Když se narodí miminko, jsou z toho zázraku všichni nadšení. Starší sourozenec, jenž se do té doby vyhříval na výsluní pozornosti, se rázem ocitá na vedlejší koleji. A nevraživost je na světě.

Hlavním problémem vztahu mezi sourozenci bývá žárlivost. Stačí tak málo. Podlehnout roztomilosti miminka a přestat starší druhé dítě - už zdaleka ne tak bezproblémové a bezbranné - povzbuzovat a chválit. Začít děti srovnávat. Schovat laskominy jen pro "malého", protože "velký" už je přece nepotřebuje... A na světě je místo mladšího brášky či sestřičky jen nenáviděný nepřítel.

Známe návod na štěstí: Nejspokojenější rodiny mají dvě dcery!

Je pochopitelné, že dosavadní jedináček nese ztrátu své pozice těžko a bude záležet hlavně na rodičích, zda příchod nového člena rodiny zvládne: na tom, jakou atmosféru doma vytvoří, zda budou spravedliví, jestli se zachovají ke všem svým dětem stejně, případně zda nebudou dělat rozdíly mezi dětmi vlastními a vyvdanými či vyženěnými.

Jsme stejné krve, ty i já

Pokud rodiče nejsou rozumní a nepředejdou problémům včas, zakládají svým dětem na velký problém. A to je přece škoda - kdo by si měl být bližší než sourozenci stejné krve. Někdy to ale prostě nejde.

"Když mi bylo osm let, naši se rozvedli. Zůstala jsem s maminkou. Ta se ale za dva roky znovu vdala a narodil se jí můj nevlastní bratr Martin," popisuje smutný příběh ekonomka Markéta. "Nejdřív jsem měla velkou radost, že už nejsem jedináček. Ale maminka a můj nový táta jako by na mě zapomněli. Když jsem nosila ze školy jedničky, ani mě nepochválili. Pořád jen Martínek sem, Martínek tam... Nesměla jsem si vzít ani šunku z lednice, ta byla jen pro malého brášku. Byl by to možná fajn kluk, ale strašně ho rozmazlili. Všechno mu procházelo."

Doporučujeme: Prvorození bývají inteligentnější a výkonnější než sourozenci

Pak začal otčím dospívající dceru bít, takže Markéta v devatenácti letech utekla z domu. Měla štěstí - její přítel a budoucí manžel vydělával tolik, že mohla dostudovat vysokou školu. "Naši po mně ani nevzdechli. Přestože na mě po celou dobu studií brali dětské přídavky, nikdy mi nedali ani korunu... Nezajímali se, jak žiju, ani s kým. A dnes? Bratrovi je třicet. Nedokončil střední školu, nepracuje a zůstal rodičům na krku. My jsme se mezitím rozrostli o syna a dceru. S mou bývalou rodinou se nestýkáme. Vybudovali jsme si vlastní svět, a když se mě někdo ptá, říkám, že rodiče ani sourozence už nemám. Vlastně je to pravda. Od svých osmi let jsem se cítila jako sirotek a připadám si tak stále," uzavírá Markéta.

Macecha jako z Popelky

Doopravdy takové existují - a nejen v pohádkách. "Když se můj pravý táta podruhé oženil, získala jsem rázem nevlastní sestru. Byla moc fajn a já jsem k nim ráda chodila na návštěvu, přestože jsem žila s maminkou a s jejím novým manželem. Pak ale tátova žena přišla do jiného stavu a úplně se změnila. Na moji mámu žárlila vždycky, a jak jí začalo růst břicho s miminem, začala žárlit i na mě. Chovala se ke mně s takovou nenávistí, že jsem radši přestala za tátou chodit. Dnes už se scházíme jen jednou za půl roku v restauraci nebo cukrárně formálně na kus řeči. Za svého pravého tátu považuji mámina druhého muže. S nevlastní sestrou se však stále scházíme a jsme dobré kamarádky, jen její mámě se vyhýbám," popisuje osmnáctiletá Karin.

Co na to psycholog?

"Existují ženy, které jsou rozumné a tolerantní, dokud s novým partnerem neotěhotní. Pak u nich převládne podvědomá touha po vlastním hnízdě, kde mládě z předchozího manželství nemá co dělat ani přechodně - příliš připomíná minulé závazky. Zejména když se nová rodina dostane s dalším přírůstkem do finančních nesnází, může to vyvolat pudový pocit ohrožení, který vyústí až v antipatii k cizímu mláděti. Pokud muž nedokáže nátlaku druhé manželky čelit, což vůbec nebývá jednoduché, může o vztah k dítěti z prvního manželství snadno přijít," konstatuje pražská psycholožka Vlasta Svobodová.

Měřit stejným dílem

"Jsem nejstarší ze tří dětí a dodnes mám pocit, že pocházím z kukaččího vejce. Na dětství nemám pěkné vzpomínky, převládají ty, jak mě otec s tichým souhlasem matky bil. Dodnes jsem nepochopila, proč moji rodiče tolik upřednostňovali mladšího bratra a sestru, ale jeden nesporný přínos to mělo: naprosto jistě jsem věděla, jak svoje děti nechci vychovávat já," říká učitelka Veronika.

Když k její starší dceři z prvního manželství přibyl mladší syn, nejenže dokázala holčičku přesvědčit, že miminko musí milovat a chránit jako správná "velká ségra" - cíleně také vzbuzovala v chlapečkovi pocit, že má nejlepší sestru na světě a že se k ní musí chovat hezky. Vyplatilo se to. "Děti už jsou dospělé, ale snad nikdy v životě jsme mezi nimi nezažili sourozeneckou hádku. Všechno se dělilo napůl, ať to přinesla jakákoli z našich čtyř babiček. Jakmile jeden zakňoural, dostali vyčiněno oba. A dnes? Mají se doopravdy rádi a já při pohledu na ně alespoň trochu zapomínám na smutek z rodiny, ve kterém jsem vyrostla sama," shrnuje Veronika.

Rodiče, záleží hlavně na vás!

Vztahy mezi sourozenci ale nejsou dané nadosmrti. I ty nejlepší se mohou zkazit, zatímco sourozenci, kteří spolu v dětství museli bojovat o pozornost rodičů, k sobě najdou v dospělosti cestu. Nebo se naopak ještě víc odcizí, často kvůli majetku. A tak jedinou jistotou zůstává sázka na spravedlnost. Zda se budou sourozenci, ať už vlastní nebo nevlastní, v dospělosti milovat, či nenávidět, určují hlavně rodiče.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Je náročnější první, nebo druhý porod?

Je jí čtrnáct let aneb Lolitku je třeba seřezat včas

3 problémy kancelářských krys: Stres, zád, zápěstí

--------------------------------------------------------------------------------

Jak na problémy v rodině?