Byla jsem u porodu. Vyděsilo mě to a svoje dítě nechci

"Nechtěně jsem se ocitla u porodu, vyděsilo mě to tolik, že svoje dítě nechci," popisuje čtenářka Alena zážitek, který jí změnil život a přehodnotila kvůli němu své priority.

Foto: ISIFA/Thinkstock

Ilona Víchová

"K porodu jsem se dostala omylem, hrozně mě to vyděsilo a svoje dítě nechci," píše čtenářka Alena. Jak jeden okamžik může změnit celý život? Lehce.

Alena vždycky toužila po vlastních dětech, dokonce už měla naplánované, že se o ně s manželem pokusí již brzy, ale když se shodou náhod ocitla u porodu, dostala takový strach, že odmítla něco podobného zažít na vlastní kůži. Co ji tak polekalo? Přečtěte si její příběh.

Noční telefonát

Když šla Alena toho večera spát, rozhodně ani netušila, že se během několika hodin změní celý její život a ona učiní jedno důležité rozhodnutí.

"Ve tři ráno zazvonil telefon, kde se z druhého konce ozval naléhavý hlas sestřenice, která mě prosila, abych ji vyzvedla, že rodí! Její manžel pracoval jako hasič, a i když byl připravený, že bude muset vyrazit, tentokrát to nešlo, zasahoval při povodních. Nezbývalo mi nic jiného, než sednout do auta a jet."

Doporučujeme: Vydržel jsem na mateřské jen tři měsíce, píše tatínek

Sama Alena po dětech moc toužila a představa, že už brzy do rodiny přibyde další špuntík, ji těšila. "Zvrat přišel ve chvíli, když Markéta mezi prodýcháváním stihla podotknout, že pokud nedorazí manžel, budu u porodu já. Ale tak nějak jsem se stále spoléhala, že její manžel všechno stihne.

Masáž je to nejmenší

"Do porodnice jsme přijeli včas. Markéta absolvovala všechna nutná vyšetření od monitorování až po konzultaci s doktorem. Vše bylo zatím jen v začátcích, a tak nás uvedli na "čekací pokoj". Já jsem neustále naháněla budoucího otce, ale ten ještě čekal, až jej vystřídají ze služby. Snažila jsem se sestřenici uklidňovat, masírovat jí záda a dýchat, ačkoliv jsem v tu chvíli vůbec netušila, co a jak," vypráví Alena.

Ve chvilce, kdy už Markéta křičela bolestí, pochopila Alena, že je to tu! Stále byla rozhodnutá, že na porodní sál rozhodně nepůjde. Když však doprovázela sestřenici do jejího "porodního boxu", věděla, že se odtud nehne.

Připravte se, je to tu!

"Oblékli mě do nějakého hábitu a než jsem se otočila, stála jsem u Markéty, držela ji za ruku a měla co dělat, abych se nesložila. Nevěřila jsem, že může někdo tak hlasitě křičet. Sestřičky ji prosily, ať nekřičí, že potřebují slyšet miminko, ale nedala si říct," vzpomíná Alena.

Jenže porod nepokračoval tak, jak měl. Markéta byla vysílená a neustále opakovala, že už nechce, nemá sílu a tlačit nebude. Miminku se také zrovna dvakrát nechtělo. Po nastřihnutí hráze se objevilo hodně krve a lékař rozhodl, že budou muset dítěti pomoci.

Nikdy to neskončí

"Sestřenici tekly slzy a neustále mi opakovala, že už tu bolest nevydrží. Ta bezmoc mě ničila. Lékař mi nabídl, že mohu odejít, ale Markéta mě nechtěla pustit. Doktor si připravil nějaký podivný přístroj, kterým se snažil malého dostat ven. Měla jsem pocit, že to nikdy neskončí."

Když byl konečně malý na světě, začali všichni kolem pobíhat jako splašení, nedýchal. Během chvilky si pro něj přišel někdo jiný a odvedli ho pryč.

Aby toho nebylo málo

"Vystrašené k smrti jsme čekaly, co bude. Nevím, zda z rozrušení, či se to někdy stává, ale Markéta začala silně krvácet. Než jsem se otočila, vezli i ji na operační sál. Jediné, co na mě křikla sestra, bylo, že nastaly komplikace. Během minuty jsem byla venku na chodbě. Malý nikde, Markéta na sále a já se rozklepala a rozbrečela," dodává Alena.

Čtěte také: Výbava pro miminka. Za první rok zaplatíte 130 000

I když vše dobře dopadlo, Alenu celý zážitek pořádně poznamenal. Sama se rozhodla, že ona porod nepodstoupí nikdy.

"Možná budu znít jako hysterka, ale nechci takovou bolest zažít. Nejsem na ni připravená. Markétě se nic nestalo a malý Matyáš nakonec dýchat začal, ale jsem k smrti vyděšená, že by se mohlo něco pokazit i u mě a ta bezmoc, že v tu chvíli prostě už nic neovlivníte a situaci absolutně nemáte pod kontrolou, mě děsí. Je mi 28 a nechci mít dítě. Polévá mě horko, jen vidím letáky o těhotenství, kterých jsou všude mraky. Kamarádky mě přemlouvají, ať nejsem hloupá, že jednou budu litovat. Ale momentálně jsem dost pevně přesvědčená a manžel mé rozhodnutí chápe, tedy zatím."

Těžko říct, zda se Alena zbaví svého strachu a zapomene na nepříjemný zážitek a jednou si hrdě bude říkat máma.

A co vy? Máte za sebou nějaký zážitek jako asistenti u porodu? Myslíte si, že je to Alenino definitivní rozhodnutí, nebo jen dočasné vystrašení? Co byste jí poradili, aby se porodu přestala bát? Napište nám v diskuzi pod článkem.