Mikolas Josef: Jsem introvert, škola mě štvala. Na Instagramu jsem nebyl sám sebou
Frajírek z plakátu, co si jen užívá slávu? Kdepak. Zpěvák Mikolas Josef, jenž před dvěma lety zazářil v soutěži Eurovize, je přemýšlivý mladý kluk, kterému je nejlíp, když může o samotě psát nové písničky. Své o tom ví jeho maminka Martina, která s manželem nechala vlastního podnikání, aby synovi pomohla najít v hudebním byznyse rovnováhu. O tom, jak náročné to je, mluví ve společném rozhovoru.
Mikolasi, nevím, jestli máte rád, když rodiče vytahují historky z vašeho dětství, ale když tu mám vaši maminku, nedá mi to, abych se jí nezeptal, jaký jste byl jako malý.
Mikolas: Tak já na chvíli odejdu…
Martina: Mikolas byl hodně živý a veselý chlapec. A taky měl už odmalička jasno, co bude jednou dělat. Kolem čtyřech pěti let už hrál na svou první kytaru.
Vy a váš muž jste ho k hudbě vedli?
Martina: Miky i jeho sourozenci viděli, že jejich táta hraje na kytaru a na housle a že doma máme klavír. Kromě něj ale naše ostatní děti nástroje obcházely obloukem.
Mikolas: Když jsi říkala, že jsem byl živý, tak já si z dětství pamatuju, jak jsem se ráno probudil, máma mi dala na hlavu modrou helmu a sundala mi ji až ve chvíli, kdy jsem šel spát. To mi mohlo být třeba pět let.
Martina: Miky byl opravdu hyperaktivní, v jednom kuse si rozbíjel hlavu, a abychom nemuseli neustále trávit hodiny v nemocničních čekárnách, vyřešili jsem to takhle. Rád trávil spoustu času na střeše. Když přijela návštěva, tak nás upozorňovala, že máme dítě na střeše domu, a my jsme říkali: "Jo, my víme, on si tam hraje."
Mikolas: Vůbec nevím, co jsem tam tehdy dělal, ale je pravda, že dodnes, když nemůžu spát, vylezu si na střechu. Tam nahoře mám najednou pocit, že všechno líp kontroluju. A kromě toho se mi tam dobře tvoří písničky.
Což nás vrací k otázce, kdy jste poprvé propadl hudbě.
Mikolas: Začalo to tím, že mě táta brával s sebou na koncerty a taky vždycky nechával někde nenápadně ležet kytaru. Měl totiž stejný sen jako já - toužil se stát muzikantem. A když jsem si vzal kytaru a hrábnul jsem do strun, tak jsem ho občas slyšel pod oknem tleskat.
Martina: Miky si ale hrál hlavně sám pro sebe, nikdy nebyl ten typ dítěte, které potřebuje vyběhnout před celou rodinu nebo před návštěvu a předvést vystoupení. Dodnes je to introvertní kluk, kterému dělá největší radost, když se může zavřít do pokoje a tam si psát hudbu a texty. A když pak vyleze na pódium, pod kterým na něj čeká deset tisíc lidí, tak ho nepoznáváte, říkáte si, že to není možné.
Mikolasi, vy dnes hrajete i na klavír a na bicí, ale začal jste, jak už jsme zmínili, s kytarou. Byl jste samouk, nebo vás rodiče brzy poslali někam do Lidušky?
Mikolas: U kytary jsem vystřídal spoustu soukromých učitelů. Pořád mi říkali, jak mám správně držet trsátko, snažili se mě naučit hlavně techniku a ta mi byla ukradená. Já jsem chtěl jenom umět tu a tu písničku. Do Lidušky jsem chodil dva roky a pak mě vyhodili. Jejich systém mi nevyhovoval, dodnes třeba neumím noty. Pamatuju si, jak nade mnou při přehrávkách stál učitel s dřevěným ukazovátkem, a kdykoliv jsem něco pokazil, klepl mě přes prsty. Jednou jsem dokonce dostal z hudebky čtyřku.
