"Moje dcerka občas něco odnesla ze školky domů, aniž by o tom tetám nebo dětem něco řekla. A já jí to dovolila v domnění, že to má půjčené," popisuje svoje problémy maminka šestileté Lucinky z Prahy.

"Ona to v pravém smyslu vlastně nebyla krádež, myslím, že to ve své dětské dušičce vůbec nedomyslela. Ale vůbec nevím, jak s tím vším naložit. Domluvili jsme jí s manželem, jenže mám pocit, že vnímala hlavně jeho hrozby trestem, pokud se bude něco takového opakovat. Ty na ni sice platí, ale já bych jí to chtěla vysvětlit tak, aby vhodné řešení přijala vnitřně za své," dodává.

Chytré děti takové věci dělávají

Podobné zjištění musí být pro rodiče šokující, obzvlášť když kladou důraz na dobrou výchovu.

Doporučujeme: Proč se moje dítě nemusí dělit s ostatními

"Odnášení pomůcek nebo třpytivých dekorací ze třídy či od jiných kamarádů se ale v naší školce, a nejen tam, vyskytuje pravidelně. Proto bych vás ráda uklidnila: Chování vaší dcery není výjimečné. Jedná se pouze o fázi vývoje, které je třeba věnovat pozornost," konstatuje Klára Markuciová, ředitelka pražské školky Nestlingue, kde se učí podle principů učení Montessori.

Láska k prostředí

Každý člověk přichází na svět s přirozenou touhou milovat prostředí, do kterého se narodí. Je to opravdový a živý cit, který dítě  vede k silnému přání brát věci do ruky, manipulovat jimi a ovládnout dovednosti s nimi spojené. Tato touha pomáhala druhu homo sapiens v úvodních fázích života přežít a uživit se z toho, co prostředí dalo. Kdy si dítě uvědomí vlastní individualitu, je důležité s ní pracovat a kultivovat ji tak, aby sloužila v jeho prospěch.

Je to podobné, jako když učíme děti, aby se zastavily na kraji vozovky, než do ní vstoupí: Stejně jako pomáháme kultivovat potřebu neřízeného pohybu do uvědomělého, nabízíme dítěti zkušenost uvědomělé manipulace s věcmi, které se nacházejí v jeho prostředí. Jak na to?

Respektovat a vysvětlit

"Ve školce víme, že se nejedná o nic špatného, ale naopak o přirozený sklon, takže s touto fází vývoje pracujeme," vysvětluje Klára Markuciová. "Jednáme s dítětem individuálně a s úctou k jeho intimitě. Respektujeme jeho potřebu brát věci a manipulovat s nimi. Radujeme se s ním: Vidím, že máš v kapse prstýnek. Ten je ale krásný!"

To je začátek, který vychází z faktu, že pro dítě je příjemné mít věci jenom pro sebe. Nicméně potom mu musí paní učitelky vysvětlit, že všechno na světě má své místo - a tedy i předmět v jeho kapse. Ukážou mu, kam patří a kde ho najde, kdykoliv bude mít potřebu s ním být či pracovat.

Co s kamarádem?

Jiný problém je, když se prckovi zalíbí hračka od kamaráda. Tady nastává čas na společný rozhovor. "Necháme kamaráda ukázat dítěti, že daný předmět patří do jeho batůžku či bundy. Současně vyzveme obě děti ke vzájemné dohodě, aby byl daný předmět na požádání kdykoliv k zapůjčení," vysvětluje Klára Markuciová.

Vzájemné dohodě je třeba věnovat velkou pozornost a ocenit nejen ochotného vlastníka, ale také dítě, které si věc půjčuje, za schopnost předmět vrátit  na své místo či kamarádovi.

Jak toho dosáhnout? Zkuste třeba větu: Mám velkou radost, že vidím růžový prstýnek na svém místě. Dítě bude cítit uspokojení z toho, že si dokázalo s předmětem pohrát a potom ho vrátit, kam patří. Pokud jste ho dostatečně motivovali, přinese mu to silnější pocit uspokojení, než je samotná touha si předmět ponechat.

Možná to chvilku potrvá a určitě to chce trpělivost, ale opakovanou zkušeností se dítě naučí předměty ze svého prostředí vracet na místo a mít z toho radost, takže "lupičská" fáze vývoje brzy sama odezní.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

5 typů nemožných matek, které denně potkáváte na ulici

Video: Domorodý porod v džungli, přirozený jako dýchání

Hvězda Ordinace na nejtěžším kurzu sebeobrany na světě