Odpověď zní: ano, ale... Dítě by mělo vědět, kde má hranice sebeúcty, kam nikoho nepustí, ale nemělo by zároveň bořit hranice jiných. Což vůbec není snadné.

A co teprve, když jde o holčičku! "Pamatuji si to jako dneska, a to už je dobrých dvacet let... Moje krásná, malá, čtyřletá blonďatá slečna si chtěla sednout na školce na lavičku vedle své kamarádky. Jenže tu miloval chlapeček, který vedle ní chtěl sedět také. Tak dcerku prostě z lavičky smetl, a ona si šla pokorně sednout jinam. Tehdy jsem se začala bát, jak moje poslušná holčička dokáže přežít v džungli mezilidských vztahů," vzpomíná maminka Bára.

A pak to zabolelo

"Nakonec se vše vyřešilo samo. Podporovali jsme dceru v učení jazyků, aby měla šanci se domluvit, a zároveň ji dali do oddílu taekwondo pro případ, že by někdy domluva selhala. Asi to nebylo úplně špatné rozhodnutí," vypráví Bára.

"Na mistrovství republiky dcera napřed dostala nakládačku, protože jí chyběla motivace. Pak ale jedna rána dopadla opravdu bolestivě, moje holčička se naštvala, a od té chvíle všechny ostatní soupeřky doslova zadupala do země. Byla z toho stříbrná medaile - ale vzápětí také odchod z oddílu. Dcera si prostě prosadila, že tak tvrdě konkurenční sport dělat nechce. Ale aspoň malou útěchu mám: i když vím, že není povahou rváč, doufám, že pokud bude nejhůř, tak si na ty poslední závody přece jen vzpomene," uzavírá maminka.

Agrese je doménou kluků

S agresí holčiček a kluků je to přece jen trochu rozdílné. Od holčiček se neočekává, že se budou prát, mají jiné metody, jak se srovnat s konkurencí: nejsou sice milosrdnější, ale nespočívají v měření fyzických sil. Zato kluci! Stačí, když se sejde víc chlapečků pohromadě a jsou ponecháni sami sobě. Ano, podle statistik je šikana doménou silnějšího pohlaví.

Více o ní se dozvíte ZDE >>

Přesto by však bylo chybou přirozenou agresivitu jednoznačně odsuzovat. Nejde totiž o vlastnost jednoznačně negativní. S předpoklady k impulzivnímu chování se rodí každý člověk. Jde o jednu ze základních psychických reakcí, která umožňovala přežití druhu. Je to přirozená reakce, kterou lze výchovou regulovat. Rodiče k ní ale musí zaujmout jednoznačné stanovisko hned od začátku.

Udržovat rovnováhu

Cílem není agresivní jednání zcela potlačit, je třeba ho usměrnit, aby se dítě dokázalo ovládat a projevovalo emoce vhodným způsobem. Jak to rodiče dokážou?

To si přečtete ve článku Džungle v plenkách

Každý člověk, i malý, poměrně snadno pochopí, že se rána oplácí zase jen ranou. Daleko složitější je naučit děti rozlišovat, kdy je třeba ránu opravdu vrátit a kdy je moudřejší ustoupit. A úplně nejtěžší je vychovat své potomky tak, aby se dokázali s ostatními domluvit a nemuseli rány vůbec rozdávat...

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Největší noční můry: Čeho se děti opravdu bojí?

Matko, nekřič! Církev žádá ticho na porodním sále...

Speciál o medu: Jak poznat ten kvalitní a kde nakoupit?