Jak je to možné? Doteď jsem si myslel, že z hudebky dostávají jedničky i úplní antitalenti.
Mikolas: Můj hlavní problém byl, že jsem chtěl psát vlastní písničky, dělat to, co jsem viděl u začínajících muzikantů na YouTube, ale školní systém byl nastavený tak, jako bychom žili v období baroka.
Martina: Když jsem kdysi přišla Mikyho do Lidušky vyzvednout, zjistila jsem, že vůbec není na hodině hudební nauky, našla jsem ho sedět venku na schodech. Potom si mě zavolala paní ředitelka a řekla mi, že kluk etudy cvičit nechce, na nauku nechodí a ať ho radši vezmu na jinou školu.
Mikolas: Přitom jsem už v době, kdy jsem chodil do hudebky, psal svoje první věci. Věděl jsem, že ve vlastní tvorbě nejsem úplně marný, ale důvěru v autoritu našeho školství jsem úplně ztratil. Nějakou dobu jsem snil o tom, že půjdu hudbu studovat na Oxford, ale nakonec jsem pochopil, že mě to k cíli nedovede, že bude lepší, když začnu hrát na ulici a půjdu si vlastní cestou.
Jak jste Mikolasovo rebelství vnímala vy, Martino? Snažila jste se na něj jako matka tlačit, aby se učitelům víc podřídil, nebo jste mu nechávala volnost, aby rozvíjel svou individualitu?
Martina: Byla to pro nás náročná výchova, ale netlačili jsme. Necháváme děti, aby si všechno vyzkoušely. Miky nám navíc už od čtvrté třídy říkal, že ho škola zdržuje a že by radši chtěl pracovat. Slyšet něco takového od desetiletého dítěte bylo zvláštní. Odmalička se radši bavil s dospělými a byl spíš introvertní. Ještě když byl dítě, spřátelili jsme se s Petrem Jurkovičem, který v Jílovém u Prahy stavěl kytary třeba i pro frontmana kapely ZZ Top. Jednou jsme se byli podívat na jam session, kde Petr hrál, a vzali s sebou i Mikyho, aby viděl bluesmany, kteří mají během hraní pod strunami rozkouřenou cigaretu a muziku fakt cítí.
Muzikanti si během songu Mikyho pozvali, jestli si nechce zahrát sólo a celá hospoda zpozorněla, protože tam najednou přišlo sedmileté dítě, které to sólo skutečně zvládlo. Já jsem tomu vůbec nerozuměla, protože sama patřím mezi lidi, kteří když před sebou nemají noty, nic nezahrají. Petr Jurkovič pak uznale pokýval na mého muže a já jsem pochopila, že nemá cenu Mikyho nutit do něčeho, co mu nesedí. Samozřejmě jsme potom uzavřeli dohodu, že aspoň odmaturuje, což taky splnil, ale o tom, jestli půjde na vysokou, už nemělo smysl diskutovat.
Mikolas: Upřímně ale musím přiznat, že jsem každou minutu ve školní lavici nenáviděl.
Jste člověk, který svou osobností i zjevem na první pohled vyčnívá, a k tomu ještě introvert. Jak jste ve škole zapadal mezi spolužáky?
Mikolas: Se svou třídou z gymplu jsem nebyl na posledním zvonění, z maturitního plesu jsem šel brzy domů a ani v nižších ročnících jsem se se spolužáky neúčastnil žádných akcí. Neměl jsem s nimi žádné konflikty, ale o přestávkách jsem míval nasazená sluchátka a žil jsem si hodně ve svém vlastním světě.
Martina: Kamarády Miky samozřejmě měl, ale nacházel je spíš při svých muzikantských aktivitách. Když někdo z jeho spolužáků uspořádal akci, tak se v tom kolektivu moc dobře necítil, protože se tam nepotkal s lidmi, kteří byli blízcí jeho myšlenkám.
