reklama
 

Manžela mi svedla nejlepší kamarádka, ženám už nevěřím

Přátelství žen bývá křehčí než mužské. Méně šťastnými kamarádkami často pod milým úsměvem zmítají řevnivost a závist, pramenící z vlastní nespokojenosti. Běda, když se taková dostane příliš blízko ke spokojenému rodinnému krbu!

Foto: Isifa/Thinkstock

Muže milujeme, ale holčičí tajemství lze sdílet jen se ženami. Jejich přátelství ovšem bývá daleko křehčí než mužské a rozhodně na něj nelze příliš spoléhat.

Méně šťastné kamarádky často pod milým úsměvem zmítá řevnivost a skrytá agrese, pramenící ze závistí a vlastní nespokojenosti. Běda, když se taková dostane příliš blízko ke spokojenému rodinnému krbu!

Své by o tom mohla vyprávět paní Barbora z Jindřichova Hradce. Toto je příběh, který nám poslala do redakce.

Moje nejlepší kamarádka

S Veronikou jsme se poprvé potkaly v prváku na gymplu. Sedla si vedle mě do lavice, a od té doby jsme byly nerozlučné kamarádky spoustu let. Měly jsme stejné záliby. Stejný smysl pro humor. Líbili se nám stejní kluci. Akorát, že těm jsem se vždycky líbila jen já...

Čtěte také: Jste pořád jen milenkou ženatého muže?

Vůbec jsem si neuvědomovala, že Verča vedle mě může dost trpět. Nebyla ošklivá, ale já jsem se klukům líbila víc. Nebyla nešikovná, ale mně šly sporty daleko lépe, ať už to byly sjezdovky, běžky nebo volejbal, který jsme spolu závodně hrály. Nebyla neoblíbená, ale okolo mně se vždycky kluci tlačili a na ni zůstávaly "zbytky".

A tak se naučila dělat kompromisy - stala se "dobrou kamarádkou", pohodovou, vždycky ochotnou vyslechnout problémy ostatních, smířenou s tím, že její chlapi možná nejsou úplně ideální, ale že má aspoň něco. Jen když nebude sama. A do toho všeho sledovala mou velkou lásku s Davidem, krásným klukem, se kterým jsme se nakonec vzali. Jasně, že se jí taky líbil. Nezávazně s ním flirtovala, naslouchala, když si stěžoval na trápení se mnou, jasně dávala najevo, že ani ona není úplně šťastná...

Vždycky jen "ta druhá"

Dnes vím, že mi záviděla: obdiv mužů, bezproblémové vztahy, šťastné manželství. Sama se nakonec také vdala - a rozvedla rok poté kvůli manželovým nevěrám. Působila tak opuštěně... Brali jsme ji s mužem na koncerty, do divadla, na společné výlety po hradech a zámcích, na lyžařské zájezdy. Vlastně jsem byli taková trojka.

Někdy se mi zdálo divné, že Verča Davida občas přehnaně chválí, zatímco mě se snaží trochu shazovat, ale říkala jsem si, že bláhově žárlím. Znám ji přece tak dlouho. Asi je hodně nešťastná. Nedošlo mi, jak je těžké být ve všem až ta druhá...

Doporučujeme: Syndrom nejlepší kamarádky (co nakonec svede manžela)

Někdy v té době jsme už s Davidem začali plánovat dítě. Jenže se nedařilo. A čím víc jsme se snažili, tím méně to šlo. Po třech letech manželství jsme překonávali první velkou krizi. Veronika nás tehdy pozvala na chalupu svých rodičů. David tam vyrazil o dva dny dřív, zatímco já jsem musela být v práci. Mrzelo mě, že nepočkal a byla jsem nesvá. Asi tušení... Nakonec jsem přemluvila šéfovou, aby mě pustila o půl dne dřív.

Jeho? Ji? Oba!

A tak jsme se dostala na chatu ve chvíli, kdy mě nikdo nečekal. Nevěřícně jsem zůstala stát ve dveřích. Můj muž a moje nejlepší kamarádka byli tak hluboce zaujati sami sebou... Vždycky jsem si myslela, že se podobné věci dějí jen ve filmovém scénáři, ale já to zažila na vlastní kůži: muž a žena, které jsem měla ze všech nejraději, v intimní situaci, kde už není, na co se vymlouvat. Pocity, s nimiž na mě hleděli, byly jasně čitelné. V jeho očích byl strach. V jejích - vítězosláva...

Hodně to bolelo

 Ale nezačala jsem křičet ani házet věcmi. Nikoho jsem nefackovala. Neplakala jsem. Aspoň před nimi ne. Prostě jsem se sebrala a odešla. Poslat do háje jeho? Nebo ji? V tom jsem měla jasno od začátku a dodnes si za tím stojím - poslala jsem do háje oba.

David prosil o druhou šanci. Přiznal všechno. Že se ho moje nejlepší kamarádka za mými zády snažila léta svádět. Že o ni nestál. Že to bylo poprvé a jen proto, že se cítil nešťastný. Že mu hned nabídla klíče od bytu. Že je vzápětí odmítl. Že ví, že udělal největší chybu ve svém životě...

Ale já už o manželství s ním nestála. Děti jsme neměli. Byt byl můj, uživit jsem se dokázala sama. A hlavně jsem věděla, že bych možná dokázala odpustit, ale zapomenout nikdy. Ten pohled na vášnivou dvojici by mě provázel - provází - do smrti. Hned v pondělí jsem podala žádost o rozvod. Do měsíce jsme byli rozvedeni.

Na kamarádky už nevěřím

S Veronikou jsem se od té doby neviděla. Nebrala jsem telefony, na dopisy, maily ani přání k narozeninám jsem nereagovala. Vím, že David s ní ani nezačal chodit. Zůstala dodnes sama, a od společných známých se dozvídám, že je stále zatrpklejší. David se po pár letech oženil a dnes už má vlastní rodinu. Občas se vídáme, ale když mi onehdy dojatě začal vyprávět, jak mu to doma neklape a že jsem byla jeho životní láska, musela jsem se smát a rychle jsem ho poslala domů k manželce.

Nejsem člověk kompromisů. Možná o něco přicházím, ale rozhodnutí vyškrtnout ze života dva lidi, kteří mi byli nejbližší, ale kteří mi příliš ublížili, jsem nikdy nelitovala. Nakonec jsem našla muže svých snů, jemuž můžu důvěřovat. Když se ve vzpomínkách vracím do minulosti, tak jen k tomu dobrému. Ale žádné další kamarádky, byť nejlepší a nejosamělejší, si už do úzkého kruhu rodinného nezvu. Poučila jsem se a nevěřím ani v bezvýhradnou mužskou věrnost ani v ženskou solidaritu. Vím, že přátelství mezi ženami je povrchní a že spousta z nich ho dokáže kvůli chlapovi obětovat bez mrknutí oka.

Smutný příběh, že? Máte podobné špatné zkušenosti s "dobrými kamarádkami"? Nebo naopak věříte v ženské přátelství? O tom můžete diskutovat pod článkem.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Nejodpornější mužské zlozvyky: Máte je?

Češi jsou prudérní rodiče! Alespoň podle Švédů

Místo staré chaty luxusní srub: Za dva měsíce stál

Vloupání na přehlídkové molo. Pařížskou komičku vykázala až Gigi Hadid | Video: Reuters/AP
reklama
reklama
reklama