České matky často neví, co je čeká při uměle vyvolaném porodu

Většina žen si přeje porodit přirozeně, vyvolání porodu se ale řada z nich nevyhne. Když k němu nakonec opravdu dojde, nemá o něm mnoho matek dost informací a neví, co se děje. Sdílní nebývají ani přednášející na předporodních kurzech či někteří lékaři. Nedostatek informací ale může vést až porodnímu traumatu.

Foto: Shutterstock

Text: Eva Kupcová

V následujícím textu vystupují tři ženy, každá už porodila dvě děti. Z těchto šesti porodů však jen jeden proběhl bez indukce, tedy umělého vyvolávání porodu. K tomu se v České republice přistupuje například při takzvaném pravém přenášení plodu. Nastává, když ve 42. týdnu fyziologického těhotenství rodičky ještě neporodí, což může ohrozit život miminka.

Podle porodní asistentky Kristýny Matulové z pražské porodnice U Apolináře, tedy z Gynekologicko-porodnické kliniky 1. LF UK a VFN, se k vyvolávání porodu přistupuje zhruba v 15 procentech těhotenství: "Je běžné, že hlavně prvorodičky občas přenáší dva až čtyři dny proti původnímu termínu porodu, který se stanovuje ultrazvukem plodu po prvním trimestru těhotenství. Aby se přistoupilo k vyvolávání, musí původní termín překročit alespoň o 10 dní."

Podle lékařů z Gynekologicko-porodnického oddělení Nemocnice Nymburk nejsou příčiny přenášení dosud objasněny. Častěji prý přenáší prvorodičky, matky čekající chlapce a také ženy s nadváhou.

Nejsem člověk, který by se moc ptal nebo zasahoval do toho, co řekne doktor. Věřím, že určí správný postup.

Veronika Š. musela indukci podstoupit kvůli hrozbě preeklampsie, závažné komplikace v těhotenství, kdy se špatně vyvíjí placenta. Poprvé zažila úspěšnou - tedy zakončenou vaginálním porodem - indukci v porodnici Fakultní nemocnice Bulovka v Praze, podruhé právě v porodnici v Nymburku.

Primářka zdejšího porodnického oddělení Kateřina Münzbergerová říká, že kromě přenášení a preeklampsie může být důvodem pro vyvolání porodu dlouho odteklá plodová voda, růstová restrikce plodu nebo jiné těhotenské onemocnění. "Takové komplikace mohou nastat kdykoli v druhé polovině těhotenství. Důvody ale mohou být i sociální, například v místech se špatnou dostupností porodnice, nebo i přání maminky. V tom případě hovoříme o programovaném porodu," dodává.

Psychická pohoda je důležitá

Ve srovnání s Bulovkou, kde rodila poprvé, chválí Veronika Š. nymburský personál za osobní přístup během čekání na výsledek indukce. Sestry ji chodily kontrolovat a zajímaly se o její stav. V obou porodnicích však Veronice scházely přesné informace o tom, jak bude vyvolávání postupovat, jaké zákroky a metody ji čekají a jaký mezi nimi bude prostoj. Lékařům však důvěřuje: "Nejsem člověk, který by se moc ptal nebo zasahoval do toho, co řekne doktor. Věřím, že určí správný postup."

Khousnoutdinová: Češky v porodnicích zažívají hrubost. Porod není jen o přežití

Její slova pak potvrzuje i Nela H., jejíž jméno bylo pro účely článku změněno, která se s Veronikou na Bulovce i setkala. "Absolvovala jsem tamější předporodní kurz, ale vyvolávání porodu se mezi informacemi neobjevilo. Stejně tak v těhotenské poradně, i když už jsem přenášela několik dní a hrozila indukce, mi nikdo nepopsal, jak bude probíhat, nikdo se mě nezeptal na mé preference," tvrdí.

Psycholožka Lenka Emrová však říká, že právě dobrá informovanost a také komunikace mezi klientkou a personálem je klíčová pro duševní pohodu nastávající matky: "Informace o nutné indukci je pro ženu často stresující. Většina žen ve 40. týdnu již touží po tom, aby porod přišel co nejdříve, ale také touží po tom, aby přišel přirozeně. Často vyvolávání porodu považují za vlastní selhání, zvláště pak když se vyvolání nedaří, porodní bolesti nepřichází nebo porod nepostupuje. Taková situace občas končí akutním císařským řezem."

To je i případ Nely H., která po několikadenním neúspěšném vyvolávání a akutní sekci trpěla dlouhodobou poporodní depresí. Profesor Michal Zikán, přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice Bulovka a 1. LF UK reaguje na Nelinu zkušenost takto: "Informace o průběhu indukce porodu dostává žena v naší těhotenské poradně. O doporučení vyvolání porodu rozhoduje atestovaný lékař, který toto doporučení se ženou konzultuje. Těhotná žena, které byla indukce doporučena, dostává samozřejmě také písemný informovaný souhlas, kde jsou popsány různé možnosti, rizika a způsoby indukce porodu. Tato informace je pak se ženou probírána ještě při příjmu k hospitalizaci, tedy před samotným zahájením indukce porodu."

"Je třeba, aby zdravotnický personál uměl citlivě a bez vyhrožování vysvětlit rizika a důvody indukce," dodává Lenka Emrová s tím, že pokud mezi matkou a personálem důvěra a spolupráce vznikne, snižují se rodiččiny pocity jakéhosi znásilnění, zklamání i naštvanosti na zdravotnický personál a smutku nad tím, že porod neproběhl přirozeně.

"Tato nenaplněná očekávání vedou u některých žen k tomu, že vnímají porod jako traumatický zážitek, který se potom samozřejmě projevuje i v prožívání období šestinedělí, kdy jsou ženy přirozeně velmi zranitelné," dodává ještě. Nela H. se tak rozhodla druhý porod, tentokrát spontánní, podstoupit jinde.

Zásadní a přitom nedostatečné informace

Rovněž v Nymburce je podle personálu standardní praxí informovat ženy o průběhu indukce před jejím samotným vykonáním. Zástupci porodnice rovněž doporučují prostudovat internet.

Informace o nutné indukci je pro ženu často stresující. Většina žen ve 40. týdnu již touží po tom, aby porod přišel co nejdříve, ale také touží po tom, aby přišel přirozeně. Často vyvolávání porodu považují za vlastní selhání.

Naděje na lepší informovanost svítá rodičkám U Apolináře, Kristýna Matulová totiž tvrdí, že informace o vyvolávání porodu jsou součástí předporodního kurzu: "Ženám sdělíme, kdy a proč nejčastěji vyvoláváme porod, jak probíhají první i následující dny i samotný porod. Ženy samozřejmě dostanou tipy, co dělat, abychom vyvolávat nemuseli."

Zkušenost s nedostatkem informací má i Kristýna Ď. z Písku, která v tamější nemocnici porodila dvě děti, a to vždy sekcí, které předcházelo vyvolávání. "Když jsem nastupovala na svou první indukci, nikdo mi neřekl, jaké metody se použijí a co se bude postupně dít. Při zavádění balonku mi praskla plodová voda, ale přes noc mě nikdo nekontroloval. Personál tak nezjistil, že mi balonek také prasknul. Porod nepostupoval, takže mi zavedli tabletu a pak mi poměrně dlouho říkali, že už budu brzy rodit," vypráví Kristýna.

To se však nakonec nestalo a Kristýna musela podstoupit akutní císařský řez. "Tenkrát byl pro mě vysvobozením, při druhém porodu jsem si přála, abych porodila vaginálně," říká s tím, že ani napodruhé se přání nevyplnilo. Poučena z dřívější zkušenosti se ale na vše v průběhu vyvolávání vyptávala a mohla ovlivnit nejen způsob, kterým bude indukce vedena - preferovala mechanické metody - ale také jak dlouho se po pokusu o indukci vaginálního porodu bude čekat, než se přistoupí k sekci. S průběhem druhé indukce tak byla spokojena.

"Porod císařem je selhání, nebudu dobrá matka." Mýtus, který ničí ženy i řadu let

"Vlivem okolností se mohlo stát, že pacientka byla informována nedostatečně. Dodatečně se jí omlouvám. Ženy se snažíme o vhodnosti i způsobu vyvolávání informovat předem. U pacientek, které jsou po termínu porodu, tak činíme již během návštěv v prenatální poradně a následně pak i při vlastním přijetí k indukci porodu," reaguje na zkušenost Kristýny Ď. Simona Bulková, vrchní sestra gynekologicko-porodnického oddělení Nemocnice Písek. A dodává, aby se potencionální pacientky, které se budou cítit nedostatečně informované v jakékoliv porodnici a v jakékoliv situaci, nezdráhaly zeptat.

"Někdy možná vlivem například nedostatku času nebo neporozumění si navzájem se ženy cítí zklamané a mohou trpět depresemi, což nás zdravotníky netěší, a troufám si říci, že celý náš personál má velkou snahu těmto výsledkům zamezit," dodává. Přemýšlí také o zařazení informací o vyvolávání porodu do předporodního kurzu.

Vyvolávání lze odmítnout

Účast na rozhodování o průběhu vyvolávání porodu je podle lékařů možná, stejně jako rozhodnutí, zda ho vůbec podstoupit. "Obecně lze říci, že vyvolání porodu je indikováno, pokud pokračování těhotenství přináší pro plod či matku rizika větší než ta spojená s indukcí," komentuje důvody vedoucí k indukci primářka porodnice v Nymburku Kateřina Münzbergerová s tím, že samotné vyvolávání může rodička odmítnout stejně jako jakýkoli jiný medicínský zákrok. V takové chvíli nabízí nemocnice rodičkám náhradní řešení, jako různé tipy pro vyvolání porodu v domácím prostředí nebo Hamiltonův hmat.

