Ambivalence. To je nejvýstižnější charakteristika vztahu matek a dcer. Může skončit jako hluboká, zralá láska, ale také jako odcizení nebo dokonce nenávist.

Záleží jen na tom, jak se v průběhu let dokážou obě ženy oprostit od svých emocí, předsudků, rolí, ale také hormonální zátěže. Už od narození totiž vztah malé a velké ženy určuje kolísání testosteronu. Sotva maminky mohou po porodu poprvé vstát z lůžka, začínají rozlišovat: Zatímco plačící holčičky nechávají ležet, ukřičené chlapečky pochovají...

Pouto nejsilnější

Vztah matky a dcery je tím nejsilnějším, co může existovat - v dobrém i ve zlém. Pětiletá holčička má maminku za bohyni. Potají si zkouší její šperky, chce být jako ona. Postupně přebírá její názory, chování, vztah k vlastnímu tělu, k mužům. "Dcera obdivuje přiznaně i nepřiznaně svoji matku, chce se jí podobat a současně se od ní i odlišit. Matka vidí v dceři své pokračování, ale současně i konkurenci," konstatuje socioložka Jiřina Šiklová na webu Vitalia.cz.

Doporučujeme: Matka obětovala život, aby žila dcera

Pak přijde puberta, a všechno je jinak. Dcera potřebuje jít vlastní cestou, a tak kritizuje. U mnoha puberťaček hraničí v tomto období vztah k mámě s matrofobií, hrůzou z toho, že budu stejné jako ONA. Nakonec se jejich obavy naplní, jenže to teď předbíháme.

Stačí, aby maminka -náctileté dceři něco řekla, v podstatě cokoliv, a je oheň na střeše. Nastupuje zvláštní fyzikální úkaz: přestože stojí metr od sebe, máma poradí, ale dcera slyší příkaz. Dcera si zoufá, ale máma vnímá její hněv, nikoli bezradnost a volání o pomoc. Bude to chvilku trvat, než matka dokáže přijímat dceru jako dospělou bytost a dcera přestane maminku považovat za nepřítele číslo jedna.

Urychlí to mlčení z obou stran

"Miluju svoji matku za chvíle, kdy neřekla vůbec nic... Když si na to teď vzpomenu, musel to pro ni být nejtěžší mateřský čin - vědět, jak to se mnou dopadne, ale uznat, že nemá právo bránit mi ve vlastní cestě. Jsem jí vděčná za spoustu věcí, ale nejvíc za to, že jsem od ní nikdy neslyšela: Já jsem ti to říkala!" napsala o svojí mamince spisovatelka Erma Bombeck. Dcera, která nabrala rozum, se zachová stejně - v nepodstatných věcech radši mlčí a myslí si svoje.

Změna rolí

Mine čtvrt století - a vztah mezi mámou a dcerou se obvykle srovná. "Matka bývala nesnesitelná. Ale jak mi začalo táhnout na třicet, dostala docela rozum..." - asi tak nějak by se dal postoj dcer charakterizovat. Holčička už si nemusí dokazovat odlišnost, má vlastní život, dokáže se k mámě vracet. Obě dospělé ženy se znovu sblížují. Hodně k němu přispívá i oddělená domácnost. Někdy tou dobou se naplní dceřina největší pubertální noční můra: okolo třicítky se začne své matce podobat názory, chováním a někdy i zlozvyky. A je za to ráda. Vztah obou žen je na vrcholu, potkávají se jako rovnocenné bytosti, tak blízké, jak je to lze. Toto období trvá dlouho, ale nakonec ho vystřídá stáří.

Emoce se bouří

"Když matky zestárnou, stávají se závislými na dcerách - hierarchie vztahu se obrací. Přitom se dcera se svou matkou stále ztotožňuje, v její bezmoci vidí vlastní memento. Role se obracejí, matka by najednou měla dceru poslouchat, často ale odmítá. Na povrch vyplouvají emoce. Ani dcera se v této roli necítí dobře, vždyť přijímala mateřskou autoritu po celé dětství. Bezmocná a nemocná matka v ní vzbuzuje spoustu protichůdných pocitů: lásku, soucit, touhu pomoci, ale současně i poručit či ovládat," dodává Jiřina Šiklová.

Ať už je vztah mezi matkou a dcerou jakýkoli, je určující pro obě. A pokud to nedokážou přijmout, zásadně se ošidí. Dcera přijde o pocit zázemí a možnost prožití kontinuity sebe samotné. A máma bez její lásky nikdy nebude vést úspěšný a plný život.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Erotické hry náctiletých aneb Také jste hráli flašku?

Byl jsem šťastně ženatý. Než jsem potkal ji.

--------------------------------------------------------------------------------

Jak na vztahy v rodině?