Cochem: Řešení rozvodu, když se rodiče nedohodnou
Paní Hana léta sbírala odvahu odejít od svého muže, který ji týral. Rozvod probíhá více než 3 roky a znemožňuje jí normální život. Přitom existuje řešení v podobě Cochemského modelu. Znáte ho?
Ponižování, nadávky, drogy, násilí - to vše snášela paní Hana v manželství 20 let. Odvahu odejít od svého muže sbírala léta.
Tiše trpěla a nakonec vždy našla pro chování manžela uspokojivou omluvu: Měl k tomu byl dobrý důvod... Můžu si za to sama... Když přece jen zapochybovala, děti představovaly pádný argument pro to, aby rodinu nerozbíjela.
Doporučujeme: Žili jsme spolu třicet let, opustil mě kvůli studentce
Odhodlala se až v červenci 2011. Tehdy si ani ve snu nedokázala představit, že soud o svěření dětí do péče bude bez výsledku probíhat 3,5 roku. Přitom v sousedním Německu existuje řešení, které se při podobných případech v praxi velmi osvědčuje. Nazývá se Cochemský model a o jeho uzákonění v ČR se snaží občanská iniciativa Cochem.cz. kdyby fungoval v ČR, nesoudila by se s mužem 3 roky, ale 3 měsíce.
Nepustím tě!
Děti byly na prázdninách u babičky - její matky, když se rozhodla tajně za nimi odjet. Už tam spolu zůstali. Podala žádost o rozvod a najala si advokáta.
První sezení proběhlo za necelé dva měsíce u opatrovnického soudu v Ústí nad Labem. Hana chtěla děti do své výhradní péče - muže se bála a byla přesvědčená, že se o ně nedovede postarat. Krátce po té, co od něj odešla, mu policie zabavila řidičský průkaz za řízení v opilosti, navíc jejich společná historie sama o sobě poskytovala dost důvodů, proč je otci nesvěřit.
Jenže zhrzený manžel zaujal strategii bojkotu. Zatvrzele se odvolával proti všemu a všem. Rozhodl se, že svou ženu ze svého života jen tak nepustí. A zatímco soud stagnoval, život běžel dál. O skutečné poměry v rodině se nikdo nezajímal.
Život v provizoriu
Rodiče se nakonec o děti střídavě nějak starali. Dohoda byla složitá, neměla žádný řád. Otec si bral děti od matky a vracel jí je tak, jak uznal za vhodné. Rodina žila v chaosu, v neustálém střehu, zcela podřízena jeho rozmarům.
Čtěte také: Střídavá péče? Ideální zbraň pro pomstu po rozvodu!
Nakonec se zoufalá Hana dovolala alespoň předběžného upravení styku s dětmi, které stanovilo, že bude zavedena střídavá péče týden/týden. Odešla ze společného bytu, odkud si vzala jen pár kusů oblečení. Manželovi zůstalo auto a veškeré vybavení domácnosti.
Děti musely absolvovat 3 sezení u soudních znalkyň, kde se měly vyznávat ze svého vztahu ke svým rodičům, ale k určení výživného se soud ještě nedostal. Zatímco advokátům a soudním znalcům narůstají honoráře, paní Hana nemůže žádat o půjčku nebo hypotéku na bydlení, pořizovat si věci, aniž by se o ně pak musela podělit s manželem, až konečně dojde na vypořádání majetku. Už více než 3 roky žije s dětmi v provizoriu, bez vyhlídky na řešení.
Řešení existuje!
Řešení přitom existuje. Kdyby Hana žila v německém kraji Cochem-Zell, zaklepala by hned po podání žádosti o rozvod na její dveře sociální pracovnice. Zjistila by si podmínky, v nichž děti žijí a začala by Hanu i jejího muže přesvědčovat, aby se dohodli, jak to s nimi bude nadále. Byla by prostředníkem mezi znesvářenými rodiči.
Do dvou týdnů od podání žádosti o rozvod by se konalo první soudní jednání. Před soud by předstoupili oba manželé se svými advokáty, kteří se zavázali, že nebudou podněcovat a vyostřovat konflikt mezi rozvádějícími se. Hanina advokátka by soudu podala věcné popsání stavu rodiny a aktuální situace bez hodnocení a osočování. Druhý advokát by žádnou písemnou zprávu nepředkládal.
Soudce by oba rodiče upozornil na fakt, že jsou dětem povinování slušným zacházením a že jim dluží alespoň dohodu o budoucím životě, když už se rozhodli ten společný rozbít. Sociální pracovnice by pak rodiče doprovodila do poradny, kam by museli docházet několikrát týdně na individuální sezení. Kdyby jeden z nich odmítl, riskoval by, že mu soud děti nesvěří.
Jak to probíhá?
Na prvním sezení by Hana asi většinu času probrečela a překonávala by nevoli zpovídat se někomu cizímu. Nakonec by ale pocítila velkou úlevu, že se může svěřit, vykřičet, jak moc jí manžel ublížil a jak velký má strach, jestli to všechno zvládne. Na dalších sezeních by se dozvěděla, že její manžel prožívá stejný strach, pociťuje nejistotu, zklamání a stud ze svého selhání.
Známe to: Návod, jak se určitě pohádat: Vracejte se do minulosti
Mediátor by jí vysvětlil, že i když se její manžel nepodílel na péči o děti stejnou měrou, bude schopný se tomu naučit a že nejdůležitější ze všeho je, aby dítě mělo tátu. A ona bude schopná uvěřit, že to muž zvládne. S oběma by mediátor také probral, zda je střídavá péče vhodná vzhledem k věku dětí a pracovnímu vytížení, a představil by i jiné možnosti.
Nakonec by v poradně rozhádané rodiče posadili k jednomu spolu a učili by je znovu spolu mluvit bez zbytečných emocí. Až by vypracovali detailní dohodu o dalším životě s dětmi, požádal by advokát jednoho z nich soud o další jednání.
Odvolával by se Hanin manžel? Neměl by ke komu. Hned od začátku by musel chtě nechtě spolupracovat, jinak by riskoval, že se s dětmi vídat nebude. Hana s manželem by se naučili komunikovat. Od začátku by oba měli jistotu, že o styk s dítětem nepřijdou, když se o to sami špatným jednáním nepřičiní. Před soudem by na sebe neplivali špínu. Namísto dlouhých let by opatrovnické řízení trvalo měsíce.
Chceme to?
Když je to možné v Německu, proč ne u nás? Jsme ochotni svěřit část svých práv psychologům a nechat je rozhodovat o svém dalším životě? Bylo by to lepší, než když o něm rozhodují pouze soudci? Líbí se vám Cochemský model? O tom můžete diskutovat pod článkem a hlasovat v anketě.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Proč děti zlobí? Protože děláte něco špatně!
