reklama

Porodí a za pár týdnů jdou s bolestmi do práce. Pohřbít nenarozené dítě je nejtěžší

V České republice se ročně narodí okolo 113 tisíc dětí, a ačkoliv gynekologicko-porodnická péče u nás patří k nejlepším na světě, včetně péče o předčasně narozená miminka, stává se, že žena o své nenarozené dítě přijde. A v době pandemie je o to těžší se se situací vyrovnat.

Ilustrační foto.
Ilustrační foto. | Foto: Shutterstock

Některé ženy si během svého života projdou nesmírně náročnou zkušeností, kdy zažijí takzvanou perinatální ztrátu, tedy úmrtí plodu. Složitou životní situací jim pomáhají procházet specializované organizace. Důležité je ale také chování nemocničního personálu a blízkých. 

O svou zkušenost s potratem či porodem mrtvého dítěte se vloni veřejně podělila například modelka Chrissy Teigenová, česká miss Natálie Kočendová nebo vévodkyně Meghan.

"Jsme v šoku, prožívám obrovskou bolest, kterou jsme nikdy předtím nezažili," napsala na začátku října manželka zpěváka Johna Legenda Chrissy Teigenová k emotivní černobílé fotce, která ji zachycuje bezprostředně po osobním neštěstí.

"Hrozně moc bojoval, aby se stal součástí naší rodiny. A bude jí, navždy," uvedla Teigenová s tím, že ji strašně mrzí, že chlapečkovi nemohli poskytnout "domov", který by potřeboval k přežití. Její třetí těhotenství tak skončilo zhruba v polovině. Sdílení její osobní tragédie tehdy vyvolalo poprask.

O osobní tragédii promluvila také dvacetiletá česká miss Natálie Kočendová, která přišla o chlapce v šestém měsíci těhotenství. Svou zkušenost i následné bolestivé týdny popisovala i na svém Instagramu. "Zveřejnila jsem to i kvůli ženám, které si prošly podobnou opravdu nelehkou situací, a i přes mou neskutečnou bolest, kterou momentálně zažívám, se ženám snažím být oporou a povídám si s nimi o tom. Myslím, že ta bolest nezmizí nikdy," uvedla.

Ženy prožívají utrpení. Pohřbení nenarozeného dítěte vyvolává bolest

Česká republika patří stále mezi země s nejnižší perinatální úmrtností na světě, která se pohybuje okolo čtyř procent. Přesto mohou komplikace v těhotenství někdy k předčasnému úmrtí plodu vést.

"Ročně při porodu a v období kolem porodu zemře kolem 500 dětí a další tisíce rodin přijdou o miminko v rané fázi těhotenství," říká Kateřina Hájková Klíčová, brněnská psychoterapeutka a poradkyně linky Perinatální ztráta, kterou provozuje Unie porodních asistentek.

Ženy, které se s touto událostí setkají, prožívají fyzické i psychické utrpení a namístě je často vyhledat odbornou psychologickou pomoc. V Česku existuje hned několik specializovaných organizací, které se tématu věnují. Ty informují nejen o praktických stránkách ztráty dítěte, jako je nemocenská či případný pohřeb, ale poskytují také první psychologickou pomoc.

"Skupina rodičů, kteří prožili perinatální ztrátu, tvoří téměř polovinu z celkového počtu rodičů, kteří se na nás obrací. A nejsou to pouze rodiče, v poslední době přibývá prarodičů, kteří v této těžké situaci potřebují podporu," říká Martina Hráská, předsedkyně spolku Dlouhá cesta.

Mezi jejich nejčastější klienty patří rodiče, kteří o své dítě přišli v posledním trimestru těhotenství. Podle ní prožívají nesmírnou psychickou a někdy i fyzickou bolest. Ženy ztrácí sebedůvěru a důvěru v to, že zvládnou další těhotenství.

Smutek, hněv a pocit nespravedlnosti

Kde hledat pomoc?

Mnoho porodnic a zdravotnických zařízení dnes nabízí psychologickou pomoc, obrátit se však lze také na specializované organizace. Mezi ně patří například:

"Mnoho žen prožívá souběžná těhotenství se svými kamarádkami, dalšími ženami v rodině, společně se na miminka těší, plánují výlety s kočárky a najednou je všechno pryč. Kromě smutku se tak potýkají s vlastními pocity hněvu, nespravedlnosti. Často se obviňují, že si mohly mnoha věcí všimnout a situaci zabránit. Potýkají se s přístupem okolí, které chce pomoci, ale je to tak těžké. Potýkají se i s tím, že plánovaly mateřskou a rodičovskou dovolenou, a teď se budou muset za pár týdnů vrátit do práce. Někdy přichází partnerská krize. A v hlavě běží jako kolotoč otázky: Dalo se tomu nějak zabránit? Proč se to stalo?" dodává Hráská.

Doba truchlení je podle předsedkyně spolku Dlouhá cesta individuální a vůbec nejtěžší bývá první rok. Organizace se snaží klientkám doporučovat, aby své emoce nepotlačovaly a dopřály si čas na truchlení. Novozélandský parlament například před pár týdny schválil speciální dovolenou určenou párům, které o nenarozené dítě přišly. 

"Víme, že pomáhá sdílení příběhů, vzájemná inspirace lidí s podobnou životní zkušeností, citlivé provedení zármutkem. A každý má svoje vnitřní a vnější zdroje, ze kterých může čerpat. Je dobré o nich vědět a vědomě s nimi pracovat," dodává.