"Důvodem pro odmítnutí bývají často alternativní zdroje informací," upozorňuje ještě Münzbergerová. "Některé maminky přijdou s přesvědčením, že miminko ví samo, kdy se má narodit. Pokud není plod v bezprostředním ohrožení života a maminka odmítá vyvolání porodu a nedá si poradit, může to být opravdu obtížně řešitelná situace. Maminky bývají v psychickém tlaku, mají rozporuplné informace, neví, čemu mají věřit, a pokud nejsou zcela v zajetí dezinformací, tak cítí i obavy o miminko."

Lékaři tak musí zkusit matkám vše znovu vysvětlit, zodpovědět otázku a ukázat, že jejich přání respektují. Zástupci námi oslovených porodnic se shodli, že pokud odmítání indukce stále trvá, navrhnou svým klientkám pravidelné kontroly a poučí je o rizicích. Nakonec pak musí rodičky podepsat negativní reverz.

Jak indukce probíhá

Metody vyvolávání porodu se dělí na farmakologické a nefarmakologické či mechanické a každá porodnice má vlastní osvědčené postupy, jak tyto typy kombinovat. 

Podle vedoucího lékaře oddělení rizikových těhotenství v porodnici U Apolináře Jiřího Vojtěcha mají nefarmakologické metody výhodu v tom, že u nízkorizikových rodiček je lze použít v ambulantním režimu: "Žena s nimi odchází po kontrole domů a vrací se na porodní sál až další den ráno nebo dříve, pokud se porod sám rozběhne. Farmakologické metody využíváme jen při hospitalizaci."

V rámci nového předporodního kurzu Něžná cesta aneb Jak připravit porodní cesty v porodnici U Apolináře doporučuje porodní asistentka Kristýna Matulová také tradiční metodu napářky vagíny (pozor na opaření) nebo takzvaný koktejl lásky, který se skládá z růžového vína, skořice, hřebíčku a zázvoru.

Porodník matce nevelí, ale je její partner, říká česká gynekoložka pracující v Německu

Největší rozdíl v přístupu k těhotným a rodícím ženám v Německu spočívá oproti českému systému v poporodní péči. Každá čerstvá maminka má porodní asistentku, která o ni po porodu pečuje doma, hlídá její psychiku i péči o miminko včetně kojení. "Ležet v porodnici kvůli plné laktaci mi přijde zastaralé," říká Judita Havlínová, gynekoložka působící v německé porodnici Klinikum Kempten.

Foto: archiv Judity Havlínové

Text: Eva Kupcová

Jaké profesní důvody vás kromě těch osobních do Německa přivedly?

Havlínová: Německo nabízí mladým lékařům skvělé pracovní podmínky. Týkají se finančního ohodnocení i pracovní doby. Například po noční službě tu chodí lékaři po 24 hodinách domů a nemusí dál pracovat na oddělení. Je zde také velmi přehledný systém předatestačního vzdělávání. A také jsem chtěla poznat zdravotnický systém v cizí zemi.

Po studiích v Praze jsem v roce 2017 odešla do menší nemocnice v blízkosti Jeny u Lipska, kde jsem byla i na Erasmu a můj muž tam studoval. A po třech letech jsme se rozhodli přestěhovat jihozápadně od Mnichova k úpatí Alp, kde pracuji na větší klinice.

Na pražské Bulovce rodí asi 3000 matek ročně. Jak velké je gynekologicko-porodnické oddělení na Klinikum Kempten?

Havlínová: Přímo tady každý rok proběhne asi 2200 porodů a na naší menší přidružené klinice v Immenstadtu, kde se denně střídáme, asi 700. V Kemptenu máme kompletní spektrum gynekologického oboru od reprodukčního centra přes onkogynekologické oddělení, centrum rakoviny prsu nebo endometriózy. V porodnici máme perinatologické centrum a JIP, kde se dokážeme postarat o děti narozené už ve dvacátém čtvrtém týdnu těhotenství.

V Německu vztah mezi lékařkou a rodičkou není hierarchický, ale partnerský a k pacientce se přistupuje klidně a empaticky.

To, že by v zařízení s porodnicí byla i dětská klinika nebo dětský lékař, není v Německu běžné, ačkoli by to podle mě mělo být v moderní medicíně automatické, takže třeba ve zmíněné menší pobočce nemocnice rodíme děti jen od 37. týdne.

Tak tím by se možná mohlo Německo od Česka inspirovat. Čím by se naopak mohli inspirovat čeští lékaři od německých porodníků?

Havlínová: Jako velké pozitivum vidím přítomnost porodních asistentek, které jsou samozřejmě i u porodu. Velké gró jejich práce jsou ale návštěvy maminek po porodu doma, klidně i denně, a někdy také během těhotenství. Záleží na každé těhotné, jak se s asistentkou domluví. Každá žena na ni má právo a návštěvu hradí pojišťovna. Čerstvé maminky s dětmi u nás odcházejí domů po spontánním porodu, pokud to jejich zdravotní stav dovoluje, hned druhý až třetí den, po císaři třetí nebo čtvrtý.

Musí matky plně kojit a děti mít určitou váhu, než je propustíte domů?

Havlínová: Na to, zda má miminko správnou váhu, jak jde kojení nebo jak se matky cítí, dohlíží asistentky doma. Ležet v porodnici dlouho třeba kvůli tomu, aby se matky plně rozkojily, mi přijde zastaralé. Jakékoli problémy se dají řešit ambulantně a nám to v porodnici krásně odlehčí prakticky i prostorem. To, že v Česku nedávno Česká gynekologická a porodnická společnost vydala stanovisko, že návštěva porodní asistentky byla smysluplná v minulém století a do dnešní doby nepatří, mi přijde utopické a úsměvné vzhledem k tomu, že toto rozhodli muži.

Militantní kojení u nás nepěstujeme

Je pro německé maminky kojení důležité téma?

Havlínová: Je pro ně důležité a zároveň není jednoduché. Nechci mluvit obecně za celé Německo, ale na základě mých zkušeností ze tří pracovišť se s kojením všeobecně netlačí na pilu. Nikoho nenutíme militantně plně kojit, aby mohl odejít z porodnice. Myslím, že efekt takového přístupu je nulový a maminky leží v porodnici o několik dní déle, což je akorát stresuje.

Za skvělé řešení považuji, když mají víc práv porodní asistentky a podporují maminky doma. Tam si všimnou i začínající infekce nebo zánětu prsu a dokážou ho často zvládnout vlastními silami. Já jsem za svoji porodní asistentku byla jako novopečená maminka vděčná. Pokud kojení nejde, tak se tady s umělým mlékem začíná na druhou stranu celkem časně. Pokud maminka kojit vyloženě nechce, má už od svého gynekologa předepsané prášky na zastavení laktace, nebo je poskytneme v porodnici po porodu. My ji samozřejmě musíme informovat o tom, že mateřské mléko je nejlepší, ale neodsuzujeme ji ani ji dlouze nepřesvědčujeme. Je to její rozhodnutí.

Pečuje porodní asistentka i o psychickou pohodu matek?

Havlínová: Porodní asistentka a její péče hraje velkou roli, protože pokud se maminka někomu svěří, tak právě jí. Vždyť ji zná z celého těhotenství i porodu. V naší nemocnici máme psychiatrickou kliniku i s psychology. Za ženami, které měly těžký průběh porodu, tak chodí psycholožka. I my dáváme na rodičky dobrý pozor a posíláme psychology za matkami, u nichž vidíme nějaký náznak poporodní deprese nebo psychózy. Pokud se dítě narodí předčasně či je postižené nebo dojde ke ztrátě miminka, pak automaticky vybízíme ženy k setkání s psychologem nebo psychiatrem.

V naší nemocnici také existuje svépomocná skupina Selbsthilfegruppe, v níž působí podle potřeby psycholog, sestra, pediatr a kde se rodiče mohou scházet a hledat pomoc i s praktickými otázkami. Taková organizace nesídlí v každé nemocnici, ale v Německu je snaha, aby byla dostupná alespoň v každém okrese.

Umím si představit, že když dojde k perinatální ztrátě, je to náročné i pro zdravotnický personál.

Havlínová: Z mé zkušenosti je to nejtěžší chvíle, která může v gynekologii a porodnictví nastat. Když máme za sebou s kolegy traumatický zážitek na porodnici, tak si pak sedneme, dáme si kávu a promluvíme si. Je to taková svépomoc. Pamatuju si ale z fakulty, kde jsem studovala, že tam byla pro studenty psychologická péče a někteří ji využívali a byli za ni moc rádi. To musím zpětně pochválit. Jak situaci zvládat s pacientkou a její rodinou, se v praxi učíme zvládat spíše za pochodu, jsou v tom určitě mezery a záleží jen na empatii a komunikačních schopnostech zdravotníka.

Dáváme na rodičky dobrý pozor a posíláme psychology za matkami, u nichž vidíme nějaký náznak poporodní deprese nebo psychózy.

Lékař už nerozkazuje, to bylo dřív

Provází smrt v německém zdravotnictví nějaká tabu?

Havlínová: Nepřijde mi, že bychom tu nějak pociťovali tabuizaci smrti. Informace k situacím, kdy dojde k úmrtí, jsou popsány na webových stránkách nemocnic. Porodnice mají na svých webech informace i k perinatální ztrátě. Je pravda, že takové situace se stávají, není to nic vzácného, ale na veřejnosti se o tom mluví málo.

Vnímáte v Německu ještě nějaké další trendy v porodnictví kromě podpory porodních asistentek?

