jim kritické myšlení.

Co vám jako ženě dělá velkou radost?

Když mě chlap pochválí. Moc dobře vnímám podmíněnou lásku. Miluju, když mi chlap řekne, že máme doma dobře uklizeno nebo že mu chutnala večeře. A miluju, když mě škrabká po zádech, že je něžný, a když kolem něj projdu a pohladím ho, tak že se vzruší. Také i ty nejmenší věci, třeba když mi třeba otevře dveře. Tohle všechno ze mě dělá nejvíc ženskou.

Dámy si vyměňovaly prádlo. Výzvu si užila i Jennifer Lopezová | Video: Instagram, TikTok, Twitter, Facebook
reklama
reklama
reklama