Slováčková: Rakovina mi dala směr. Ale ještě nejsem schopná říct, že miluji své tělo

Po roce léčby dokázala nedávno nahlas vyslovit, že porazila rakovinu. Nebylo jí ani pětadvacet a už podstupovala chemoterapii kvůli zhoubnému nálezu v prsu. "Moje nemoc pro mě znamenala velký životní zlom a nevím, zda jsem ho dokázala v sobě už uzavřít," říká zpěvačka a herečka Anna Julie Slováčková v našem rozhovoru pro Aktuálně.cz, která si od počátku své léčby zaznamenávala svůj příběh na sociální sítě, aby dokázala podpořit další onkologické pacienty s podobným osudem. Minulý rok prožila nesnadnou etapu života, která je korunována dalšími nepříjemnými pracovními zprávami. 

Loňský rok se nesl celosvětově v duchu koronaviru, u vás byl ale tento rok ještě něčím specifický. Dokázala byste pro sebe svůj rok 2020 definovat? Jakými klíčovými slovy byste ho popsala?

Já mám loňský rok pod takovou zvláštní plachtou. Asi tam bylo všemožné očekávaní, které se neuskutečnilo, a není v něm skutečně nic moc pozitivního, asi jako pro více z nás. Ve zkratce bych ho označila jako nuda, zmatenost, ale zároveň uzdravení, štěstí. Zato teď je to divné období. Člověk je pořád ve stresu a v panice, a to už padá i na mě. Přiznávám, že je to pro mě těžké, tak snad na vás moc z té depresivní nálady nepřenesu. Do toho finalizuju práci na svém novém albu, dneska má jít do výroby, tak mám hlavu trochu jinde.

Loni na podzim jste po roce léčby veřejně prohlásila, že jste porazila rakovinu. Co ve vás toto prohlášení dodnes vzbuzuje?

Stoprocentně strach, protože nechci, aby se ta věc někdy ještě vrátila. Jenže v této nemoci je to nepředvídatelné. Zároveň došlo k nějakému lehkému oddechnutí, které ale netrvalo moc dlouho. Ten strach mě bude provázet asi celý život.

Máte už nějakou svou osvědčenou metodu, jak se svým strachem pracovat? Zvlášť když předpovídáte, že to bude pocit, který bude s vámi dlouho?

Snažím se s tím pracovat, ale je to složité. Moc nevím, kde začít. A vzhledem k tomu, že momentálně není vlastně ani možné dojít na nějakou terapii, kde bych si o tom se svou terapeutkou mohla popovídat, tak ani nevím, za jaký konec to můžu uchopit. Každopádně mi vždycky pomáhala dechová cvičení a takové zamyšlení, zda ten strach je skutečně namístě, nebo zda to není jen pocit, který nechci úplně vnímat. Ale beru to tak, že by člověk měl pracovat hlavně sám na sobě. Ta práce je důležitá, jedině ta ho posune dopředu. Pokud bych zamrzla na jednom místě, tak by to nešlo. To je, myslím, problém většiny lidí - řeknou si, že je to jejich problém, a ostatní okolo ho musí přijmout. Ale když se vy nepokusíte věc, která vás trápí, změnit, tak proč ji mají ostatní lidi vnímat pozitivně?

Měla jste takové myšlenkové nastavení vždycky? Je možné, že se rakovina stala vaším katalyzátorem?

Asi jsem tahle přemýšlela vždycky. Jen s tím rozdílem, že předtím to bylo mnohem depresivnější. Teď se snažím přistupovat k životu pozitivněji. I když v této době je to prostě těžší. Rakovina mi nastartovala spoustu věcí - sebelásku, naučit se vnímat samu sebe v jiném světle a koukat se na sebe očima ostatních. Tím myslím ostatních, kteří vás obklopují a vidí s takovou láskou, že se na sebe takto skoro nikdy nepodíváte.

Neprožívala jsem žádnou "wow" věc, vytratilo se poselství

Vy jste svůj zdravotní stav a průběh léčby zveřejňovala na sociálních sítích. V této souvislosti se o vás často psalo v bulvárních médiích. Co vás na tom všem nejvíc štvalo?

Asi to, že to bulvár začal vnímat jako obrovský boom, o kterém musí psát, protože se to dobře prodává, a nikoliv proto, že by můj příběh mohl někomu pomoct. Už to bylo otravné a myslím, že se pak ztratil ten význam, proč jsem s tím šla ven. Z mé nemoci se začala dělat "wow" věc, ale ono to žádné "wow" nebylo. Byla to vážná věc a nejvíc mě mrzelo, že se z toho vytratilo to mé původní poselství, aby lidé i v mladém věku dodržovali pravidelná samovyšetření a nemluvilo se o rakovině či o jakékoliv jiné vážné nemoci jako o něčem, co je tabu a musí vždy končit fatálně. To byl asi celý problém té situace.