Havlínová: Slovo trend je v porodnictví zavádějící, protože ženské tělo zůstane pořád stejné a medicínské postupy také, ale co by se dalo považovat za trend nebo spíš samozřejmost, je otevřenější porodnictví stran potřeb rodičky. Když si člověk vyslechne, jak to fungovalo před 30 až 40 lety, třeba nucení ženy rodit na zádech, tak to už naštěstí z mé zkušenosti v Německu absolutně pominulo. Dříve také bylo běžné, že vztah mezi lékařem a pacientkou byl imperativní, což je, doufám, přežité a ten vztah už není hierarchický, ale partnerský a k pacientce se přistupuje klidně a empaticky.

Vysvětlujeme, doporučujeme a nepřikazujeme. Rozhovor s pacientkou je alfa a omega, a pokud pacientka má například určité přání nebo představy, nebo něco nechce, tak věřím, že pokud jí to člověk v klidu vysvětlí, většinou pak nalezneme shodu, třeba při vyvolávání porodu a podobně.

Vy jste rodila v Česku nebo v Německu?

Havlínová: Já jsem rodila u sebe v práci, což nemůže říct každý. Bylo pro mě příjemné vědět, do čeho jdu, jak to tam vypadá a co mě může čekat, jak porod může probíhat. Z osobní zkušenosti můžu říct, že když člověk leží v kontrakcích, tak chce být v příjemném prostředí a nebýt moc rušen. Což je často i argument maminek, které chtějí rodit doma. Myslím si ale, že i porodnice takovou atmosféru může nabídnout, rodit v porodnici je navíc zodpovědné vůči tomu malému životu, co člověk v sobě nese.

Jak vás vlastní porod a mateřství obohatily v praxi?

Havlínová: Jako matka dcery mám ve své profesi větší nadhled a víc ostatní ženy chápu. Pomáhá mi to se do jejich situace lépe vcítit, ačkoli samozřejmě z mých kolegů nebo kolegyň nedělá horší lékaře to, že děti sami nemají nebo je neporodili!

Vaší dceři je dva a půl. Kdy jste se vrátila do práce?

Havlínová: V Německu mohou rodiče s dítětem zůstat doma maximálně dva a půl roku a rodičovskou si mezi sebe přirozeně dělí. Její maximální délku však skoro nikdo nevyužívá, většinou se rodiče vrací do práce po roce nebo roce a půl. Já jsem byla doma rok a tři měsíce a můj muž 3 měsíce, ale mám i kolegyně, které si to s mužem rozdělili půl na půl, a pokud ještě kojily, tak měly kojící pauzy.

Dokážete si představit, že byste někdy pracovně působila v České republice?

Havlínová: V Německu to rozhodně není nijak růžové. Jak jsem už zmínila, bojujeme s nedostatkem a přetížením zaměstnanců ve zdravotnictví a často se tu stávkuje. Když na konci března probíhala celoněmecká stávka lékařů, jeli moji kolegové stávkovat do Mnichova. Líbí se mi, že když se tady zaměstnancům něco nelíbí, dají to najevo, což přinese často pozitivní změnu. Například od letošního roku nesmí lékaři sloužit víc než čtyři služby do měsíce.

A u nás už to začalo fungovat, ačkoli vím od kamarádů z jiných nemocnic, že se to stejně nedodržuje. Česká medicína i školy jsou velmi kvalitní. Bohužel se mi ale zdá, že drhne státní správa a oklešťují se všechny kompetence a finance, ačkoli se české zdravotnictví nachází v krizi. Proto mě návrat upřímně neláká, a dokud se nic nezmění, tak asi pro doktory, kteří odešli do zahraničí, nebude k návratu impulz.

Když se vám dítě narodí dřív. Rodiče zasáhne nevědomost, výčitky i neustálý strach

Celkem sedm tisíc dětí ročně přijde v Česku na svět předčasně. Většina z nich spatří světlo světa po 30. týdnu těhotenství, zhruba čtyři stovky dětí se však rodí i před kritickým 28. týdnem. Podle odborníků je to dáno změnou životního stylu, rostoucím věkem matek i infekcemi. Česká neonatologie však patří ke světové špičce a děti si většinou neodnášejí trvalé následky.

Foto: Shutterstock

Text: Magdaléna Daňková

Třicetiletá Marie zrovna nastoupila na mateřskou dovolenou a těšila se na předporodní přípravy a odpočinek, když jí šest týdnů před plánovaným termínem praskla plodová voda. Syn přišel na svět několik hodin poté v brněnské porodnici. Po narození putoval na dva dny do inkubátoru. První týdny ho zdravotníci pravidelně monitorovali. Jeho matka se potýkala nejen se zážitky z porodu, ale také s problémy s kojením a především nedostatečnou informovaností o následcích předčasného porodu. A to přesto, že absolvovala několik předporodních kurzů.

Zasáhla mě ta nečekanost, naposledy jsem v poradně byla čtyři dny před porodem a vše bylo v pořádku.

"Zasáhla mě ta nečekanost, naposledy jsem v poradně byla čtyři dny před porodem a vše bylo v pořádku, stejně jako naprostá nevědomost o souvislostech předčasného porodu. Z kurzů i jiných zdrojů jsem si odnesla silné přesvědčení o nenahraditelné důležitosti bondingu a těsného a intenzivního kontaktu kůže na kůži s miminkem v prvních hodinách po porodu i v šestinedělí. O kouzlu samopřisátí. Těšila jsem se na to," vzpomíná s odstupem. Bezprostředně po porodu jí ale zdravotníci oznámili, že miminko s ní může zůstat jen hodinu. "Potom musí do inkubátoru a na sondu s umělým mlékem, zatímco já půjdu minimálně na dva dny na oddělení šestinedělí. Poprvé mám prý kojit až další ráno, 16 hodin po porodu," vzpomíná.

V Česku se denně narodí až 23 nedonošených dětí, většina z nich podle oslovených odborníků přijde na svět mezi 34. a 36. týdnem těhotenství. Podle specialisty na neonatologii Petra Zobana z Fakultní nemocnice Motol tvoří ve vyspělých zemích předčasné porody zhruba desetinu všech narození. Gynekolog a porodník Ondřej Šimetka z Fakultní nemocnice Ostrava dodává, že v Česku počet předčasných porodů v posledních letech spíše klesá: "Za posledních deset let se snížil z 8,3 procenta na současných sedm procent."

Příčinou mohou být infekce i stres

Veškeré příčiny předčasných porodů lékaři neznají. Podílí se na nich kromě běžně známých negativ, jako je kouření či užívání drog v těhotenství, chybějící předporodní péče, ale také chudokrevnost či stres.

"Dále mohou být příčinou zdravotní komplikace jako diabetes, hypertenze, gynekologická onemocnění nebo poruchy placenty, které mohou vést k předčasnému porodu. Infekční komplikace jsou jednou z nejčastějších příčin předčasného porodu," dodává primář pediatrie pražského Ústavu pro péči o matku a dítě Zbyněk Straňák. Barbara Tesařová z Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně dodává, že rizikový může být samotný průběh těhotenství včetně způsobu otěhotnění nebo opakované potraty matky.

V posledních letech se také hojně diskutuje vliv koronaviru. Právě ten Marie několik dní před porodem prodělala, přesné důvody předčasného narození syna jí však nikdo nesdělil.

Koronavirus jako strašák

Primář Zbyněk Straňák potvrzuje, že dva roky staré studie naznačovaly, že závažnější průběh covidu-19 u těhotných žen byl spojen s vyšším rizikem předčasného porodu. Dodává, že covid-19 stál také za zvýšenou frekvencí závažných akutních komplikací, které souvisely zvláště s poruchou funkce placenty a vznikem takzvané hypoxie, tedy nedostatku kyslíku.

"Ta buď způsobila úmrtí plodu v děloze, nebo bylo nutné okamžité ukončení těhotenství s následnou resuscitací novorozence s vysokým rizikem dlouhodobého neurologického postižení," doplňuje. Straňák tak zdůrazňuje, že přímé působení koronaviru na placentu je jednoznačné.

Jiní oslovení lékaři z fakultních nemocnic v Česku se spíše přiklánějí k problematickým komplikacím onemocnění. "Na naší klinice jsme pečovali o ty těhotné, které měly závažné problémy s dýcháním, které mnohdy vedly k předčasnému ukončení těhotenství, aby mohla rodička dostat adekvátní léčbu, včetně např. umělé plicní ventilace, ECMO a podobně," říká primář Andrej Černý z gynekologicko-porodnické části Kliniky gynekologie, porodnictví a neonatologie 1. LF UK a VFN v Praze . Lékaři se také shodují, že nejlepší prevencí je v tomto případě očkování proti koronaviru.

Současná lékařská vyšetření přitom dokážou pomocí ultrazvuku a odběrů krve, slin a moči odhadnout, které ženě předčasný porod hrozí. Poznají, zda žena bude rodit do týdne či do čtyř týdnů. Podle toho mohou pomoci porod oddálit nebo více sledovat.

"Je určitá skupina žen - například ty s historií předčasného porodu a zkráceným děložním čípkem, kterým lze při příznacích předčasného porodu adekvátní pomoc nabídnout. Často je však léčba založena jen na krátkodobém oddálení porodu, kdy potřebujeme podat kortikoidy za účelem rychlého vyzrání tkání plodu, hlavně plic.  Dítě pak má po narození vyšší šanci na přežití a zdravý vývoj," říká Ondřej Šimetka z Fakultní nemocnice Ostrava. "Je velký rozdíl, zda je dítě připraveno na porod farmakologicky, nebo zda se rodí náhle bez jakékoliv přípravy," doplňuje jej Andrej Černý.

