Tuhle otázku malý Patrick nenáviděl. "Koho máš radši, dědu nebo babičku?", ptávali se různí příbuzní a návštěvy. Správná odpověď samozřejmě neexistovala a on si to začal uvědomovat, sotva začal chodit do školy.

"Do té doby jsem samozřejmě odpovídal, že babičku, protože babička byla nesmírně laskavé, obětavé a úžasné stvoření, které pro vnuka dýchalo, žilo a provádělo cokoliv myslitelného i nemyslitelného," vzpomíná.

Pak mu ale došlo, že je všechno trochu jinak. Tady je jeho příbeh.

Rozdílný svět dědů a babiček

Být s dědou a být s babičkou, to byly dvě zásadně rozdílné záležitosti, přičemž každá měla něco do sebe. Proč to říkám? Protože psát o dědovi a ne o babičce, je vlastně nespravedlivé z mnoha důvodů a logicky by tomu mělo být opačně. Jenže babičce jsem její lásku splácel v době, kdy žila - věděla, že ji mám rád, lítal jsem kolem ní, říkal jsem jí to. Děda... To bylo něco jiného. Chlapi si tohle neříkají a ani to nečekají. Splácejí si lásku a pozornost jinak.

Doporučujeme: Jsou babička s dědou k něčemu?

Děda kolem mě nikdy neposkakoval. Když jsem spadl z ořechu, byl rozdíl, jestli byla poblíž babička. To se vyplatilo začít fňukat, protože babička přišla, politovala, pohladila. Když jsme byli sami s dědou, odkulhal jsem se opláchnout koleno pod vodovod, protože kdybych fňukal, tak by prohlásil, že jsem bábovka, která neumí padat.

Jako rovný s rovným

Když o tom tak přemýšlím, děda si se mnou vlastně nikdy nehrál. Byla to babička nebo mamka, kdo si se mnou četl knížky, říkal mi říkačky, něco si kreslil. Děda nikdy. S dědou se nedalo si hrát, strukturovaně s ním trávit čas, pracovat na pozitivní dětské motivaci a sebeprojekci.

Čtěte také: Babičko, ty ale smrdíš! Nedávej mi pusu!

S dědou se dalo jenom něco dělat jako rovný s rovným. Dalo se s ním jít do dílny, najít v hromadě nářadí pilku, štěpovací nůž, vosk a jít do sadu roubovat a prořezávat jabloně. Dalo se s ním vzít žebřík, podržet mu jej, až vyndá čtyři holoubata z holubníku, zlomí jim vaz a hodí mi je dolů, abych s nimi běžel k babičce. Mohl jsem si vzít druhý rýč a rýt s ním zahradu od časného rána do večerního úmoru. Jít s ním na návštěvu k někomu, s kým potřeboval něco projednat a kde se mě zeptal na můj názor. Mohl jsem se účastnit vlastně na všem, co dělal. Ale hrát si, to nikdy. Na to nebyl čas.

Hrajte se klidně na uhlí!

Jednou musela babička někam odpoledne vyrazit a nakázala dědovi, aby si se mnou hrál. Děda se udiveně otázal, jak jako, hrát si se mnou? A babička, která spěchala a byla už netrpělivá, říká - To je přeci jedno, třeba na písku. Děda odfrknul, že žádný písek nemáme, ten poslední, co byl za garáží, jsme minulý týden použili na betonování plotu. To se už babička nakrknula a povídá, že jí je to jedno, pro ni za ni ať si klidně hrajem na uhlí. A utíkala na autobus.

To dědu zneklidnilo. Našel jsem ho v uhlárně, jak kouká na tu hromadu a dumá. Instrukce zněla jasně a děda byl zvyklý, že v patriarchální domácnosti není třeba nad detaily přemýšlet. Takže, když jsem se ho zeptal, proč kouká na to uhlí, zamyšleně prohlásil, že babi nakázala, že si máme hrát s uhlím. A že problém je v tom, že nový přivezou až na podzim, protože je ho tu ještě dost. Není možné skládat další.

Tak my tedy budem

Tím by mohla celá věc skončit, jenže děda nebyl muž zvyklý na prohry, natož, aby se vzdával. "Víš co, stavíme se za Fandou," prohlásil a šel do garáže túrovat embéčko. Fandou myslel svého syna, který bydlel s rodinou a mými sestřenkami ve Chvaleticích a dělal na vykladači uhlí.

Ve Chvaleticích nad Labem totiž stojí velká uhelná elektrárna a za strejdou jsme se tam občas stavovali. Uhlí se do Chvaletic vozilo po Labi. Obrovské ocelové lodi naložené uhlím dotlačil remorkér k vykladači, na kterém strejda Fanda dělal. Vykladač bylo ocelové rameno s lopatovým kolem, které se zakouslo do hromady uhlí na lodi a postupně ji vyhlodávalo na pásový přepravník. Což byla strejdova starost.

Dorazili jsme za ním do prosklené kabinky, ze které byl krásný rozhled na řeku - aby ne, když kabinka byla na rameni vykládajícím uhlí, které stálo někde v prostředku Labe.

Náš tip: Když je babička semetrika, jak ji zvládnout?

"Tady mladej si chce pohrát s uhlím," informoval děda strejdu. "Jéje, uhlí tady máme, to budeš koukat," informoval mě strejda a posadil mě do sedadla jeho uhlorypadla. Malýma páčkama jsem řídil obří rypadlo, které vykládalo uhlí, strejda mi ukazoval, jak nenarazit do boku lodi, jak pomalu klesat až ke dnu a já jsem za dvě hodiny vyložil celou loď. Když jsem z kabinky zamával na kapitána remorkéru, že může s lodí odplout a přisunout další, nabídl mi, že si můžu ještě prohlídnout loď, takže jsme prolezli celý ten uhlák a já se zmazal jak dobytek.

Splněno!

"Vidíš, když se budeš dobře učit, tak budeš sedět v pohodlný kabince a vykládat uhlí z lodi, ne jako já dřít v pivovaře," prohlásil děda, který naznal, že nastala chvíle pro výchovný rozhovor. Souhlasil jsem, ta práce vypadala fakt náramně a kdybych se dobře učil, byla to parádní perspektiva.

Domů jsme se stihli vrátit chvíli před babičkou, sundal jsem ze sebe tepláky umazané od uhlí a šel rovnou do vany, děda - jak měl ve zvyku - mě oplachoval studenou vodou. "Koukám, že jste si vážně hráli na uhlí," prohlásila babička nespokojeně, když viděla černou odtékající vodu, zatímco děda horlivě přikyvoval, spokojen nad dobře splněným úkolem...

Děda byl prostě správný chlap a bezprostřednost, s níž nechal vnoučka vstupovat do svého života, se mu nakonec vrátila s velkou láskou. Byla sice trochu jiná, než ta k babičce, ale vůbec ne menší. A vy si další úžasné příhody a zážitky ze série Husákův děda můžete přečíst na facebooku Patricka Zandla.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Bydlíme v panelákovém 2+kk. Je nás tam pět...

Jméno dítěte předurčí jeho lásky a životní úspěchy

Syndrom mrzutého muže: Máte ho doma taky?