Došlo v průběhu vaší nemoci, o které jste se často zmiňovala na svém Instagramu, k nějakému terapeutickému momentu, který by vám pomohl?

To stoprocentně. Když jsem o nemoci začala mluvit hned na začátku, byla to pro mě obrovská úleva. Nemusela jsem najednou nemoc tajit. To jsem totiž původně aspoň na pár prvních měsíců, než bych se s tím sama sžila, chtěla. Ale zakrýt obrovskou fyzickou proměnu úplně nejde. Takže než aby bulvární novináři o mně psali, jak jsem na tom zle, raději jsem se tomu postavila čelem a řekla světu tak, jak to doopravdy je, co se doopravdy děje a že je to všechno chycené včas, aby nevznikly nějaké nepravdy a hoaxy.

Prožívání rakoviny na vlastní kůži a v tak mladém věku dokáže hodně zamávat se životem. Změnily se u vás životní priority po této zkušenosti?

Priority asi úplně ne. Ale dnes vím, že už nebudu mít práci na prvním místě. Ač ji miluju, je velice stresující. Na první místo bych dnes dala vnitřní klid, přátele a rodinu. Ale moje nemoc pro mě znamenala velký životní zlom a nevím, zda jsem ho dokázala v sobě už uzavřít. Najednou po té roční zkušenosti si třeba povídám s nějakou kamarádkou a mám najednou pocit, že jsem o strašně moc let starší, než je ona. Je tam velká mezera mezi námi, kterou nemůžeme ani jedna překonat. Ale já vím, že ono se to vrátí časem zpátky, zpět tam, kde to bylo. Zpět do těla pětadvacetileté holky. Teď je to za mnou teprve krátce, všechno ještě živé. Ale upřímně, nevím, jak celý ten proces mám v sobě nazvat. Asi ještě musím hledat pár týdnů a měsíců slova k tomu všemu, co se stalo. Tady rozhodně platí, že když to sami neprožijete, absolutně nevíte, co to je a co to obnáší. A můžete být jakkoliv empatický a toho druhého milovat sebevíc. Ale to není věc, kvůli které bych se měla na své kamarády vykašlat. Je to prostě současná situace, která nebude takhle trvat vždycky. Věřím, že se z toho dostanu a že to společně zvládneme.

Strach z konce, který přijde

Vy jste nastínila, že je pro vás už na prvním místě najít vnitřní klid. Znamená to, že vás dnes už nevytočí věci, které to v minulosti dokázaly?

Já doufám. Ale zrovna minulý týden se mi stalo něco, nad čím by někdo mávl rukou, ale já jsem tady tři hodiny brečela a byla úplně na nervy. V tomhle se to zatím asi moc nezměnilo. Ale řekla bych, že jsem teď asertivnější a ty maličkosti mě nerozhážou tak jako předtím. Jsem totiž ohromně citlivý člověk. Když na mě někdo zatroubí na červené, že nejedu, mám pak z toho celý den slzy na krajíčku. Tohoto stresu mělo moje tělo dost, to se snažím omezit a přetvářet je do chvilkových záležitostí, které si nebudu brát tolik k srdci.

Zachovat si vnitřní klid možná v současné době vyžaduje velkou vůli. Vy působíte v pracovní oblasti, které aktuální situace nepřeje - hrajete v kapele a nemůžete vyjet na turné, hrajete v seriálu, jehož natáčení brzy skončí. Jak vám pandemie ovlivnila život?

Je to na mě už psychicky strašně náročné, není mi z téhle doby vůbec, ale vůbec dobře, proto na vás dneska působím asi pesimisticky a naštvaně. Myslím na všechny kamarády, herce, kteří ze dne na den přišli o práci, myslím na kamarády v gastropodnicích, co vedou hospody a hotely. Je to smutná doba. My jsme měli mít s kapelou 12. února křest, ale to jsme zrušili. Doufám, že to uskutečníme v červnu nebo červenci. Já jsem přestala hrát a zpívat. Jediné, co mě drželo, tak bylo natáčení Ordinace v růžové zahradě, kde pojedeme do konce února, ale děsím se svého posledního dne tam. Bude mi to líto, že najednou o práci, kterou dělám, přijdu úplně.