Ženy, které vykazují známky předčasného porodu, jedou co nejrychleji do porodnice s perinatologickým centrem, kde je tým odborníků připraven na nestandardní narození a péči o nedonošené dítě. Ta jsou především ve větších krajských, případně okresních městech.

Kojení předčasně narozených dětí bývá komplikované

Dva týdny po porodu prožila Marie na sdíleném hostovském pokoji neonatologie: "Miminko jsem u kojení neměla rozbalovat z tlusté zavinovačky a požadovali po mně tříhodinový harmonogram a zkracování času kojení. Nekojit vleže, nenechávat si miminko u sebe mimo postýlku. Vážit přírůstek váhy před a po každém kojení. Spousta pravidel, která se příčí doporučením z předporodního kurzu, porodních asistentek i laktačních poradkyň. Na druhé straně moje malá sebedůvěra, vyčerpání, zmatek, strach o miminko, neznalost práv rodičky," vypočítává Marie.

Mladá žena, prvorodička, první dny a týdny postrádala větší pochopení ze strany personálu porodnice i jiný postoj ke kojení. Právě to bývá pro matky předčasně narozených dětí značně komplikované.

"Na neonatologii byl silný tlak na to, aby matky plně kojily nebo zvládaly alternativní způsob dokrmování. Bez toho z oddělení nechtěli matky s dětmi propustit, přestože mnoho matek, které jsem potkala, si přálo radši jít domů s lahvičkou a pokusit se rozkojit v domácím prostředí, než se dál stresovat v nemocnici, jejíž pravidla a podmínky kojení moc nepomáhaly. Vznikal začarovaný kruh," popisuje. Když po dvou týdnech konečně mohla s dítětem domů, přišlo zimní období chřipkové epidemie, a tak další měsíc musela zůstávat doma kvůli náchylnosti dítěte.

"Z porodnice jsem odcházela částečně 'rozkojená', dokrmovala jsem stříkačkou, později suplementorem. Díky kurzu jsem počítala s tím, že kojení nemusí být lehké, ale při dostatečné snaze a vytrvalosti není důvod, aby se to nepodařilo. Podobně mluvily tři laktační poradkyně, se kterými jsem v porodnici a později doma konzultovala. Zkusila jsem všechny možné techniky, ale nic nezabralo ani po měsících. Místo toho ve mně narůstal pocit frustrace a nepochopitelného selhání," přiznává.

Pravděpodobnost trvalých následků se snižuje od 32. týdne

Nejvyšší pravděpodobnost trvalých následků si nesou děti narozené před 28. týdnem těhotenství. "Mezi 28. a 32. týdnem se riziko snižuje, ale stále existuje možnost vývojových problémů. Od 32. týdne do 37. týdne těhotenství se pravděpodobnost trvalých následků výrazně snižuje. Při porodu po 37. týdnu těhotenství se pravděpodobnost následků blíží tomu u dětí narozených v plném těhotenství," vypočítává primář pediatrie z Ústavu pro péči o matku a dítě Zbyněk Straňák.

S miminky na neonatologii je to často jako na houpačce, a právě tak se cítí i rodiče. Zažívají směs mnoha extrémních pocitů a situací.

Rodinám, kterým se nedonošené děti narodí, pomáhá v Česku již více než 20 let organizace Nedoklubko. Spolupracuje se všemi nemocnicemi s perinatologickými centry a poskytuje především informační a psychosociální podporu rodinám, jejichž dítě přišlo na svět předčasně.

"Koordinátorky Nedoklubka pravidelně chodí na oddělení s našimi Léčivými balíčky, které pak sestřičky předávají po porodu každé rodině. V něm rodina najde informace, které jim pomohou se zorientovat v situaci a také jim uleví. Aktivně nás sleduje několik tisíc rodin ve facebookové skupině Nejste v tom sami, přibývají tam stále další rodiny. A hodně z nich s námi zůstává, i když už jsou dávno doma, děti mají odrostlé a naši podporu nepotřebují. Pocit sounáležitosti v rodinách zůstává už napořád a my jsme tu proto, abychom sdružovali je a také zdravotníky, kteří se o jejich děti starali," přibližuje Markéta Řehořová z Nedoklubka.

"Neonatologové a neonatologické sestry mají velmi dobrou  a často dlouhodobou zpětnou vazbu, díky tomu dokážou reagovat na potřeby rodičů," tvrdí.

Psychické i existenční problémy rodičů

Podle Řehořové rodiče předčasně narozených dětí zažívají šok z nastalé situace a stres je často dožene až po příchodu domů.

"Říkáme, že s miminky na neonatologii je to často jako na houpačce, a právě tak se cítí i rodiče. Zažívají směs mnoha extrémních pocitů a situací. Je ale moc důležité, aby rodiče při péči o své miminko spolupracovali a byli s ním co nejvíc, ať je situace jakákoliv. Mnoho z nich tak potlačuje stres, který je často dožene jako posttraumatický syndrom až v době, kdy už jsou dávno doma a vše je v pořádku. Teprve když se rodičům doma uleví, v tu chvíli si tělo dovolí uvědomit si plně prožitý stres," vysvětluje.

Kromě psychických potíží rodiny často řeší také ty existenční - jako je zajištění starších dětí, zvýšené náklady na živobytí či každodenní dopravu do porodnice. "Pokud to mají rodiče k miminku daleko, často je rodina odloučena i na dlouhé měsíce, ať už proto, že maminka bydlí u miminka na ubytovně, anebo za ním dojíždí jen občas," dodává.

Předčasně narozené děti jsou kontrolovány častěji

Lékař Petr Zoban z Fakultní nemocnice Motol připomíná, že rodiče se musí naučit s předčasně narozeným dítětem nonverbální komunikaci - tedy rozpoznat podle jeho projevů a chování jeho potřeby a pocity.

"Výuka probíhá průběžně za asistence odborně způsobilého ošetřovatelského personálu od porodu až do propuštění do domácí péče. Dalším problémem je zvládnout praktické dovednosti při péči a ošetřování předčasně narozeného dítěte a v neposlední řadě stimulaci jednotlivých složek dlouhodobého vývoje pod vedením příslušných specialistů," dodává.

Mariinu synovi je již více než půl roku, je zdravý a jeho zdravotní stav a vývoj se sleduje stejně jako u dětí narozených v termínu. Děti narozené před 30. týdnem však lékaři sledují bedlivěji. "Předčasně narozené dítě i za příznivých podmínek vyžaduje delší čas, úměrný stupni nezralosti, kdy je třeba postupně kompenzovat nedostatky v oblastech vývoje tělesného, psychomotorického, neurosenzorického a kognitivního," vysvětluje Petr Zoban.

"Chceme to úplně rozbourat." Čeští porodníci opouštějí rutinní zásahy, chtějí za to důvěru matek

České porodnictví se mění, reaguje na poptávku žen, které chtějí rodit bez rutinních zásahů. Ne všude ale probíhá změna stejně rychle a i v progresivních porodnicích se zase personál potýká s extrémní nedůvěrou žen odmítajících jakoukoliv intervenci a pomoc. "Vztahy se postupně zlepšují, ale radikálové jsou na obou stranách," říká porodník Jan Matěcha z porodnice Fakultní nemocnice Bulovka.

Foto: Lukáš Bíba

Text: Petr Kořínek

Své první dítě porodila v nemocnici, druhé v autě a třetí doma. V porodnici by zřejmě přišli na svět všichni potomci Zuzany Čítkové, kdyby si před šestnácti lety z jedné z nich neodnesla mimořádné trauma. "Během porodu jsem se cítila obrovsky ponížená. Ještě několik let jsem měla problémy se s tím vyrovnat," vzpomíná dnes čtyřiačtyřicetiletá žena. Její zkušenost ukazuje, jak v Česku vzniká nedůvěra mezi částí konzervativních porodnic a některými nastávajícími matkami. 

Na  svůj první porod se Čítková připravovala v porodním domě U Čápa. Tam se dozvěděla o možnosti sepsat své porodní přání a získala řadu konkrétních rad, jak porod zvládnout co nejlépe. "Kurz mě připravoval na to, že porod je žena většinou v bezpečném prostředí schopna zvládnout sama, ale je dobré, aby to bylo ve zdravotnickém zařízení, protože se může stát spousta věcí," vzpomíná Čítková. Zároveň ale navštěvovala předporodní kurz i v porodnici, která se zdála být s tímto pohledem zajedno. 

Zuzana Čítková Foto: Aktuálně.cz / Pavel Ovsík

V den porodu se ale vše odehrálo úplně jinak. Porodnice, kam Zuzana včas přijela a kde přivedla o mnoho trýznivých hodin později na svět svého syna Ondřeje, se potýkala s nedostatkem personálu a nouzově v té době povolávala i "staré kádry". Mimo jiné i starší porodní asistentku, která s prvorodičkou jednala hrubě, arogantně a jako by byla nesvéprávná. Nerespektovala její přání rodit v určité poloze, ani snahu uplatnit techniky, které si osvojila na předporodních kurzech: "No prosím vás, tohleto vůbec nevede k porodu", slyšela od ní nastávající matka, když jednou za hodinu vtrhla na kontrolu do jejího pokoje.

Nerada také vzpomíná na způsob vyšetření: "Musela jsem si v největších kontrakcích lehnout na křeslo, dali pode mě lavor, polévali mě dezinfekcí a ona do mě vždycky tak necitlivě strčila ruku…," vybavuje si Čítková po letech. Při porodu se u ní také vystřídali hned tři různí lékaři. 

