Jak si udržet lásku v manželství i po deseti letech

Základem je budovat vztah. Každý den od rána znovu, jako by to bylo poprvé.

Foto: Thinkstock

mon

Dřív to bývalo jednodušší. Manželé se vzali. Slíbili před knězem, že spolu budou sdílet "dobré i zlé, v nemoci i ve smrti", a už to tak zůstalo napořád.

Máme to dnes těžší? Ano i ne. Oficiální svazek dvou lidí dává ženám - vlastně už to ani nemusí být muž a žena - daleko víc prostoru. Jsou ekonomicky soběstačné, mohou od manžela odejít, pokud uznají za vhodné. Nikdo na ně nebude koukat skrz prsty, když porodí dítě za svobodna. Dokonce ani za nevěru už jim nehrozí ukamenování, alespoň v civilizované společnosti ne.

Doporučujeme: Žili jsme spolu třicet let, opustil mě kvůli studentce

Na druhou stranu, lidé se méně bojí neplnit závazky. Manželský slib ztrácí hodnotu, manželství jako instituce ztrácí smysl. Každý druhý pár v ČR se rozvádí. Jak se chovat, abyste mezi rozvedené nepatřili i vy?

Základem je budovat vztah. Každý den od rána znovu, jako by to bylo poprvé.

Je věrnost přežitek?

Ve středověku byl průměrný věk 42 let. Když se lidé brali, čekalo je asi čtvrt století společného života. S vyhlídkou na tak krátkou dobu se celoživotní monogamie ještě dala vydržet. Přísný dohled církve a veřejného mínění to navíc dost usnadňoval.

Při dnešním průměrném dožití je ovšem doba manželství více než dvojnásobná. To už na vytvoření nudného manželského stereotypu docela stačí, zejména když v polovině té doby přijde na muže krize středního věku. Přesto se věrnost nestala přežitkem.

Co od manželství čekáme?

Lásku, důvěru, ochranu, zabezpečení rodiny. Takové bylo očekávání žen ještě před sto lety. Lásku, důvěru, péči o domácí krb, potomstvo - to chtěli na oplátku muži. Co zůstalo dnes?

Čtěte také: Manžela mi svedla nejlepší kamarádka, ženám už nevěřím

O zabezpečení rodiny, domácí krb a děti se dnes manželé starají společně. Partner jim může nabídnout jen dvě věci: lásku a důvěru. Proto se věrnost nestane přežitkem ani v západní civilizaci s její volně pojímanou morálkou.

Velká láska nestačí

Velká láska a důvěra však nestačí. Je to klišé, ale lásku je třeba pěstovat jako květinu: věnovat jí čas, zalévat pozitivními emocemi, čas od času přesadit.

Jinými slovy řečeno, nenechat si vztah zevšednět. Absolutní jistota mu škodí stejně jako nuda a nezájem: Mám na tebe prstýnek, jsi můj! Klamná myšlenka... Ze šperku se snadno mohou stát okovy. Láska nefunguje samovolně a samotný papír z úřadu ji nezajistí, na každém dlouhodobém vztahu je třeba průběžně pracovat. Jak na to?

V první řadě musíte partnerovi věnovat čas. Tím nemyslíme letmou pusu na přivítanou, než zhltnete večeři a posadíte se k televizi. Jde o čas, jenž skutečně trávíte spolu. Je jedno, jestli půjdete na koncert, do lesa na houby nebo jen na skleničku vína. Ale musíte se přitom věnovat sami sobě. Schválně, kdy jste si vyrazili posedět se svým partnerem či partnerkou? Jen tak, sami dva? Tak vidíte...

Ve vztahu musíte být milí. Pohříchu spíš platí, že lidé se chovají dobře spíš na veřejnosti, doma se už tolik nesnaží. Chyba! Snažte se ke svému protějšku chovat tak, aby mu bylo s vámi dobře.

A je třeba udržovat dynamickou jistotu: Jsem tady pro tebe, stojím však na vlastních nohou. Udělám všechno pro to, abychom spolu zůstali, ale čekám totéž i od tebe.

Manželství se vyplatí!

Zdá se vám to těžké? Máte pravdu. Přesto se vyplatí zestárnout společně. Pokud překonáte lákavé nástrahy moderní doby i vlastní lenost, budete mít mnohem uspokojivější manželství než kterýkoli z vašich předků. Bude totiž oboustranně, nezávisle a dobrovolně sdílené.

Vyplatí se to. Statistiky opakovaně ukazují, že lidé žijící v dlouhodobém svazku jsou šťastnější, zdravější, déle žijí a víc vydělávají. Jestli k nim budete patřit, záleží jen na vás.