Žili jsme spolu třicet let, opustil mě kvůli studentce
"Vždycky jsem si myslela, že mě se něco takového nemůže týkat. Měli jsme se tolik rádi. Pak jsem se podívala do jeho mobilu. A zhroutil se mi svět," vzpomíná paní Iva. Tady je její příběh...
"Vždycky jsem si myslela, že mě se něco takového nemůže týkat. Měli jsme se s Jiřím přece tolik rádi. Tak dobře jsme se znali. Byli jsme bezvadně sehraná dvojice," napsala nám naše čtenářka Iva.
"Pak přišel loňský podzim a můj muž se začal chovat divně. Jakoby se celý stáhl do sebe. Občas jsem měla pocit, že je myšlenkami úplně někde jinde, daleko, kam za ním nemůžu. Vyhýbal se mým dotykům. Najednou jako by nebylo o čem si povídat. Pak jsem se podívala do jeho mobilu. A zhroutil se mi svět," vzpomíná. Tady je její příběh...
Láska na první pohled
Už ve chvíli, kdy jsme se poprvé potkali v aule právnické fakulty, mi bylo jasné, že toho kluka chci. Vysoký, sportovní typ s ostře řezanými rysy. Dát mu do ruky winchestrovku, mohl to jít Old Shatterhand zabalit...
Doporučujeme: Hlídejte si ho! Zákeřné hry žen na lovu partnera
A jak na mě koukal! Přímo mě hltal očima. A já věděla, že jsem právě potkala svůj osud. Od prvního dne jsme seděli vedle sebe. Zatímco naši spolužáci prožívali bouřlivé rozchody a setkání, z nás se stala nerozlučná dvojice. Ve třeťáku jsme se vzali. Nemuseli jsme. Prostě jsme chtěli.
Po škole jsem nastoupila jako podniková právnička do velkého renomovaného nakladatelství, on zůstal učit na fakultě. Pak přišla mateřská a Jiří se vrhl do advokacie, aby uživil rodinu. Na univerzitě už učil jen pro radost, pár hodin měsíčně.
Spolu jsme se protloukali jako mladá rodina bez peněz. Spolu jsme vychovali dceru Jiřinku. Dlouhá léta jsme žili jeden pro druhého. Okolo nás se přátelé scházeli a rozcházeli, vdávali, ženili, rozváděli, hádali... A my ani nezažívali velké partnerské krize. Měli jsme podobné názory, podobný vkus, podobné hodnoty. Byla jsem za to všechno vděčná.
Na ni jsem čekal celý život
Mému Jiřímu už pomalu začaly šedivět spánky, já kupovala šaty o jednu konfekční velikost větší... Už jsem pomalu začínala myslet na to, jak se důchod odstěhujeme z Prahy, koupíme si malý domeček někde na Vysočině a budeme se spokojeně těšit, že za námi někdy přijedou o prázdninách vnoučata. A konečně si pořídíme pejska.
Doporučujeme: Manžela mi svedla nejlepší kamarádka, ženám už nevěřím
Pak jsem jednoho dne hledala u Jiřího v mobilu telefon na švagrovou. Omylem jsem ovšem otevřela smsku: "Moje něžná, divoká, zázračná! Na včerejší večer nikdy nezapomenu. Konečně jsem poznal, co je to opravdová láska. Navždy tvůj, J."
Nevěděla jsem, že jsi básník! Zasyčela jsem na svého muže. Následovala strašná hádka, ve které jsem se dozvěděla věci, jenž už nikdy nedokážu zapomenout: "Jasně, že tě mám za ta léta rád! Ale pochop to, ji prostě miluju! Ona je láska, na kterou jsem čekal celý život, druhá půlka mojí duše. Jen s ní si připadám úplně celý." Řeč byla o jeho 24leté studentce, vrstevnici naší dcery...
Odstěhoval se hned druhý den. Do půl roku jsme byli rozvedeni. Za dalšího půl roku zaklepal někdo u mě doma. Stál za dveřmi můj bývalý muž. Posmutnělý, pohublý, s kyticí žlutých růží, které miluji: "Vezmeš mě zpátky domů?"
Jenže já nevím. Znám všechny ty řeči o druhé míze. O pánech v nejlepších letech. O vystřízlivění. Odpustit bych snad dokázala, ale zapomenout? "Ona je druhá půlka mojí duše..." Tohle prostě z hlavy vymazat nedokážu.
Co byste na Ivině místě udělali vy? Velkoryse přivřeli oko a byli rádi, že jste zase spolu? Nebo byste neunesli zklamání a nedokázali znovu navázat na společně prožité roky? O tom můžete diskutovat pod článkem.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Svedla jsem souseda, teď mě nenávidí celá vesnice
