Kdysi dávno bydleli s vnuky v jednom bytě nebo na výminku vedle domu. V dobách, které už pamatujeme, se k nim jezdilo na víkendy a na prázdniny. Jak je to s prarodiči dnes?

Všelijak. Babička s dědou okolo padesátky jsou na tom daleko lépe než kdy předtím a mají spoustu možností, jak využít volný čas. Dohánějí svůj vlastní život. Na děti měli čas jen málo a na vnuky ho nemají už skoro vůbec. Necítí se být prarodiči. Generační vazby se rozvolňují, prarodiče nejsou rodičům skoro k ničemu. A ti jim to nejspíš časem vrátí - až budou potřebovat pomoc jako nemohoucí. Bohužel.

Soužití generací se mění

V současné době žije jednotlivec hlavně sám pro sebe. Nejenom singles, dokonce i páry dávají přednost individuálnímu životnímu stylu. Manželé už spolu netráví většinu volného času, rodiče raději svěřují děti institucím (ať už jde o sport, umění nebo zábavu), případně je ponechávají sedět u počítače a televize. Nedopřávají jim dostatek něhy a mají na ně přehnané nároky. Nehrají si, nevyprávějí, nečtou pohádky. Výsledek? Rozvolnění tradičních rodinných pout.

Někdo by možná čekal, že tím stoupne význam prarodičů, kteří rodiče alespoň částečně nahradí. Jenže šikovný děda, co vnučce dokázal vyřezat lupínkovou pilkou z překližky pokojíček pro panenky, a laskavá babička, která pekla úžasné buchty, kamsi vymizeli. Prarodiče, jež mají celý den čas být tu jen pro děti, se prostě z dnešního světa vytrácejí. Buď ještě chodí do práce (a současné důchodové reformy se postarají o to, aby chodili co nejdéle) nebo mají své vlastní životy, zájmy a koníčky. Zesobečtěli jsme?

Kdo jsem, odkud jdu a kam...

Ano, a je to velká škoda. Přece právě skrze předky jsme spřízněni se staletou minulostí. Oni nás spojují do nekonečného lidského řetězce, který určuje současnost a předjímá budoucnost. Kdo nemá kořeny, nedokáže vnímat svět v souvislostech rodinné historie a tradic. Nechápe plynutí času a propojení generací. Ohrnuje nos nad starými lidmi, aniž by mu docházela hluboká pravda, která ho vítá u bran hřbitovů: „To co jste vy, to jsme byli i my. To co jsme my, budete i vy."

Nesmyslná glorifikace bezohledného mládí a xenofobie vůči starým lidem vedou v důsledku k tomu, že lidé mají čím dál větší strach stárnout, přestože jde o přirozený proces. Mladí se izolují, aby si nemuseli připustit, že i na ně jednou dojde. Staří se stárnutí vyhýbají tím, že odmítají být prarodiči. Tento jev může nakonec v důsledku degradovat celou společnost - zejména s přihlédnutím k trvalému poklesu průměrného věku.

Dochází tak k postupnému úpadku prosociálních postojů, což se lidem vrátí jako bumerang. Mladým i starým bez rozdílu. Izolace generací zkomplikuje vztahy všem. Staří, kteří se nevěnovali dětem a vnukům, zůstanou osamoceni. A mladí, kteří opustili staré, dávají příklad svým dětem, aby jim jednou i ony oplatily stejnou mincí...

Bezpodmínečná láska prarodičů

Přitom jen máloco je pěknějšího než vztah prarodičů a vnoučat. Ten dokáže obohatit život celé rodiny. Děda s babičkou už bývají vyrovnaní a mírní, mají nadhled, vnoučata milují bez vlastnických nároků a podmínek.

Vyprávěním o sobě jim umožňují nahlédnout do rodinné historie, zažít řadu dobrodružství v autentických příbězích, poznat význam morálních hodnot. A děti jim to vracejí obdivem a nefalšovaným zájmem, ale hlavně tím, že babičku s dědou mají rády a potřebují je.

Každý z nás se však jednou bude muset smířit s úbytkem sil, samotou, nejrůznějšími omezeními a nemocemi. Jak chcete stárnout a dožít vy? V kruhu rodiny, nebo raději nezávisle na nikom, mezi svými vrstevníky? O tom můžete diskutovat pod článkem.

Vstoupit do galerie | 15 Gavriely, Decastelo, Kristelová: slavné maminky se řádně zkoulovaly!

  Video Mohlo by Vás také zajímat:

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková