Někdo má rád pořádek a ví, že ve výchově platí "vocaď až pocaď", ale ani o krok dál. Jiný je něžná duše, přesvědčená o tom, že násilí plodí jen násilí a že pohlavek je týráním dítěte.

Přes tento zásadní rozdíl mohou být oba klidně dobří kamarádi. Jakmile však jde o výchovu dětí, nastává lámání chleba: kritizovat rozmazleného spratka, případně tvrdou rodičovskou ruku, to je velmi rychlá cesta, jak ztratit třeba i celoživotní kamarádku. Naše dobrá rada v takové situaci proto zní - držte jazyk za zuby a pamatujte, že mlčení bývá zlato, ať už jakkoli nesouhlasíte. Přesvědčí vás o tom následující příběhy.

Jsou trochu divocí...

"Chudák kluk, přece ho nebudeš bít... Jasně si na tu větu vzpomínám i po letech, i na to, jak se mě dotkla. Synovi tehdy bylo čtrnáct let, jeli jsme vodu a on odmítal pádlovat. Bylo třicet stupňů ve stínu, nehybná voda před jezem se táhla donekonečna, těžký, otrávený  puberťák zatěžoval příď a nechal se vézt... Nevydržela jsem to a lehce ho plácla pádlem do helmy na hlavě - jako zkušená vodačka jsem věděla, že to nemůže bolet. Nicméně kamarádka, vodácký nováček, mě zděšeně začala napomínat. Pořádně jsem se naštvala a od té doby jsem se jí vyhýbala. Smířily jsme se až o hodně později, na jiné vodě, kdy mou osvědčenou metodu poprvé použila na svou pubertální dceru," vzpomíná s úsměvem účetní Jitka.

Doporučujeme: Zlobí vás děti? Ignorujte je!

Podobně na tom byly i Marta s Johankou, kamarádky, co spolu seděly čtyři roky v jedné lavici na střední škole. "Ti tvoji dva kluci jsou trochu divocí, že?" Tato nevinná věta bezdětné Johanky je na dlouho rozdělila.  Měla přitom svatou pravdu - živelní pohroma byla proti sehranému týmu malých kluků sametovým pohlazením - ale nebylo jí to nic platné. Martička, dotčená máma tříletých dvojčat v období prvního vzdoru, přestala mít čas na schůzky. Našla ho až po několika letech, kdy se Johana s opožděným porozuměním potýkala s paličatou uplakaností tříleté dcery, zatímco šikovní Martini kluci v pohodě zvládali druhou třídu.

Já se počůrám!

Podobnými situacemi projdou snad všichni rodiče malých dětí, kteří se aktivně stýkají se svými vrstevníky. Pokud jsou oni sami dobrými kamarády, většinou to také dobře skončí. Jako úsměvný příběh Veroniky, její dcery Karolíny a "tety" Báry.

Čtěte také: Jak neztratit syna aneb Když máma nic nezmůže

S Verunkou jsme byly kamarádky od školky. Vdaly jsme se půl roku po sobě, s půlročním odstupem se nám narodily dcery. Ona mě vezla do porodnice, já pamatuji, jak se kulila v devátém měsíci, když moje Lea začínala lézt po čtyřech. Mateřskou jsme strávily spolu a často jsme jezdily na naši chalupu do Jizerských hor. Tam se také odehrála zlomová situace, která prověřila pevnost našeho přátelství," vzpomíná Bára. "Měla jsem hlídat dva dny malou Káju spolu s mojí Leou, zatímco se Veronika vracela domů. Nijak jsem se toho nebála, Kájinu jsem znala odmalička a i když jí máma povolovala víc, než bylo podle mě zdrávo, vycházely jsme dobře - chytrá malá potvůrka přesně věděla, co si ke komu může dovolit. Večer před máminým odjezdem se pěkně rozjela, zlobila a zlobila. Nech toho, nebo tě odnesu do předsíně, pohrozila jsem jí nakonec, když Veru nezasahovala. Holčička nevěřila, protože máma by jí to v životě neudělala - a už tam byla! Já se počůrám, hrozila vztekle. A taky to splnila... Dodnes si pamatuju vyčítavý výraz její mámy, když jsme prcka převlékaly do suchého. Nevyčetla mi ale ani slovo - a já si odpustila poznámky o rozjívených holčičkách. Kamarádíme dodnes - všechny čtyři. A Kája, velká slečna, mi už dávno odpustila..." uzavírá s úsměvem vyprávění Bára.

Co vy, naši čtenáři a čtenářky? Ocitli jste se někdy v podobné situaci? Svrběla vás ruka, abyste cizího spratka srovnali - nebo jste naopak měli chuť dát pohlavek příliš drsné mámě, aby své děťátko netrápila? Povyprávějte o tom ostatním pod článkem.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Honzík a Daneček: Kluci, kteří zabili své mámy

Proč muži podléhají ňaderné přitažlivosti?

Test: Vaše zdraví - víte, čemu věřit a co je nesmysl?