reklama
 

Hvězda Ordinace na nejtěžším kurzu sebeobrany na světě

Ze seriálu Ordinace v Růžové zahradě si Veroniku Petrovou možná pamatujete jako křehkou blondýnku, jenže ona je spíš Brutální Nikita. I proto teď jako jediná Češka absolvovala nejtěžší kurz sebeobrany na světě, který vedou bývalí vojáci speciálních jednotek izraelské armády.

Foto: Archiv Veroniky Petrové

Ze seriálu Ordinace v růžové zahradě si Veroniku Petrovou možná pamatujete jako křehkou blondýnku, jenže ona je spíš Brutální Nikita. I proto teď jako jediná Češka absolvovala nejtěžší kurz sebeobrany na světě, který vedou bývalí vojáci speciálních jednotek izraelské armády.

Kurz, který je založený na bojovém umění krav maga, a který spíš připomínal tvrdý vojenský výcvik, probíhal v Izraeli, a přestože trval "jen" deset dní, udělal z ní prý úplně jiného člověka. Jak moc ji to změnilo, co jí to přineslo, a co na tom bylo nejtěžší, a proč se vůbec rozhodla do toho jít, se dozvíte v rozhovoru.

Kdybyste ale chtěli vidět, jak takový kurz sebeobrany probíhá, sledujte reality show Operace Izrael, který právě běží na internetové televizi stream.cz.

Proč jste se rozhodla kurz reálné sebeobrany absolvovat?

Pár dní před tím jsem se umístila na předních příčkách jednoho extrémního překážkového běhu, to mi dodalo odvahy. A kdo by nechtěl absolvovat kurz, který běžně podstupují tajní agenti a členové bezpečnostních složek. To, že se naučím bránit v krizových situacích, pro mě byla jen přidaná hodnota.

V době, kdy jste do Izraele odjeli, tam vrcholil izraelsko-palestinský konflikt. Nebála jste se tam jet?

Vlastně ani ne, moc jsem se těšila. První obavy přišly až na letišti při zdlouhavých kontrolách a vyptávání. A další obavy se dostavily první den, když nám nad hlavami Irone Domem, což je mobilní systém protivzdušné obrany, rozstřelovali rakety z Gazy. Postupně si člověk zvykl. Ale původně nás tam mělo být pětačtyřicet a přijelo nás pouze dvacet. Zbytek to zrušil.

Ani rodina nebo partner vás od toho neodrazovali?

Partnera nemám a navíc si nenechám do ničeho moc kecat, takže když se pro něco rozhodnu, udělám to. Navíc jsem asi poprvé v životě cítila, že tohle je ta správná cesta, že konečně dělám něco fakt správného. Celé mi to rozsvítilo život.

Jak vás to změnilo?

Tak třeba v tom, že jsem musela zpomalit. Ještě teď nemám dostatek sil, abych se vrátila do starých kolejí a ani už nechci. Než jsem odjela, dělala jsem hodně věcí, protože mě všechno hrozně baví. Tady se musím vzdělávat, chodím na angličtinu, a na rétoriku, chodím do posilovny, a strašně mě baví beach volejbal, potřebuju běhat, do toho musím hodně pracovat. Ten kurz mě zastavil a donutil se zamyslet, co z toho všeho je pro mě nejdůležitější. Všechno prostě na jedničku zvládat nelze.

O tomhle kurzu sebeobrany se říká, že je nejtěžší na světě. V čem je nejtěžší?

Byl tam s námi člověk, který byl u francouzské legie, a říkal, že ani tam se neděly věci, jaké se děly na tom kurzu. Dělali jsme naprosté šílenosti. Plazili jsme se v písku, který měl šedesát nebo sedmdesát stupňů. Ale ne jen pár metrů a chviličku, ale padesát nebo sto metrů tam a zase zpátky, chviličku si odpočinout a znovu. Těžké bylo i to, že jsme nechodili spát. Tak nějak jsem počítala, že kurz bude probíhat ve dne a v noci se alespoň šest hodin vyspím. Ale hned první závod byl třicet hodin v kuse, pak terpve odpočinek, asi na pět hodin. Pak zase devatenáct hodin v kuse, dvě hodiny spánek a zase budíček. Zkrátka všechny techniky jsme se učili na hranici fyzického i psychického vyčerpání, abyste si zvykla ty věci dělat automaticky. Bylo to naprosto srovnatelné s vojenským výcvikem, možná náročnější. Vždyť kdo jiný dělá tisíc kliků denně než vojáci.

Součástí každého vojenského výcviku je nejen fyzický, ale i psychický trénink. Jak vám dávali zabrat po téhle stránce?