Mikolas: Dokonce jsem mezi lidmi někdy míval divné stavy. Pamatuju si, jak jsme jeli na školní výlet a mně se tam v jednu chvíli začalo stahovat hrdlo. V místě, kde bylo hodně lidí, jsem najednou nemohl dýchat. Naštěstí si toho všiml jeden učitel, který pochopil, co se děje, a pomohl mi. Tyhle stavy jsou, jako bych slyšel každé slovo každého člověka desetkrát hlasitěji než normálně, jako bych měl hlavu ve včelím úle. Když jsem na pódiu, cítím se moc příjemně, jsem tam v nějaké vlastní bublině. Uprostřed velkých davů mi ale dobře není.
Jak jste potom zvládal hraní na ulici, navíc v zahraničních městech, kde jste se necítil úplně doma?
Mikolas: Poprvé jsem hrál v Česku, to bylo v pražském metru, ve stanici Kobylisy. A do cizích měst jsem se vydal částečně proto, že jsem se tam necítil tak vystavený lidem, které bych potenciálně mohl znát. Ve svých teenagerských letech jsem míval před vystupováním obrovskou trému a řekl jsem si, že pokud je nějaké místo, kde ji můžu ztratit, tak je to ulice. Na ulici řešíte, že na vás prší, že po vás jdou policajti, nebo se musíte hádat o flek s jiným muzikantem. Často hrajete a nikoho to nezajímá, takže když se u vás najednou lidi začnou zastavovat, máte pocit, že jste opravdu něco dokázali.
A teď si vezměte, že jsem po několika letech vystupoval třeba v Polsku pro 50 tisíc lidí, měl jsem tam šatnu se svým jménem, měl jsem tam catering. To jsem si pak říkal, že to najednou mám nějak moc lehké. Proto paradoxně někdy nemívám ze svých současných koncertů takovou radost jako z hraní na ulici. Na ulici jsem toho totiž musel překonávat mnohem víc. Slyšel jste už, co se mi stalo v Oslu?
Neslyšel, povídejte.
Mikolas: To jsem si tak hrál a najednou vidím, jak se ke mně zprava blíží taková divná osoba. Byl to nějaký blázen, který nesl igelitku plnou koňských hoven. Najednou ji vzal a vysypal mi ji přímo do futrálu. Jít za roh, vysbírat si z těch koňských koblih svoje drobáky a pak se tam vrátit zpátky, to byl jeden z nejtěžších momentů.
Martino, kdy jste začala mít pocit, že se Mikolasovi po všech těch těžkých zkušenostech začíná dařit a je úspěšný?
Martina: Upřímně pro mě není ani tak důležité, jak a kdy bude Mikolas úspěšný a jestli se v které zemi Evropy dostane do rádia nebo uspěje v nějaké soutěži. Nejzásadnější pro nás je, když vidíme, že je šťastný, že našel sám sebe, že není vystresovaný, unavený a užívá si svou práci.
Jak jste prožívali dobu před dvěma lety, kdy Mikolas zazářil v soutěži Eurovize?
Martina: Pracovali jsme v té době s manželem ve firmě, kterou on vybudoval a která na trhu fungovala úspěšně 15 let. Vůbec jsme si nedokázali představit, co všechno se může začít dít a ono se všechno začalo dít neuvěřitelně rychle. Najednou jsme pochopili, že Miky bude kolem sebe potřebovat pomoc, tak jsme rozhodili sítě a zjistili jsme, že jsou v Čechách sice šikovní lidé na hudební management, ale buď nemají dosah do dalších evropských států nebo nemluví anglicky. Proto jsme s manželem nakonec pomalu položili tužky, během půlroku jsme firmu předali naší provozní ředitelce a místo toho jsme se oba vrhli do hudebního byznysu. Věděli jsme, že Miky už má jasno, kudy chce jít, a vnímali jsme to jako jedinečnou šanci. Já teď řeším komunikaci s veřejností a můj muž zase obchodní věci, smlouvy. Druhý syn nám pomáhá řešit finanční otázky tady i v zahraničí, protože finance studoval.
