Tak nějak by se asi dala shrnout tokofobie, chorobný strach z porodu. Je to moderní novinka ve světě fobií, nebo si jen ženy začínají uvědomovat, že rodit v bolestech není důsledek dědičného hříchu, ale reálná věc, s níž se musí vyrovnat každá sama za sebe?

Dříve tvořily fyzická dřina, bolest a předčasná smrt neodlučitelnou součást lidského života a zvláště života žen. Stroje, analgetika a antikoncepce je v tomto směru mnohem víc šetří. Porody méně bolí a jsou daleko méně riskantní. Přesto se o strachu z nich stále víc mluví. Proč tomu tak je?

Předčasná dramata

Drtivá většina žen je fyzicky schopná počít a porodit dítě. Těhotenských změn se však štítí a porod samotný je děsí. Strach je v tomto případě silnější než mateřský pud. Postižené ženy si to často vyčítají, trpí pocity nedostatečnosti a společenské méněcennosti. Zbytečně - obavy z těhotenství a porodu jsou přirozeným důsledkem zodpovědného přístupu k velké změně, která má s dítětem nastat. A odpovědnost přináší i jistou dávku úzkosti pramenící z nejistoty: Zvládnu to vůbec?

Skutečná fobie, již je třeba léčit, potom může pramenit z konfrontace s porodem v době, kdy na něj není žena připravená. Jestliže vidí dívka v pubertě dramatický filmový záznam porodu plný bolestného sténání a krve, těžko jí budete později vysvětlovat, že zrození života je zázračný proces doprovázený orgasmem. Nebo že jde o lidskou přirozenost, která jinak vypadá daleko hůř, než ji žena ve skutečnosti vnímá.

Příliš mnoho informací

„Můj strach z porod je opravdu velký a dokonce se mi zdají noční můry. Mnohem přijatelnější by pro mě byl porod císařským řezem, kdy bych vlastně o ničem nevěděla, klidně bych si to i zaplatila, kdyby tu byla ta možnost. Nevadí mi těhotenství, představa, že jednou ve mě bude růst malý tvoreček, je nádherná. Ale porod mě děsí. Jeden můj vztah už kvůli tomu skončil, přítel to nedokázal pochopit," napsala nám  čtenářka Lenka.

Možná se o porodu mluví až moc nebo nevhodným způsobem. Většina rodiček totiž potvrdí, že proces, který na filmovém plátně připomíná středověkou torturu, ve skutečnosti tak strašný není. Ano, při první a druhé době porodní je ženě opravdu špatně - ale nejde o bolest nesnesitelnou. A samotný porod? Tam se dobře postarala sama Příroda. Vzhledem k množství vyplavovaných hormonů je vnímání ženy natolik změněné, že bolest de facto nevnímá. Nehledě na moderní lékařské způsoby jejího tišení - pokud máte štěstí na správnou porodnici.

Tak to má být

„O přesycenosti informacemi vím své. Dvanáct let se živím jako moderátorka. Informace jsou dvousečná zbraň, někdy je lépe nevědět než vědět příliš. Hodně jsem se bála ztráty prestižního zaměstnání, teď mám zase obavy, zda budu schopna návratu do mediálního světa. Každého z nás provázejí celý život nějaké obavy. Ale od toho jsme lidé myslící, abychom je překonávali," podotýká čtenářka Irena z Brna.

„Mám dvě děti, oba porody proběhly přirozenou cestou. Na první porod jsem se napůl těšila a napůl obávala nepoznaného. Bolelo to, a moc, ale bylo to nejkrásnější, co jsem v životě prožila. Stala jsem se mámou zodpovědnou za malý lidský život, který je odkázaný jen na mě. Jsem hrdá na to, že jsem žena a že jsem tuto zkušenost prožila dvakrát. Dají-li okolnosti, ráda ji prožiji potřetí," napsala nám čtenářka Pavča. „Neuvěřitelný pocit štěstí vymaže  bolest a trápení. Hodně pomáhá i vědomí, že na světě už rodilo tolik žen včetně mé babičky, maminky, kamarádek - a všechny bez újmy na zdraví. Tak proč zrovna já bych měla být výjimkou?"

Jak jste na tom vy? Obávaly jste se porodu, ale dokázaly jste strach překonat? Nebo to jednou stačilo a víte, že už nikdy? Diskutovat o tom můžete pod článkem a hlasovat v anketě. A my se k tématu tokofobie a vašim zážitkům z porodnic ještě vrátíme příští týden.