Její těhotenství nebylo rizikové a nic nenasvědčovalo tomu, že se porod protáhne a matka bude nakonec potřebovat řadu urychlujících zásahů. Zuzana Čítková je přesvědčená, že by vše proběhlo plynuleji, pokud by se cítila uvolněně a bezpečně. Dodnes si myslí, že porod zkomplikovala právě přítomnost neurvalé porodní asistentky. Existenci jevu, kdy se žena kvůli nevhodným podmínkám zablokuje, potvrzuje i psycholožka a rodinná terapeutka Eva Šimotová: "To, co dokáže porod zkomplikovat a zastavit, je strach ženy a stres." 

Porod za železničním přejezdem

Možnost, kde o tři roky později porodí své druhé dítě, nechávala Zuzana otevřenou. Měla sice domluvenou porodní asistentku až domů, když se porod začal rozbíhat, vytušila ale, že to k ní nestihne, a tak se rozhodla vyrazit do stejné porodnice. Nebylo to do ní daleko, jenže cestou musel muž rodící ženy překonat několik železničních přejezdů.  Po 'turbulenci' přes v pořadí čtvrté koleje donutila Zuzana manžela zastavit a porodila za asistence záchranky na telefonu v autě. "Ten porod byl vlastně opravdu spontánní a krásný…" vzpomíná na okamžik, kdy přišla na svět její dcera Jasmína.

Rutinní zákroky v moderním porodnictví nemají místo.

Podobně hovoří i o třetím porodu dcery Stely, který si po pěti letech od toho posledního už naplánovala doma, s dulou a zkušenou porodní asistentkou, k níž měla důvěru. Zuzana Čítková při rozhovoru zdůrazňuje intimitu a pocit bezpečí, který si s porodnicí už nedokázala spojit, a dokonce ji vnímala jako zdraví ohrožující prostředí. "Když se člověk rozhodne pro domácí porod, bere na sebe velkou zodpovědnost. Musí být připraven, že mu okolí bude vyčítat, že oproti pobytu v nemocnici podstupuje doma značné riziko. Pro mě je to ale přesně naopak."

Příběh uvádíme k osvětlení motivů, které mohou některé ženy vést k rozhodnutí přivést dítě na svět doma. Většina porodníků ale považuje domácí porod za rizikový.

Rutinní zákroky chceme rozbourat

Vedle prostředí nemocnice se ženy obávají rutinních zásahů, které nemusí být vždy nezbytné. Porodnice Fakultní nemocnice Bulovka jde přesně opačným směrem. Vedoucí porodník Jan Matěcha razí praxi, že do normálního porodu nízkorizikových rodiček by neměli zdravotníci zasahovat a že každá intervence by měla mít svůj důvod. Když jako porodník začínal, bývalo podle něj automatické, že rodička na příjmu dostala injekci, následně klystýr, píchla se jí plodová voda a během porodu lékař provedl nástřih. "Přesně tohle chceme úplně rozbourat, rutinní zákroky v moderním porodnictví nemají místo," říká Matěcha.

Spousta porodnic už pochopila, že když je žena opečovaná a v pohodě, tak porod běží líp.

Lékař na Bulovce přijme rodící ženu do péče a následně ji předá porodní asistentce. Díky tomu, že v této porodnici zavedli Centrum porodní asistence, které pomáhá nerizikové matky vytipovat, rodí až dvě třetiny matek výlučně s porodní asistentkou.

Jednou z nich je Alžběta Samková, která kromě pomoci dětem na svět také bdí nad tím, aby její kolegyně pečlivě zapisovaly anamnézu a porodní příběh každé ženy, která k nim přichází. "Pokud měla nějaká žena například velmi traumatický první porod, je velmi důležité, aby to zdravotník, který se o ní při druhém porodu stará, věděl," vysvětluje s tím, že zavedení této "pozitivní" rutiny je náročné, ale zásadní.

Selekce má nesporný efekt. "Máme nejnižší procento císařských řezů široko daleko," konstatuje porodník Jan Matěcha. "Druhý výsledek je spokojenost žen, která pramení z toho, že se jim porodní asistentka více věnuje." Na Bulovce mají na směnu vyšší počet porodních asistentek, než bývá obvyklé, byť situace zdaleka není tak ideální, jako na západ od českých hranic, kde žena běžně může mít jednu porodní asistentku jen pro sebe. 

Porodnictví se mění, ale…

Dula Adéla Lančová začínala matky připravovat na porod před dvanácti lety, pozitivních změn ve svém "rajonu", kterým je Středočeský kraj, si všímá. "Na mnoha místech je snaha do porodů nevstupovat, nabízet ženě komfort a vnímat její potřeby a přání. Problém je pomalejší tempo těchto změn," vysvětluje dula, která pomáhá ženám napojit se na své tělo, aby byly schopné se během porodu uvolnit.

"Spousta porodnic už pochopila, že když je žena opečovaná a v pohodě, tak porod běží líp, zároveň pro ně fungujeme i jako spojka, když se něco děje," říká Lančová. Není zdravotnicí, pokud ale vidí, že se schyluje k rutinnímu zákroku, snaží se lékaři slušně připomenout porodní přání, které matka během kontrakcí není schopna vyjádřit. Lančová si myslí, že pokud si žena nějaký zákrok nepřeje a není k němu závažný zdravotní důvod, měl by jí lékař vyhovět.

Pokud máme důvod si myslet, že se něco děje, porod se zastavil nebo dítě nemusí být v pořádku, tak bychom měli něco dělat.

Lančová hovoří o autonomii rodiček a o právu rozhodnout o svém těle, zároveň ale dodává, že "na porodní sál rozhodně nepatří nastavení boje" a v konečném důsledku respektuje kompetenci zdravotníků.

I na Bulovce ale mají zkušenost s celou řadou komunitních porodních asistentek a dul, které ženy připravují právě na to, aby si prosadily přirozený porod za každou cenu. Leckdy přitom ignorují, že ze zdravotních důvodů není přirozený porod všem ženám souzen. Pro zdravotníky je zásadní srdeční akce miminka, i to, jestli se třeba porod nezadrhl. "Pokud máme důvod si myslet, že se něco děje, porod se zastavil nebo dítě nemusí být v pořádku, tak bychom měli něco dělat," upozorňuje lékař Jan Matěcha a vysvětluje, že to je koneckonců hlavní důvod, proč rodička v nemocnici vůbec je. Když má dítě například nedostatek kyslíku, je podle fáze porodu císařský řez nebo vakuum extrakce naprosto namístě.

Vybojovat si přirozený porod

Matěcha se ale setkává s rodičkami, které mu ukazují porodní přání s ověřeným podpisem a ani v krizové situaci nechtějí, "aby ně někdo sahal". "Když je to mladá zdravá žena, tak většinou stačí její přání respektovat. Pokud ale jde například o čtyřicetiletou ženu po císaři, onkologické léčbě a s dalšími onemocněními, která si přijde 'vybojovat' přirozený porod, nemůžeme jí prostě říct, že je to super nápad," vysvětluje porodník.

Adéla Magda Lančová, porodní dula. Foto: Jakub Plíhal

Porod doma by Matěcha prý nikdy nevedl, je ale pro to, aby směly porodní asistentky svou praxi vykonávat. Bere v úvahu, že k porodům v domácím prostředí bude i tak docházet, legalizace by mohla přispět k zmírnění rizik. Matěcha by přivítal, pokud by porodní asistentka vedla zdravotní dokumentaci, a kdyby došla k názoru, že je vhodné vyrazit do nemocnice, mohla by k tomu včas vydat pokyn.

Dula Adéla Lančová to doplňuje: "Správné by bylo, aby asistentka mohla zavolat do nejbližší porodnice, kde jí nevynadají, že u porodu vůbec asistuje, a budou se s ní věcně bavit o tom, co potřebuje…" Alžběta Samková považuje dosavadní nemožnost asistovat u domácích porodů za 'kočkopsa'. Strach z postihu podle ní totiž naopak vede některé asistentky k oddalování odjezdu do nemocnice, i když se porod nevyvíjí dobře. Zcela jiný přístup nedávno zvolil krajský soud v Plzni. Zastal se porodní asistentky, která asistovala u porodu doma. Podle rozsudku dostala pokutu za činnost, k níž je obecně oprávněna a jež jí specificky nebyla zakázána (více v boxu).

Ideální stav popisuje Samková takto: porod doma vede co možná nejzkušenější 'porodní bába' s aktuální praxí, která je napojená na nemocnici, kam by rodička v případě komplikací na její pokyn bez otálení vyrazila. Do téže nemocnice rodička už před porodem docházela, a pokud na domácím porodu trvá a je bezriziková, dá jí k tomu porodnice dobrozdání. U porodu asistuje i druhá porodní bába, která v případě hladkého porodu nedělá nic, ale v okamžiku komplikací řeší problémy, zatímco druhá komunikuje s porodnicí a informuje ji o zdravotním stavu matky a dítěte. Pro rodičku pak vyrazí záchranka, porodnice ji přijme a poskytne jí potřebnou péči, aniž by porodní bábě či rodičce zbytečně lála.

Oslovení zdravotníci souhlasí s tím, že ženy budou z různých důvodů vždy rodit doma, a třebaže s tím z hlediska rizika nemusí vždy souhlasit, je lepší s touto variantou počítat a nastavit pro ni podmínky. Jan Matěcha dokonce považuje domácí porody za marginální problém. Mnohem více ho trápí zmíněné boje na sále. "Vztahy se postupně zlepšují, ale radikálové jsou na obou stranách. To, že se snažíme to dělat trošku líp a nezasahovat, když nemusíme, je dokonce od některých lidí bráno jako slabost," stýská si lékař. Myslí si ale, že chtít, aby lékaři ženě a dítěti v evidentním ohrožení nepomohli, je absurdní.