A pokud jde o Eurovizi, vždycky jsem si myslela, že to je trochu pofidérní podnik, ale nakonec mě velmi příjemně překvapila. Fanoušci tam jsou neskutečně věrní, a kdo s nimi aspoň trochu komunikuje, ten si je získá. Když stojíte na stadionu v kotli 30 tisíc lidí a čekáte, až váš syn odehraje svůj song, je to opravdu nezapomenutelný zážitek. Miky navíc podle hlasování obecenstva skončil čtvrtý, což pro nás bylo skvělé hodnocení, možná zásadnější než verdikt od poroty. Nejdůležitější totiž je, když vaše hudba baví lidi.
Mikolas: Písnička Lie To Me se přitom k lidem dostala ještě před Eurovizí. Videoklip k ní začal mít třeba obrovské množství zhlédnutí ve Španělsku, najednou se mnou poprvé za moji kariéru začaly komunikovat zahraniční nahrávací společnosti, a to všechno předtím, než jsem vůbec věděl, že v Eurovizi budu soutěžit. Česká rádia ten song sice nejdřív odmítala hrát, ale občas jsem zaslechl, jak si ho lidi pouští v autech.
Mikolas Josef (24)
- Zpěvák, skladatel a producent strávil dětství v Praze a ve Znojmě, od pěti let hrál na kytaru a později se naučil ještě na klavír a bicí.
- Před maturitou na pražském Anglickém gymnáziu se věnoval také herectví a modelingu a v Oslu, Curychu nebo ve Vídni hrál jako pouliční muzikant.
- Svůj první singl Hands Bloody nahrál už v roce 2015 na vlastní náklady a o rok později poprvé pronikl do celoplošných rádií se singlem Free.
- Kariérní průlom ale nastal až o tři roky později, kdy s písní Lie To Me reprezentoval Česko v soutěži Eurovision Song Contest a ve finále skončil šestý.
- Po úspěchu v Eurovizi podepsal smlouvu s mezinárodním vydavatelstvím RCA Records a v domácích i zahraničních hitparádách uspěl také s dalšími singly Acapella a Me Gusta.
- V létě 2020 se stal druhým nejstreamovanějším českým umělcem na Spotify a Deezeru, na podzim chystá vydání dvou nových singlů a v roce 2021 by mělo vyjít jeho debutové album.
Nebojoval jste poté, co křivka vaší slávy začala strmě stoupat, s pocitem, že toho je na vás najednou moc?
Mikolas: Když jsem na konci loňského roku vydal svůj zatím poslední singl Colorado, přišel jsem do kanclu a poprvé ve svém životě jsem si říkal, že s hudební kariérou končím. Tehdy se mi nahromadil celý ten stres z uplynulých let, kdy jsem neměl žádnou dovolenou, žádné víkendy a jenom jsem se nezastavitelně hnal kupředu. Odhodlání je důležité, je to správná věc, když si dáváte vysoké cíle, když máte nějaké sny. Pokud se jim ale úplně poddáte a žijete jen pro ně, může to být extrémně toxický přístup. Člověk totiž potřebuje občas přemýšlet, kým je a jestli mu je v jeho situaci stejně dobře, jako mu bylo předtím. Proto jsem si dal na pár měsíců pauzu.
Martina: Já jsem pracovala dlouhá léta v korporacích, takže jsem nezažila nic jiného než pevnou pracovní dobu od devíti do pěti. Režim, ve kterém funguje Miky, pro mě tedy byl něco úplně nového. V jeho branži brzy přestanete rozlišovat, jestli je pracovní den nebo víkend, noc nebo den. Proto jsem si uvědomila, že je pro něj daleko těžší najít životní rovnováhu. Dojít do stavu klidu v umělecké sféře vždycky nějakou dobu trvá. Navíc v téhle době, kdy se nehraje a není příjem, je to pro všechny slušný stres a nejistota.
Mikolasi, všiml jsem si, že během pauzy, o které jste mluvil, jste dost omezil i komunikaci na sociálních sítích. Znamená to, že jste se kromě vysokého pracovního tempa potřeboval vyrovnat taky s veřejnou pozorností?
Mikolas: S příchodem slávy se neměníte ani tak vy sami, mění se hlavně to, jak se na vás dívají ostatní. Když se najednou objevujete v rádiích, televizích a magazínech, tak vás lidi začnou vnímat jinak, najednou si od vás udržují odstup, a protože je vám to divné, tak se v reakci na to začnete taky chovat divně. Pak se stane, že přijedete navštívit svou babičku, která čte nějaký časopis, kde otiskli vaši fotku se skleničkou v ruce a vymysleli si k tomu nějaký nesmyslný titulek. Musíte počítat s tím, že část lidí kolem vás tyhle bulvární zdroje hodně ovlivňují a je potřeba se s tímhle tlakem nějak vypořádat.
Na Instagramu jsem v jeden moment úplně zavřel krám. Svět sociálních sítí je totiž o tom, že se neustále vytahujete, předháníte se s druhými a já jsem zjistil, že se tam někdy prezentuju tak, jak vůbec působit nechci. Přišlo mi, že je s mojí myslí něco špatně, že se neustále musím tvářit, jak jsem silný a nemůžu přiznat slabinu. Proto jsem to potřeboval razantně stopnout. S vydáním nového singlu se teď plánuju na sociální sítě zase vrátit a doufám, že se mi podaří sdílet věci, které jsou v souladu s hodnotami, na nichž jsem svou kariéru založil na začátku.
Mikolas a jeho maminka očima redaktora
V profesionálně natočených videoklipech světového střihu, kde nechybí nablýskaná auta ani pláže exotických destinací, působí trochu jako český Justin Bieber, kluk, co hodně mladý dosáhl úspěchu a dost si ho užívá. Když se ale člověk s Mikolasem potká osobně, tak si po chvíli připadá, jako by zašel na kafe se starým známým. Mikolas si vůbec nepotrpí na nějaké hvězdné manýry, nechybí mu pokora a na každou otázku odpovídá upřímně.
Podobný dojem probouzí i jeho maminka Martina, která rozhodně nespadá do škatulky přehnaně ambiciózního rodiče, co si do dítěte projektuje vlastní nesplněné sny. Je na ni znát, že kdyby Mikolasovi hudební kariéra už nedělala radost, nebude ho do ničeho nutit.
Singl bude venku během září a příští rok na něj pravděpodobně navážete vydáním dlouho očekávaného debutového alba. Jak bude nový Mikolas Josef znít?
Mikolas: Nové věci budou temnější, budou ještě víc odrážet to, jak chci hudbu dělat já. Řekl jsem si, že nebudu poslouchat názory promotérů ani lidí z nahrávacího labelu. Udělám to tak, jak to cítím, a buď to posluchači vezmou, nebo ne. Můžu prozradit, že singl, který vydám v září, bude kombinací trapu, houseu, funku, diska a popu. Hodně mě teď inspiruje undergroundová scéna z Británie, zároveň se rád vracím k Princeovi a k Jacksonovi. Taky si všímám, jak moc se teď ve světě dostává do povědomí evropská hudba, a to i v amerických hitparádách, které Evropě nikdy nebyly tak otevřené jako dnes. Najednou cítím, že když bude ve zvuku mojí hudby znát, že jsem z Čech, může to být přínos.
Mohlo by Vás zajímat: Umělcům z Východu hudební svět nevěří, sázím na autentičnost, český Bieber nejsem, říká zpěvák, který skončil šestý na Eurovision Song Contest 2018