Momentálně se snažím získat nějaké informace o jiných možnostech, jak dostat práci, třeba v televizi. Tam budu klidně i uklízet záchody, nebo se začnu poohlížet po úplně jiných místech, kde bych mohla pracovat. Ale já mám zkušenosti jen v uměleckých nebo gastro podnicích, tak ta vidina něčeho kloudného moc není. Jsem člověk, který potřebuje pracovat, a je mi jedno, co to bude za práci. Klidně bych jela i někam na farmu jako dobrovolnice. Hlavně že budu mít co dělat. Peníze samozřejmě důležitý jsou, ale nebudu si ještě v tomto ohledu přidělávat starosti. Jsem velký šetřil, což byla vlastnost, která mě tento rok hodně zachránila. A snad ještě zachrání. Navíc díky Bohu nemusím nakrmit celou rodinu a splácet hypotéku, jako spousta mých přátel… To je taky velká záchrana. 

Přestat pracovat kvůli zdraví by byla prohra

Minulý rok jste věnovala především sobě a své léčbě. Bylo ale něco, co se vám nepodařilo? Třeba že jste musela odmítnout nějakou nabídku a mrzelo vás to?

Musela jsem zrušit jedno moderování, které jsem měla dělat v den po první chemoterapii. Tehdy mi bylo tak špatně, že jsem se zmohla jen na to, abych zavolala v tu dobu mé agentce, aby vše zařídila. Ale jinak jsem nic moc nerušila. V tomhle jsem hrozný hecař a střelec, protože kdybych se nekousla, tak bych to vnímala jako svou prohru. Jak už jste asi pochopila, jsem workoholik, že bych nepřišla do práce jen proto, že mi bylo zle? To se stalo jednou, maximálně dvakrát. Vlastně jsem to všechno ustála, ať už mi bylo jakkoliv. Pódium mě léčí. Jenže poté, co jsme přestali hrát, mám pocit, že jsem šla psychicky hodně dolů.

Když vás teď poslouchám, přemýšlím, zda vaše vyjádření, že práce už není u vás na prvním místě, je skutečně pravdivá…

Myslím, že jo. Nechci si ale protiřečit. Teď to skutečně tak zní, že má práce je na prvním místě, ale vím, že se třeba nepřetrhnu z toho, že přijedu někam o pět minut později. Předtím jsem tyto věci hodně hrotila a šla velký kus za rámec svých možností. Vždycky jsem chtěla každému vyhovět, všechno pro každého zařídit a udělat, vypracovat nebo napsat. A teď vím, že všechny věci mají svůj čas. Lidi se nezblázní, pokud jim slíbené nepošlu hned do hodiny. Tímto směrem jsem začala nad tím přemýšlet jinak. Jsem pořád stejně zodpovědná ke své práci, ale už se nehroutím z maličkostí.

Vedlejší efekt mé nemoci? Neplánuji

S jakými pocity nebo plány jste do toho letošního roku šla? A co byste letos osobně ráda uskutečnila?

Ráda bych pořádala křest našeho alba a někam se s kapelou posunula, vydala několik videoklipů. A co se týče mě samotné, tak mám v plánu v březnu odjet na chalupu a vrátit se, až bude možné hrát v divadle. Což bude pravděpodobně až v září. Spíš budu sledovat, kde mám možnosti něco dělat. Jinak vlastně žádné plány nemám. Když se o tom tak bavíme, to je vlastně to, co jsem se za ten minulý rok naučila - neplánovat. Nevím, zda je to dobře, protože člověk by měl mít nějakou vidinu o své budoucnosti. Ale já jsem odmítla se tím stresovat. Když bych si udělala plán na dalších pět let, dopadne to stejně jinak, protože svůj osud nemáme nikdo úplně v rukou. A nemůžu nařídit, jakou cestou se bude můj život ubírat. Jen chci, aby se nestalo nic špatného nikomu z mého okolí, a pokud se tohle splní, budu nejšťastnější člověk na světě.

Patřila jste vždy k těm lidem, kteří by se rozhodovali takto spontánně nebo na základě emocí a bez plánu?

Právě že vůbec ne. Do té doby, než jsem onemocněla, jsem měla naplánovaný pravděpodobně celý život. Rok po roku - kdy budu mít barák, kdy se budu vdávat. Až s tou nemocí mi konečně došlo, že to nemá smysl řešit. Já to beru tak, že to, co přijde, tak přijde. Snažím se mít náruč dokořán. Vidinu o své budoucnost nemám. Ale myslím, že je to tím, že je strašně brzy po vyléčení. Cítím, že potřebuju odjet někam do lesa a tam to ještě všechno, co se mi v posledním roce stalo, v sobě zpracovat.