Řešení? Ať se zapojí komunitní porodní báby

Samková by přivítala větší zapojení komunitních porodních asistentek a také dul, ty už koneckonců na Bulovce pracují. Mnoho nezávislých "porodních bab" se ale podle zdravotníků do systému zapojit nechce, protože nechtějí být pod kontrolou.

Určité rutině se velké porodnice podle Samkové nikdy úplně nevyhnou, jsou podfinancované, trpí nedostatkem personálu a model "jedna porodní asistentka na jednu ženu po celou dobu porodu" je v kategorii sci-fi. "To se u nás dlouho ví a už to vlastně ani nikoho nezajímá," konstatuje Alžběta Samková. Cestu vidí v generační obměně lékařů i porodních bab.

"Přicházejí noví mladí zdravotníci, kteří fungují jinak. Trend v porodnictví se jednoznačně mění. Už to dělají i velké porodnice, otevírají se centra porodní asistence. Bulovka je první, Brno a pražský Apolinář jsou další. Jakmile to udělají velké nemocnice, tak už žádná další menší nemůže říct, že to nejde. Ale změnit to je strašně těžké," uzavírá Samková.

Porody a zdravotnické postupy v jednotlivých porodnicích

Pro informace o jednotlivých místech klikněte do mapy na zobrazené body.

Je to nejtěžší ztráta ze všech. Se smrtí miminka se ale můžeme vyrovnat důstojně

Ztráta miminka během těhotenství, při porodu nebo po něm je jeden z nejtraumatičtějších zážitků, jakým může rodič projít. Perinatální ztráta představuje obrovskou emoční zátěž nejen pro samotnou rodinu, ale také pro zdravotníky. Jak lze takovou situací projít, vypráví tři statečné ženy, které ji zažily.

Foto: Tomáš Vocelka

Text: Eva Kupcová

"Rozhodnutí, zda miminko zachraňovat, bylo nejtěžší v mém životě," vypráví Lenka Bardúnová Růžičková příběh o tom, jak ve 22. týdnu přivedla akutním císařským řezem na svět syna Antonína Jaromíra. Chlapeček během půl hodiny zemřel v náruči tatínka.

"S manželem jsme to nechali na přírodě, na životě a v rukou božích. Vždy jsem měla názor, že s námi miminko buď vydrží, nebo si odejde, jak bude potřebovat," popisuje Lenka důvody, které k rozhodnutí vedly, s tím, že když po návratu z pražského Ústavu pro péči o matku a dítě v Podolí o rozhodnutí zapochybovala, manžel odvětil, že syn zemřel v jeho náručí a ne napojený na hadičky, nebo že by přežil, ale s těžkými doživotními následky.

Důstojný odchod i rozloučení

Rozhodnutí manželů Bardúnových se jeví jako odvážné, nicméně psychoterapeutka Kateřina Hájková Klíčová z projektu Perinatálníztráta.cz říká, že ukazuje na snahy poslední doby o odtabuizování smrti ve zdravotnictví a směřuje k důležité celospolečenské debatě: "Naše zdravotnictví je rámované tak, že je primárně určeno pro záchranu života. Smrt pacienta je brána jako selhání. Paliativní péče, která se v naší zemi postupně rozvíjí, klade důraz také na důstojný odchod ze světa, a to i u těch nejmenších." S přístupem personálu v podolské porodnici byla Lenka spokojená, označila jej dokonce za pokrokový.

"Překvapilo mě, jak bylo moje miminko krásné a dokonalé," vzpomíná ještě.

"V okamžicích po probuzení z narkózy, omámená, jsem dítě vidět nechtěla, věděla jsem, že bude v pořádku u manžela. Když mi je již zesnulé měli ráno přinést, byla jsem nervózní, ale jakmile byl syn u mě, věděla jsem, že jsem udělala dobře, když jsem ho chtěla vidět a pochovat, a že toho nebudu nikdy litovat." Personál rodičům také vyhotovil fotky zesnulého miminka v peřince, ačkoli podle českého práva by měla nemocnice vyčkat až na přání rodičů, Lenka fotografie převzala a sama také upozornila, že chce miminko pohřbít.

"Překvapilo mě, jak bylo moje miminko krásné a dokonalé," vzpomíná ještě. Pohřbu se zúčastnily dvě kamarádky i starší syn a na místo jeho odpočinku dokonce vidí z okna. Pravidelně za ním chodí na hřbitov i se svou další dcerou.

Lenka na perinatální ztrátu vzpomíná s lehkostí a věří, že k jejímu zpracování přispělo nejen oficiální rozloučení se synem, ale také návštěvy psycholožky, které začala absolvovat hned po události. Jako další formu terapie také zvolila sepsání celého příběhu.

"Truchlení je normální reakcí na nenormální životní událost a jeho prožití je velmi důležité," upozorňuje na období po ztrátě miminka psycholožka Eva Šimotová, provozující na Instagramu profil Rodinné poradenství, a dodává, že doporučuje péči psychologa neodkládat, obzvlášť když žena cítí, že se v jejím prožívání a myšlenkách neodehrává žádný posun. Psychologická podpora v tomto ohledu může pomoci, ať už formou krizové intervence, psychologického poradenství, nebo psychoterapie.

Ztráta v den porodu

Samy porodnice péči psychologa často nabízejí, Zuzana Gruntová se ale rozhodla ji nevyužít. "Dcera Amálka zemřela v den termínu porodu ještě před narozením. Neměla jsem v tu chvíli chuť mluvit s nikým cizím," vypráví s tím, že nemocniční interventka i tak čekala celý den, zda si její návštěvu rodiče nakonec přát budou. Když ten den v těhotenské poradně mlčel monitor a porodník z Porodnické a gynekologické kliniky Fakultní nemocnice Hradec Králové potvrdil, že miminko Zuzaně v bříšku zesnulo a musí ho co nejrychleji porodit, šla stranou tehdejší epidemiologická opatření a lékaři za ní pustili manžela.

"Strašně jsem brečela. Personál v čele s porodní asistentkou se sice choval empaticky a jsem s jeho přístupem spokojená, všichni ale vypadali naprosto v šoku a nevěděli, jak se mnou mají komunikovat, nesdělili mi ani administrativní náležitosti pojící se s porodem mrtvě narozeného dítěte," tvrdí Zuzana s tím, že ještě dva dny po porodu neměla tušení o tom, že budou s manželem muset rozhodnout, jak naložit s tělem.

Během samotného porodu nevnímala Zuzana bolest, jelikož měla zavedené množství utišujících látek. Vzpomíná, že bylo zvláštní, že ačkoli miminko vůbec nespolupracovalo, probíhal podle kamarádky gynekoložky, která za Zuzanou přijela, porod dobře a rychle.

Zuzana od začátku věděla, že dceru chce vidět: "Věděla jsem, že to bude bolet, ale litovala bych celý život. Když mi Amálku zabalenou v peřince přinesli, překvapilo mě, jak byla podobná mé starší dceři, ale jinak to nebyl vřelý moment. Amálka neměla duši a nešla z ní ke mně žádná energie. Byla studená. Ačkoli jsem myslela, že ji nebudu chtít dát pryč, zhruba po půl hodině se tak stalo." Rodina holčičce vystrojila pohřeb na místě, kam s prvorozenou dcerou a teď i s dalším synem pravidelně chodí. Amálce také Zuzana zhotovila malé vzpomínkové album s fotografiemi z ultrazvuků, z těhotenství i s portréty z porodnice.

V porodnici se Zuzana podle svých slov cítila poměrně silná, ačkoli ji zaráželo, že celou noc po porodu za ní na pokoj nikdo z personálu nepřišel. Vzpomíná však, že pro ni bylo velmi důležité, že rodila vaginálně, jelikož si s sebou nesla trauma z předchozího porodu, který skončil akutním císařem. Mluvčí Fakultní nemocnice Hradec Králové Jakub Sochor uvádí, že v těchto mimořádných životních situacích instituce vždy nabízí pacientkám kontakt s Centrem provázení Fakultní nemocnice Hradec Králové a s interventy, kteří v případě zájmu poskytují pacientkám potřebnou podporu.

"Vždy záleží na uvážení pacientek, zda tuto možnost chtějí využít. Gynekologická a porodnická klinika FN HK všem matkám s mrtvým plodem předává kompletní informace o tom, jak v této mimořádně složité situace dále postupovat," uvádí.

Služeb nemocniční interventky Zuzana nevyužila, odbornou pomoc vyhledala až s odstupem několika týdnů, kdy si po návratu do práce uvědomila, že hodně zhubla a necítí se dobře. Rovněž cítila, že manžel si celou situaci vyčítá a klade za vinu, ale nechtěl o ní mluvit. Několik společných sezení u psychologa partnerům pomohlo. Psycholožka Šimotová podotýká, že i tak nešťastnou zkušenost je potřeba do života integrovat, aby se s ní člověk mohl vyrovnat.

"Pochování, prohlédnutí miminka, jeho fotografie nebo otisk nožičky jsou obrovsky důležité vzpomínky," radí s tím, že také rozloučení, ať už jako pohřeb, nebo jakýkoli jiný rituál, posune rodiče rychleji do fáze smutku a následně ke smíření. Zuzaně nakonec s vyrovnáním se s těžkou situací také pomohlo otevřené sdílení na sociálních sítích. "Lidé z mého okolí nevěděli, jak se mnou komunikovat, dokonce jsem zažila, že se mi z dálky vyhýbali. Věřím, že když se o tématu bude mluvit, budou si víc vědět rady," upozorňuje. Všem, kteří tápou v komunikaci s rodiči, které postihne perinatální ztráta, je určena informační linka, jejíž číslo najdete na webu Perinatálníztráta.cz.

Sama na pokoji

Petra Zelenková ani po třech letech neví, zda syna Vincenta porodila ještě živého, nebo už zesnulého. Pitevní zprávu sice dostala, tuto informaci z ní však nevyluštila. Petra od prvního těhotenského screeningu věděla, že je zde podezření na těžké vady, avšak trisomie plodu byla potvrzena až o pár týdnů později a v 18. týdnu bylo Petře doporučeno těhotenství ukončit kvůli možným komplikacím.

Když mi řekla, že nejlepší by bylo, kdybych šla na toaletu, dítě porodila do záchodu a nespláchla, jsem s ní přestala úplně mluvit.

Ačkoli se do 22. týdne mluví o konci gravidity jako o rané ztrátě nebo o potratu, musela Petra podstoupit indukci a plod porodit. Na pražské Gynekologicko-porodnické klinice LF UK a VFN U Apolináře však nedostala informace o tom, jak bude proces probíhat. "Vše jsem hledala na internetu, kde mě informace vyděsily. Rozhodily mě také lékařky již na příjmu, když mi nutily epidural. Nesouhlasila jsem s ním, věřila jsem, že to mé tělo zvládne," vypráví.

Po zavedení vyvolávací tablety pak na porod čekala na pokoji sama. "Sestry mě sice kontrolovaly, ale nedokázaly mi říct nic bližšího," vzpomíná Petra s tím, že žádala kvůli vysvětlení doktora, který se ale celý den neobjevil. "Jedinou společnost mi chvíli dělala nemocniční psycholožka, která mi nakonec vysvětlila, že přijdou kontrakce a puzení na velkou. Ve chvíli, kdy mi řekla, že vůbec nejlepší by bylo, kdybych šla na toaletu, dítě porodila do záchodu a nespláchla, jsem s ní přestala úplně mluvit," vybavuje si traumatickou situaci.

Petra nakonec po několika hodinách zcela bez přítomnosti sester či lékařů plod porodila do přistavené mísy. "Nechápala jsem, proč jsem pacientkou druhé kategorie jen proto, že rodím mrtvý plod? Nikdo mě navíc nepřipravil na to, že své miminko ucítím. Jak je teplé a hebké," pláče při vzpomínkách Petra s tím, že navíc ve stejné posteli, kde přišla o syna, ležela pak o samotě celou noc. 

Pozadí takového přístupu zdravotníků odkrývá lékařka z jiné nejmenované pražské porodnice, která si přeje vystupovat v článku anonymně, ačkoli redakce její identitu zná. Říkejme jí třeba Alex. "U ženy v případě, jako je Petra, víme, že už tam není život, a když k takové pacientce přijdu o půl hodiny později, nic se v rámci zdravotní péče nestane, není to život ohrožující. Pokud mám zároveň rodičku, u níž musím práci udělat hned, je tam riziko z prodlení, tak jí dám přednost. To, jak se pak pacientka cítí, je samozřejmě jiná věc," přiznává.

Mluvčí Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Marie Heřmánková se k případu vyjádřila takto: "Ztráta těhotenství je pro ženu i jejího partnera extrémně negativní životní zkušenost. Informací je hodně a jsou podávány postupně, nejprve při zachycení závažné vady, při rozhovoru s genetikem, při přijetí do zdravotnického zařízení, během hospitalizace a propuštění pacientky. Některé postupy, které paní Zelenková vnímala negativně, jsou připraveny zcela záměrně. Ženy mají samostatný pokoj s možností mít s sebou osobu blízkou, aby měly soukromí a nestresovaly se porody jiných žen. Využití epidurální analgezie záleží jen na rozhodnutí dané ženy. Standardní je péče psychologa. Je nám líto, že si paní Zelenková odnesla zážitky, které ji traumatizují dodnes. Vítáme, pokud se na nás ženy obrátí i po propuštění, můžeme s nimi vše probrat a řadu negativních momentů vysvětlit."

Náročné i pro personál

Ačkoli přístup personálu hraje podle psycholožky Evy Šimotové v psychice celé rodiny během perinatální ztráty zásadní roli, v České republice neexistuje žádný oficiální postup, kterým se mohou zdravotníci při oznamování ztráty miminka řídit.

Porodí a za pár týdnů jdou s bolestmi do práce. Pohřbít nenarozené dítě je nejtěžší

Už zmíněná lékařka Alex tento fakt potvrzuje: "Gynekologie je velmi intimní obor a při jeho studiu jsme bohužel k vyšetřením či komunikaci závažných témat nebyli jako medici příliš připouštěni a kontakt s pacienty jsme měli minimální. Ani v nemocnici jsme nedostali žádný oficiální návod, jak takovou situaci řešit nebo se s ní sami vyrovnat." Lékařka Alex přiznává, že v její porodnici se o matky prožívající perinatální ztrátu stará vždy zkušenější doktor a nováčci se mohou dívat. Vlastní pocity z náročné situace pak ventilují jen během následujícího posezení s kolegy.

Kateřina Hájková Klíčová upozorňuje, že v českém zdravotnictví není zvykem pečovat o psychické zdraví zaměstnanců, a radí jim tak rovněž využít již zmíněné informační linky nebo se do projektu zapojit skrze anonymní online skupiny. "Zdravotníci si musí uvědomit, že jsou zodpovědní pouze za odbornou péči, nikoli za to, co a jak rodina prožívá. Měli by být spíš účastníky, pozorovateli a respektovat přání rodičů, ačkoli mohou být v rozporu s oficiálními doporučeními, jak po perinatální ztrátě postupovat," uzavírá Kateřina s tím, že čím více se moc nad celou situací dává do rukou rodiny, tím má menší šanci se trauma rozvinout jak na straně rodičů, tak na straně zdravotníků.

Pokud by si snad rodiče později vyčítali, jak se v situaci zachovali, komentuje to Eva Šimotová tak, že by se neměli obviňovat, ale snažit se přijmout, že v danou chvíli jednali podle svého nejlepšího vědomí: "Naopak kdyby se bývali zachovali jinak, mohlo to třeba vést k traumatizaci. Rozloučení lze navíc v jiné podobě realizovat i později."

V žádné kultuře nerodily ženy na zádech. Na rodičky se někdy díváme jako na stroj

Jaká je historická role porodních asistentek? Jakým způsobem podporovali v tradičních společnostech muži ženy u porodu a je důležité, aby se rodičky rozloučily se zesnulým novorozencem? Na otázky odpovídají kulturní antropologové Alena Lochmannová a Martin Soukup, kteří s kolektivem vydali knihu Porod v proměnách času a kultur.

Foto: Lukáš Bíba

Text: Klára Elšíková

V knize máte kapitolu Porod jako přechodový rituál. Věnujete se v ní podobám porodu v tradičních společnostech jihovýchodní Asie a Melanésie. Vnímáme v dnešní společnosti stále porod jako přechodový rituál?

Alena: Ano. Říká se, že společně s tím, když se rodí dítě, rodí se také matka. Pro ženu je to nově nabytý status a velmi silný prožitek, na který reaguje také její okolí. Například se běžně ptáme ženy, co dostala za porod, což ukazuje, že žena bývá materiálně odměňována. Dar nedostává za akt porodu samotného, ale za nový status, který se porodem proměnil.

Martin: Porod stále vnímáme jako rituál. Každá společnost v minulosti i současnosti udává, jak mají lidé přicházet na svět. Vytváříme si idealizované představy o tom, jak máme rodit, jakkoliv se jedná o fyziologicky neutrální jev. Přesto je obestřen celou řadou významů a představ.

Z hlediska personálu a zdravotní instituce má poloha na zádech své výhody, ale nemá smysl z hlediska aktérů, o které během porodu jde - tedy o ženu a dítě.

Zmínili jste materiální odměnu ženy. Jakými jinými způsoby porod v dnešní době ritualizujeme?

Alena: Například způsob, jakým ženy zacházejí s placentou, která patří matce i dítěti a dala nový život. Je s ní spojená velká důvěra ke znovunavrácení síly ženě. I když byla dříve vnímána jako biologický odpad, dnes už existují nemocnice, které vám ji nejen bez komentářů poskytnou a řada žen si placentu odnáší domů, ale také zajišťují například tzv. památeční obtisk placenty. Souvisí to s tím, že čím dál více žen má potřebu mít své tělo a svůj porod pod kontrolou. Zpracování a užití placenty jsou různorodá. Četně dochází k přímé konzumaci placenty v podobě smoothie, tinktury, homeopatik nebo kapslí. Některé páry placentu zakopávají u již vysazeného nebo nově sázeného stromu.

Martin: Intuitivně navazujeme na tradiční společnosti. Ve společnostech jihovýchodní Asie a Melanésie byla pupečníková šňůra a placenta vždy předmětem zvláštního zacházení. Nenašel jsem jedinou výjimku, byť způsoby zacházení byly různé. Například některé kmeny placentu umisťovaly nejdál od dítěte, aby se na ní vyřádili zlí duchové. V afrických společnostech se placenta zase uložila do stromu, pod nímž následně seděly dívky během přechodových rituálů do dospělosti. Měla jim zaručit plodnost.

Alena: Nicméně v české společnosti se na zacházení s placentou stále pohlíží jako na něco nedůležitého. Když jsem avizovala, že budu na jedné konferenci, kde budou přítomni lékaři, psychologové a psychiatři, přednášet o placentách, bylo mi řečeno: "Tak když si myslíš, že je to důležité, tak dobře. Ale dáme tě dlouho před obědem nebo po něm." Těmito slovy téma vlastně smetli ze stolu. Přitom ženy si často ukládají kousek placenty nebo pupečníku do šperku, je to pro ně významná památka, kterou se nezdráhají dávat na odiv. Podobnou funkci mají tetování jmen dětí.

Ženy chtějí poslouchat své tělo

V souvislosti s tématem porodnického násilí se diskutuje poloha při porodu. Jak se rodilo v tradičních společnostech?

Martin: Když jsem zkoumal etnografické práce o kulturách jihovýchodní Asie a Melanésie, v žádné se nevyskytovala poloha na zádech. A těch kultur byly desítky. Vždy se jednalo o polohu vsedě, na bobku, na čtyřech. Ženy se většinou opíraly o pilíř, sloup nebo se o něco rukama zavěsily. Z hlediska personálu a zdravotní instituce má poloha na zádech své výhody, ale nemá smysl z hlediska aktérů, o které během porodu jde - tedy o ženu a dítě.

S porodnickým násilím obecně souvisí to, že jsme dědicové Descarta, který definoval člověka jako stroj.

Alena: V rámci práce na knize i dalších dvou dílech jsem mluvila s 83 ženami (Alena připravuje pokračování série Porod a samostatnou knihu věnovanou těhotenství, porodu a počátku mateřství. Zatímco první díl knihy Porod se věnoval kulturním specifikům a historickým kořenům i vývoji porodní asistence, druhý díl, který vyjde v úvodu roku 2024, se věnuje tématu péče.) Pro spoustu žen, s nimiž jsem vedla rozhovory, je jednou z traumatizujících zkušeností právě to, že byly nuceně uloženy na záda. Všechny mluví o tom, že si přály poslouchat své tělo. Ženy, které pak neplánovaně či plánovaně rodily doma, popisují, že tělo přesně vědělo, co má dělat. Z rozhovorů se ukazuje, že nejspokojenější porod měly rodičky, které si mohly samy řídit polohu, rodit v přítmí a v úzkém kruhu lidí. Poloha na zádech otevírá hrudník a jedná se o velmi zranitelné místo. Jen si vezměte, kolik z nás spí na zádech?

Je u porodů v tradičních společnostech přítomný partner rodičky?

Martin: V některých ano, v některých ne. Obecně jsou v tradičních společnostech u porodu přítomní pokrevní i sešvagření příbuzní ženy, tedy jak její rodina, tak rodina jejího muže. Nikdy to nebyla osamocená záležitost nebo záležitost v přítomnosti cizích lidí. Například na Papui Nové Guineji, kde se již mnohde prosadila západní lékařská péče, si v současné době některé Papuánky stěžují, že rodí v ambulanci za přítomnosti lidí, které neznají. U nás bychom to už nazvali porodnickým násilím. S porodnickým násilím obecně souvisí to, že jsme dědicové Descarta, který definoval člověka jako stroj. Když to hodně zveličím, při porodu se někdy díváme na člověka jako na stroj, který rodí další strojek. Nevěnujeme pozornost psychické pohodě rodičky ani dítěte.

Alena: Právě přítomnost cizích lidí u porodu je další nekomfortní věc, kterou ženy během rozhovorů zmiňovaly. Nicméně co se týká přítomnosti partnera, většina žen v rozhovorech zmiňuje, že v něm vnímaly velkou oporu. Byly si jisté, že když budou na pokraji fyzických sil, partner se jich zastane. Partneři přitom často zmiňují, že si u porodu připadali zbyteční, stáli po boku ženy, otírali rty vodou, povzbuzovali. Jeden muž dokonce řekl: "Nikdy jsem si nepřipadal zbytečnější, nemohl jsem nijak pomoct a navíc jsem měl pocit, že obtěžuju." Jeho žena tu samou situaci popsala tak, že by to bez něj nebyla zvládla. Tento kontrast je nesmírně zajímavý.

Jak vypadala podpora ženy mužem během porodu u tradičních kultur?

Martin: Kolega Martin Rychlík věnuje v knize celou kapitolu fenoménu kuváda, kdy se muž chová tak, jako by byl sám těhotný a rodil. Tento fenomén se vyskytoval ve všech kulturních areálech, ne samozřejmě nutně v každé kultuře. V některých kmenech například muži imitovali porodní bolesti. Na jedné straně se jednalo o snahu chránit rodičku, stáhnout na sebe rizika nebezpečných duchů, kteří mohou ohrozit bezpečný porod a novorozeně. Druhý motiv může být ten, že se muži snažili dostat ženský svět pod kontrolu, ukázat, že taky rodí, že porod taky zvládají. Podobně známe i fenomén mužské menstruace, kdy muži předstírali, že menstruují.

Dítě se potřebuje přitulit

Jaká byla historická role porodních asistentek?

Alena: Historicky je role porodních asistentek výjimečná. Byly přítomné u vzniku forenzního lékařství, protože znaly ženské tělo. Jejich pozice se časem proměňovala. V některých obdobích profesi zastávaly překvapivě chudé ženy, i když kované porodní báby. Za své služby dostávaly marmelády, chleby, minimální odměnu. Své místo na slunci si však časem vydobyly, a to právem. V současné době ženy v rozhovorech vyzdvihují poporodní péči, kterou jim porodní asistentky mohou poskytnout.

Velká část z respondentek zmiňuje, že když porodily dítě, měly pocit, jakoby už dál neexistovaly. Veškerá pozornost se soustředila na miminko a porodní asistentka byla jediná, která se jich ptala, jak se cítí a s čím by potřebovaly pomoct. Porodní asistentka je pro ně často jakýmsi mantinelem nejen ve fyzické, ale také psychické péči.

Martin: Tady se zase dostáváme ke zmíněné optice, v rámci které člověka vnímáme jako stroj. Takový pohled v tradičních společnostech nenajdete. Rodička je obklopená blízkými lidmi, kteří jí s péčí pomáhají a podporují ji.

Prázdninové lásky zvedaly za komunismu porodnost. Nyní se nejvíc dětí plodí v říjnu

Jak byste na základě vašich výzkumů odargumentovali důležitost bondingu, tedy okamžitého přiložení dítěte po porodu na tělo matky a otce?

Martin: Za vše mluví slavné experimenty provedené na přelomu padesátých a šedesátých let americkým psychologem Harrym Harlowem s mláďaty makaka. Izoloval je od matek a umístil do klece s napodobeninami matek: "drátěnou matkou" a "matkou z froté látky". První mu poskytovala mléko, druhá nikoli. Výzkumníky zajímalo, čemu dá mládě přednost. Šlo se přitulit k froté matce, k druhé si takříkajíc odskočilo, když mělo hlad. Jsme dotyková zvířata, hmat je nejstarší smysl, který máme. Když umíráme, přicházíme o něj jako jeden z posledních. Je strašně důležité vzít dítě do náruče.

S tím souvisí i další ožehavé téma. Kde má dítě v šestinedělí i později spát?

Martin: Z hlediska biologie i života v tradičních kulturách je bizarní, když rodiče dostanou vynadáno za to, že si dají miminko v šestinedělí do postele. Existují antropologické srovnávací výzkumy, které ukazují, že v tradičních společnostech, kde dítě spí s rodiči v posteli, se takřka nevyskytuje syndrom náhlého úmrtí dítěte. Na přednáškách studenty nechávám občas hlasovat, zda podle nich má dítě spát ve vlastní postýlce, pokojíčku nebo u rodičů. Jejich argument, proč by dítě nemělo být v posteli, je strach ze zalehnutí dítěte. Tak jim odpovídám, že i když není zalehnutí samozřejmě vyloučené, je velice nepravděpodobné. Dítě má neuvěřitelnou sílu v nohách a rukou. Zalehnutí se používalo jako argument pro usmrcení dítěte v 19. století. Lidé měli hodně dětí, a tak úřadům říkali, že dítě zalehli.

V knize se věnujete také tématu perinatální ztráty. V České republice vidělo své mrtvorozené dítě 39,7 procenta žen, zatímco v anglicky mluvících zemích nebo ve Švédsku to bylo až 95 procent žen. Je podle vás důležité, aby se rodička s dítětem rozloučila?

Alena: Úmrtí dítěte je silný moment pro všechny zúčastněné a citelně zasáhne do rodinné dynamiky. Jestli se rodiče pro rozloučení rozhodnou, či nikoliv, je jejich volba. Důležité je, aby možnost dostali. Některé ženy se chtějí rozloučit, některé se nerozloučí a zpětně litují a některé to neudělají a nelitují. Z rozhovorů se ukazuje, že ať už ženy o dítě přišly na začátku těhotenství, nebo při porodu, mají zpravidla potřebu rozloučení, byť symbolického. Ženy, které zažily ranou ztrátu, si udělaly alespoň nějaký rituál s partnerem, například poslaly něco po vodě, vytetovaly si písmenko, napsaly dopis svému nenarozenému miminku, vytvořily si domácí oltář.

Ukazuje se, že i když uplyne doba od úmrtí dítěte, ženy těžce nesou výročí, kdy se to stalo, původní termín porodu nebo třeba i den dětí. Některé z nich také zmiňují, že mají zhruba rok po ztrátě pocit, jakoby jejich okolí zapomnělo a ony s partnerem jsou jediní, kteří ztrátu stále vnímají. Některé páry si jako vzpomínku například nechávají dělat post mortem fotografii. Nechtějí zapomenout, že tady jejich dítě bylo, a chtějí si zachovat v paměti jeho podobu. To je posun od přístupu starších generací, které žily ve víře, že se o nemocích a neštěstích nemluví. Respondentky v rozhovorech často zmiňují, že právě jejich matky nebo tchýně jim říkaly, ať o tom hlavně nemluví. Přitom ženy zmiňují, že právě sdílení jim pomohlo.