Na jeden takový moment rozhodně nikdy nezapomenu. Bylo to ráno, další den, kdy jsme nespali, celou noc jsme tahali těžký batoh, plazili se do kopce. Mimochodem, v tom batohu jsme neměli věci, které bychom potřebovali, ale pytle s pískem. A po tomhle nás vzali na pláž, kde nám řekli, ať uděláme bazének z písku. Jenže jak chcete něco vyhloubit z písku, když vám tam pořád teče voda. Tam jsem pochopila, že je to vlastně jedno, že nás chtějí jenom vydeptat. Takže jsem jenom seděla, slepě jsem hrabala písek a čekala, až to skončí. Samozřejmě nepříjemné bylo i to, když vám nad hlavou lítaly rakety a neměla jste se kam schovat. Jednou za námi také přišli s tím, že jestli se na to chceme vykašlat, ubytují nás v hotelu, kde se budeme týden válet, a večer si dáme pizzu a kolu. Lákavé, ale ne pro mě.

Byla nějaká chvíle, kdy jste litovala, že tam jste a přála si být doma?

Asi když jsme se v tu noc plazili s tím batohem. Už jsem fakt nemohla, dokonce jsem i brečela. Ale naštěstí to přešlo.

Co vás v takových chvílích přesvědčilo, abyste to nevzdala?

Upřímně mě nejvíc táhne herectví a seriál Brutální Nikita, který mě provází životem a je to i moje přezdívka. Dostala jsem ji už na střední, a můj sen je natočit něco podobného, podobně akčního v českých podmínkách, ať už seriál nebo film. Takže to mě táhne dopředu. Vím, že tyhle věci herečka umět nemusí, že mají dablérky, ale já nechci dablérku. Tak snad mě teď režiséři uvidí v jiné poloze než dosud, tedy jako modelku a blondýnu.

Teď je z vás bruneta. Změna barvy vlasů měla také něco společného s tím výcvikem?

Ano, tak nějak jsem vše, co bylo před tím, odhodila a jedeme dál. Najednou jsem cítila, že to tak bude lepší.

Použila jste už něco z toho, co jste se tam naučila, v reálném životě?

Z bojových technik naštěstí ne. Ale zocelilo mě to, a z toho těžím každý den. Zvedlo mi to sebevědomí. Přece jen když tohle zažijete, když porazíte chlapy z řecké armády, udělá vám to radost a posílí vás to.

Co bylo po tom, co jste se vrátila sem?

Byla jsem především unavená, takže jsem si chtěla hodně odpočinout a přesvědčit se, že jsem v pořádku. Nebylo mi totiž dobře, tak jsem se bála, jestli jsem si nepřivezla nějakou nemoc. Ale ukázalo se, že to bylo jen vyčerpání. No ale první je vždycky můj labrador Max a rodiče.

Podstatou krav maga a předpokládám, že i tohoto kurzu, je boj zblízka, umění přejít co nejrychleji z obrany do útoku. To chce předpokládám hodně odvahy. Máte ji v sobě přirozeně?

Myslím, že ano. Nebojím se. Už jsem pár útoků zažila. Třeba na střední škole. Jela jsem ze školy domů autobusem a tam tři Ukrajinci sprostě nadávali nějaké paní. Jediná já jsem se jí zastala, takže oni šli proti mně a začali mě mlátit. Jednomu z nich jsem vzala z ruky nějaký drát, co měl, majzla jsem ho po hlavě, a zdrhla jsem. Nebo mi jednou tři romky ukradly mobil. Zjistila jsem to během chvíle, sledovala je a mobil jsem si vzala zpátky, protože nikdo si přece nemůže brát cizí věci. Já nesnáším nespravedlnost a někdy se musím mírnit. Vlastně se trochu bojím toho, že se vůbec nebojím, protože mě to může dostat do pěkně nebezpečných situací.

Máte nějakou radu, jak se ženy mají chovat, když na ně někdo zaútočí?

Když jde o život, tak každý bojuje jak může. Ale je dobré znát pár dobrých chvatů. Alespoň základ sebeobrany by měl každý ovládat. Podle mě je velká škoda, že se to neučí ve školách. Vždyť v dnešní době je to čím dál více potřeba.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Ivana Mentlová: Složenky si chci platit sama

7 věcí, které můžete udělat ihned, abyste byli úspěšní

Ivana Jirešová: Na střídavé péči není nic pozitivního

Kim Kardashian a holý pupík Emily Ratajkowski. Začíná oscarová afterparty | Video: Reuters
reklama
reklama
reklama