Tělo jako velký nedoceněný bojovník

Na Silvestra jste zveřejnila na svém instagramovém účtu fotografii, na které jste jen ve spodním prádle, se sdělením, že přijímáte samu sebe. Do té doby jste sebe a své tělo neakceptovala?

Sama sebe jsem se vnímala strašně kriticky a špatně. Neměla jsem ráda svoje tělo. Neměla jsem ráda samu sebe. Nedokázala jsem poslouchat svůj hlas z nahrávek, vždycky mi to přišlo otřesné. A koukat se na sebe v televizi? To už vůbec ne. Dostala jsem se pak do zamotaného kruhu svých myšlenek. Svou roli v této změně sehrála rakovina. Jednou jsem takhle ležela po jedné z chemoterapií v posteli, bylo mi zle a modlila jsem se, aby mi už zle nebylo. Jen jsem ležela a bylo úplné ticho. Vnímala jsem jen své tělo a fakt jsem cítila, jak to moje tělo strašně bojuje. Jak dělá všechno pro to, aby mu blbě nebylo, aby se cítilo dobře a aby ze sebe všechny ty toxické věci ze sebe vydalo. A tu rakovinu samo o sobě zničilo a všechno zvládlo. Když jsem vnímala tento boj, najednou mi došlo, že jsem strašně hloupá, když si říkám, že jsem hnusná, že jsem tlustá, že jsem nedostatečná.

Takové myšlenky, které o sobě mám, nejsou vlastně pravdivé. Je to blbost. Vidím, co všechno to tělo pro mě dělá, a já se mu oplácím tím, že o něm mluvím ošklivě a myslím si o něm strašné věci. Jak mi po tom má být vděčné? A když dojde na nejhorší, tak i přesto, co si ode mě za ty roky každé ráno před zrcadlem schytalo, mě stále drží. Je to vlastně můj nejlepší přítel. Měla by to být priorita číslo jedna. To mi došlo až s tou nemocí a ještě pořád dochází. I když se snažím se vzpamatovat z různých věcí a dělat všechno pro to, aby bylo moje tělíčko opět v pořádku, v kondici a zdravé, musí tomu napomoct i myšlení. Bez toho to nejde.

Dokážete už dnes po této zkušenosti o sobě sebevědomě říct, že máte svoje tělo ráda?

Ještě je to pořád živá a výkyvová záležitost, na které ještě pracuju, abych to byla schopná takto říct. Ale denně svému tělu říkám, že ho mám ráda. Minimálně se snažím najít aspoň jednu věc ten den, která mi na sobě udělala radost, a pochválím se za ni.  Vnímám ho o dost méně sebekriticky, než jak tomu bylo třeba před dvěma lety.

Vloni jste získala také cenu Czech Social Award jako jedna z nejinspirativnějších osobností na sociálních sítích. Co pro vás taková cena znamená, když víte, že svým účtem na sociálních sítích můžete ovlivňovat a inspirovat životy mnoha lidí?

Upřímně, já jsem byla hodně překvapená z takové ceny. Nikdy jsem nereflektovala takovou soutěž nebo nominaci, ale strašně mile mě to překvapilo. Znamená to pro mě jen to, že bych chtěla být pro lidi ještě větší inspirací než doteď. Nakoplo mě to v tom, že své sociální sítě tvořím tak, aby to někomu mohlo pomoct, vlít mu radost do žil nebo se jen zamyslet nad nějakými věcmi. A doufám, že své sledující nezklamu.

Vy jste na začátku mluvila o strachu, ale kdybyste měla neomezený počet přání, které byste mohla uskutečnit, aniž by vás strach nějak svazoval, co byste chtěla, aby se splnilo?

Asi bych chtěla, aby se svět vrátil do normálu. Aby svět byl opět v pořádku a zdravý. Aby přestaly existovat virusy, aby přestali umírat lidi a našel se lék na rakovinu a další šílené nemoci. Zároveň bych chtěla, aby se lidi zamysleli nad sebou a byli laskaví a mírumilovní, nejen k sobě, ale i k planetě a zvířatům. To je pro mě asi hlavní. A k sobě samé žádné přání nemám. Tyto věci jsou pro mě asi důležitější než nějaký osobní prospěch.

Možná vás bude zajímat: Bála jsem se léčby, rakovině dávám na zadek, říká Slováčková