Podle Hájkové Klíčové se rodiče také velmi často potýkají s nedostatkem informací a respektu, když se dozvědí, že jejich dítě zemřelo.

"Potřebují tuto situaci zpracovat a k tomu je zapotřebí čas, klidné prostředí, osoba, která je touto ztrátou provede, a pravdivé informace o tom, co se bude dít a jaká jsou jejich práva. Patří sem například právo se s miminkem rozloučit, vystrojit mu pohřeb a uchovat si na miminko vzpomínky, třeba otisky nožiček. Nejvíce bolestivé jsou věty zdravotníků, které ztrátu rodičů zpochybňují nebo bagatelizují," tvrdí.

Během pandemie je situace ještě složitější

Ztráta nenarozeného dítěte může být ještě komplikovanější právě nyní během pandemie. Omezené jsou totiž nejen osobní kontakty v rámci rodiny, přátel či podpůrných skupin, ale i podmínky rozlučkového rituálu.

"K tomu se přidávají obavy a odkládání říci si o pomoc - v kontextu, že každý má teď svých starostí dost a nechceme nikoho otravovat. Atmosféra ve společnosti a nejistá budoucnost nahrávají k prohlubování úzkostí, strachů," říká Hráská.

Psychoterapeutka Hájková Klíčová zase upozorňuje na to, že se k ní dostávají zprávy z porodnic o tom, že otcové nemohou doprovodit své ženy na porodní sál. "A to navzdory tomu, že ministerstvo zdravotnictví vydalo pro tento případ výjimku. Ne všechny porodnice to ale respektují. Co je také zatěžující, je už tak velký tlak na rodiny v době pandemie, starší sourozenci zemřelého miminka nechodí do školy, rodiny jsou zavřené doma, rodiče tak mohou prožívat nedostatek soukromí bez možnosti truchlit bez přítomnosti dalších lidí," říká.

Přístup zdravotníků hraje zásadní roli

Zdravotníci dnes však se ženami, které si perinatální ztrátou procházejí, podle oslovených odbornic umí jednat lépe než dříve. "Zdravotníci uznávají, že empatická a pravdivá komunikace je nesmírně důležitá nejen pro rodiče, ale i pro ně samotné. Vzdělávají se, lepší se mezioborová spolupráce. V letošním roce vznikly i podpůrný web a linka pro odborníky v rámci projektu, který vedla organizace UNIPA (Unie porodních asistentek)," připomíná Hráská.

Zdaleka ne všechny porodnice ale podle Hájkové Klíčové mají v tomto odvětví proškolený personál. "Některé porodnice však stále bojují s neznalostí, vlastním strachem z tabuizovaného tématu a přetížeností porodních asistentek a lékařů. Příběhy, které od rodin slýcháme, jsou často devastující a zanechají rány na celý život. Mnohem větší než samotná ztráta," varuje.

Právě porodní asistentky mohou být podle Hájkové Klíčové "hradbou pro silné a ve vlnách přicházející emoce". "Mohou rodičům říct, že v takto náročné situaci jsou prudké a intenzivní emoce normální. Pomáhá, když na porodním sále pracuje sehraný a v tomto tématu proškolený tým," dodává.

Standardem při hospitalizaci ženy by podle Hráské měla být nabídka komplexní podpory, včetně psychosociální, přímo v místě a v potřebném čase.

"K tomu, aby rodiče touto situací prošli bez dalších komplikací, přispívá několik faktorů. K těm zásadním patří kvalita zdravotní a psychosociální péče v období události samotné, dostupná a podpůrná následná pomoc, dobrý partnerský vztah a sociální zázemí a samozřejmě také osobnost rodičů - jejich zkušenosti, hodnoty," říká Hráská.

Partnerské vztahy to většinou ustojí

Hájková Klíčová upozorňuje, že pokud se rodiče nesetkají s respektující péčí, hrozí riziko, že se se zážitkem nebudou schopni vyrovnat a rozvine se u nich posttraumatická stresová porucha, která se může projevit i ve formě úzkostí či depresí.

V krizi podle ní nejvíc pomáhá zpomalení a zaměření se na věci, které umíme, máme vyzkoušené a pomáhají nám v jiných těžkých situacích. "Někomu pomáhá samota, psaní deníku, pro jiného je oporou společnost, sdílení. Někomu pomůže zařizování a řešení praktických záležitostí, třeba zařizování pohřbu nebo péče o starší děti. Proto je skvělé, pokud máme ve svém okolí takovou rodinu a chceme je podpořit, zjišťovat, co potřebují, a zároveň respektovat, pokud váš nápad nebo nabídku odmítnou. A i když to zní jako klišé, tak pomáhá čas," dodává.

Přestože ztráta nenarozeného dítěte je velmi náročná, podle předsedkyně spolku Dlouhá cesta ji partnerské vztahy ustojí daleko častěji než v případě úmrtí staršího dítěte.

"Velmi často se na nás obrací společně - jako pár - a to už je znamení, že tuto zkušenost chtějí prožít spolu, a jsou tedy na dobré cestě vše ustát. Pokud se to nepodaří, většinou to bývá důsledkem partnerských problémů a nesouladů, které existovaly už v době před těhotenstvím," uzavírá.

Objevila jsem, co mám v medicíně dělat. Zdraví někdy není v nabídce, říká paliatrička | Video: Daniela Písařovicová

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama